Hrad Tarasp - perla Engadinu

Hrad Tarasp stojí na skalnatém kopci, kde dříve stávalo slavné opevnění keltského kmene Rétů. Ze všech ještě dnes obyvatelných graubündenských hradů je Tarasp hradem, na němž se dochovalo nejvíce středověkých prvků a hmoty.

Před r. 1900 byl hrad v naprosto sešlém stavu a následné „restaurátorské práce“, prováděné v letech 1910 až 1914, způsobily další vážné škody na různých částech stavby a jeho interiérech. Kromě zřícených střech muselo být renovováno téměř všechno. Před zahájením prací byly naštěstí pořízeny podrobné výkresy originálních konstrukcí.

V protikladu k jiným graubündenským hradům, bráno dle archeologické roviny a dle data vzniku, patří Tarasp k nejstarším hradům ve Švýcarsku. Hrad se v textech objevuje již v 11. stol. Datum jeho výstavby je ale nejasné. Je možné, že již v 10. stol. byl položen hradní základ. Název Tarasp pochází z latinského "terra aspera" (divoká země). Pokud bychom dle názvu měli usuzovat, tak byl vystavěn v divoké a nepoddajné krajině. Toto také odpovídá informacím z nejstarších dokumentů, že hrad Tarasp byl postaven v údolí Venosta bohatým baronským rodem ze severní Itálie, který kolonizoval zdejší pozemky v Engadinu na konci 11. stol. Jejich plánem bylo nepochybně v této málo obydlené krajině vytvořit centrum své zdejší vlády o určité důležitosti. Z tohoto důvodu také muselo být postaveno správní sídlo, které dosáhlo svého vrcholu ve 12. stol.

Tento baronský rod disponoval pozemky nejen v údolí Venosta, ale také na jihu Tyrol, ve Valteline a také v Bavorsku. Kvůli jejich správě brali do svých služeb četné místní ministeriálské rody. V těchto službách pak mimo jiné nacházíme i mocné rétské rody, jako například pány z Marmels. Jeden z tohoto baronského rodu, Eberhard z Taraspu, byl kolem r. 1090 zakladatelem a patronem kláštera Scuolu (a také hradu Tarasp). V r. 1150 byl tento klášter přeložen na Marienberg Oldřichem IV. z Taraspu. V této době se panství Tarasp muselo také bránit jak mocenskému tlaku churského biskupství, které chtělo získat vliv v oblasti Dolního a Horního Engadinu, tak i tyrolským výbojům z dolního toku Innu. Nakonec r. 1160 předal Oldřich IV. z Taraspu celé panství církvi jako důkaz své víry. To se nelíbilo jeho synovci Gebhardovi, který to chápal jako zbytečné rozhazování rodinného majetku a hrad obsadil. Biskup z Churu však urychleně přispěchal se svým vojskem a s pomocí svého strýce Engina z Matsche hrad oblehl. Po delším obléhání se musel Gebhard vzdát, ale vznikla mezi oběma stranami dohoda. Gebhardovi byl hrad ponechán jako biskupské léno, a v případě že nebude mít potomky, bude část hradu přenechána do užívání biskupa. Biskupské právo na hrad tedy bylo plně zachováno.

Po vymření baronů z Taraspu v r. 1170, za nejasných okolností, ale patrně v rámci dědičných práv, přešlo jejich léno na pány z Reichenbergu, kteří se tou dobou v údolí Venosta usadili. Noví majitelé biskupskými právy pohrdali a tak v r. 1239 prodali hrad hrabatům z Tyrol, kteří jim jej jako své léno předali okamžitě zpět. Reichenberští užívali toto léno na Taraspu jen krátce. Ani Tyrolští si svých zdejších výhod neužívali dlouho, hlavně protože Dolní Engadin patřil churskému biskupství. Následovaly prudké boje mezi biskupstvím, tyrolským hrabstvím a švýcarským spolkem o nadvládu nad tímto územím. Na konci 13. stol. získal hrad rod z Matsche, patrně nějakou pozemkovou výměnou. Rod z Matsche byl jednou z bočních větví vymřelého baronského rodu z Taraspu. Z počátku Egino a Oldřich z Matsche drželi svůj významný majetek společně a ustanovili zde společného purkrabího. Bylo také dohodnuto, pokud by jeden ze dvou bratranců zemřel, jeho část majetku přejde na dalšího člena rodu. Vzájemná nedůvěra ale způsobila, že již r. 1297 si panství rozdělili.

Když poslední dcera a dědička hradního pána uhořela při hradním požáru, patřil hrad od r. 1464 rakouskému hrabství, které z počátku do poškozeného hradu mnoho neinvestovalo. Až v 15. stol. byl hrad rozsáhle opraven, zvětšen a přestavěn jako hraniční pevnost. Ještě dnes z tohoto období zdobí zdivo paláce říšská orlice a nápis "Hie Estereih" (Zde Rakousko). Rakousku patřil hrad až do počátku 18. stol. R. 1761 byl založen vědci a intelektuály tzv. Helvétský spolek, volající po politických změnách. R. 1789 vypukla ve Francii revoluce a dávala tak naději na úspěch i lidem ve Švýcarsku. Rok poté propukly na celém území nepokoje s cílem větších práv prostého lidu a v r. 1798 vše vyvrcholilo revolucí za podpory Francie a vyhlášením Helvétské republiky s „Napoleonskou ústavou“. Republika se ale brzy zhroutila v nové občanské válce, která byla ukončena až samotným zásahem Napoleona a přijetím mírné, federální ústavy. Na zbytcích Helvétské republiky vznikl nový kanton Graubünden, kterému byl také mimo jiné předán v r. 1803 do správy hrad Tarasp. Mladý kanton však neměl dostatek peněz na údržbu hradu a tak jej prodává r. 1829 za 500 franků jednomu soukromníku ze Scuol. Sídlo pak často střídalo své majitele a do jeho údržby se mnoho neinvestovalo. V r. 1859 jej získala za 1 200 franků rodina Planta ze Samedanu, která tehdy provedla alespoň částečnou opravu střech. Za každého z majitelů došlo k drancování hradu, zejména jeho inventáře, který byl odvážen na vozech a prodáván obchodníkům s uměním. Další použitelné části opevnění byly rozebírány vesničany na topné dřevo nebo prodávány jako druhotný stavební materiál. Části zdiva byly také roztloukány na správku okolních cest.

V takto neutěšeném stavu si jej všiml v r. 1900 drážďanský průmyslník Dr. Karel August Lingner, který jel na léčebný pobyt do Taraspu. Po návštěvě hradu byl jeho stavem natolik rozhořčený, že se jej rozhodl koupit za 20 000 franků. Tímto krokem byla zahájena rozsáhlá obnova a rekonstrukce Taraspu pod vedením profesora Rudolfa Rahna, tehdejšího nejlepšího odborníka na středověké hrady. Aby byla doplněna vnitřní stylová výbava paláců, bylo od místních patriotů a od sousedních šlechtických rodů z Tyrol vykupováno dřevěné obložení a nábytek. V bývalé hradní zbrojnici nechal Lingner také instalovat velké koncertní varhany. Podle jeho představ měl být Tarasp tzv. „Hrajícím hradem“. Varhany jsou mistrovské dílo od varhanáře Jehmlicha z Drážďan. V letech 1993 až 1994 byly, dodnes fungující výrobní firmou, kompletně restaurovány a od té doby jsou v letních měsících při koncertech používány. Lingner ochraňoval také okolí hradu (hradní vrch a jezero). Nechal zde vysázet přes 1 000 stromů a vybudovat vlastní silniční síť, aby zde mohl jezdit vlastním automobilem. Protože v Graubündenu do r. 1925 existoval všeobecný zákaz jízdy automobilů, nechal Lingner své auto přepravit potahem volů od zemské hranice až na Tarasp, aby zde na svých pozemcích mohl jezdit. Bohužel Lingner nemohl v době rekonstrukce na hradě bydlet a slavnostního otevření se ani nedožil, protože zemřel náhle dne 5. června 1916. Jeho sličná manželka, jež chtěla v hradních komnatách otěhotnět, od té doby již nikdy na hrad nevstoupila.

V závěti odkázal Lingner Tarasp poslednímu králi saského království Bedřichu Augustovi III. Ten však tento dar odmítl a nabídl jej Lingnerovu příteli a umělci velkovévodovi Arnoštu Ludvíkovi z Hesenska a Darmstadtu na Rýně. Arnošt Ludvík, stejně jako jeho syn Ludvík se svou chotí princeznou Margaret, tento zámek miloval a po celá léta udržoval. Po smrti princezny v r. 1997, převzali majetek děti Matylda, Jindřich Donatus, Elena a Filip. Tomuto rodu patří hrad a příslušné zboží do dnes. Do r. 2008 se o hrad starali s vlastních zdrojů, ale od tohoto data musela být uzavřena mezi rodem z Hesenska a obcí Tarasp obchodně právní smlouva, která umožňuje obci, za vyplňování ročního deficitu údržby, využívat některé části hradu ke svým účelům.

Hrad je v letních měsících otevřen:

• od 20. května do 10. června denně ve 14:30 a 15:30
• od 11. června do 20. srpna denně v 11:00, 14:30, 15:30 a 16:30
• od 21. srpna do 20. října denně ve 14:30 a 15:30

Vstupné činilo v r. 2012 cca pro dospělé 12 CHF, děti od 6 do 12 let 6 CHF

Varhanní koncerty jsou obvykle pořádány od 17:00 ve dnech 23. 6., 21. 7., 28. 7., 11. 8., 18. 8., 25. 8., 15. 9., 6. 10. a 13. 10.