Půlmaraton na Aletschi

Ledovec Aletsch zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, který je více než 900 metrů hluboký a až 1000 metrů široký, se elegantně vine v délce 23 km kolem majestátných tří a čtyřtisícových vrcholů.

Letošní dovolenou jsme zahájili na jihu Švýcarska v kantonu Ticino (Valle Maggia a Valle Verzasca).
Místní příjemné středomořské klima mělo pozitivní vliv na můj odpočinek a relax před závodem.
V sobotu jsme se přejezdem přes dva horské průsmyky St. Gotthard (2108 m n. m.) a
Furkapass (2429 m n. m.) přesunuli co nejblíže k místu běhu - do malebné horské vesničky St-Jean.

V neděli ráno odjíždíme lanovkou ze stanice v Bettenu do Bettmeralpu.
Klidná, vysoko položená vesnička Betten na nás působí tajemně a pohádkově - stejně jako před dvěma lety, když jsme tu byli naposledy.
Start samotného závodu byl z Bettmeralpu (1950 m n. m) a cíl v Bettmerhornu (2643 m n. m).
V hale stanice lanovky Bettmeralp si prohlížím trasu závodu. Na vystavené mapě s profilem tratě je zřejmé, že se nebude jednat o snadný běh.
Vyřídila jsem registraci, vyzvedla startovní číslo s čipem a pak už jen čekala na start mé skupiny.
U registrace si nešlo nevšimnout udivených pohledů pořadatelů, že jsem z České republiky a že se chci zúčastnit celkem náročného závodu. Nechápali asi, kde jsem u nás trénovala.

Obsadila jsem hned první lavičku před budovou stanice lanovky, kde už byla připravená startovní brána. Všude se to hemžilo běžci. Snažila jsem se je nevnímat a soustředit se na připínání startovního čísla, nazouvání běžeckých bot a rozcvičování. Když jsem si všimla, jak mají někteří vypracované svaly, trošku jsem znejistěla. Říkala jsem si, že já se jim přece nemohu vyrovnat - v přípravě, v získaných zkušenostech ani v naběhaných kilometrech vysoko v horách. Já jsem u nás vloni vyběhla jednou na Praděd, což je proti možnostem jejich tréninku úsměvné. Ve Švýcarsku jsou perfektní podmínky pro vysokohorský běh a každý si má z čeho vybírat.

Neměla jsem představu, jaký bude běh ve vyšší nadmořské výšce ani co to se mnou udělá. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než to zažít až při běhu a nějak se s tím poprat.
Krátké rozloučení s rodinou, poslední odpočítávání do startu a vyběhla jsem na svůj první vysokohorský půlmaraton, aniž bych tušila, co mě čeká.

Po proběhnutí Bettmeralpem se pokračovalo lesem s prvním prudším stoupáním a náhle se nečekaně otevřel nádherný výhled na jezero. Pohled na klikatícího se hada běžců v dálce přede mnou byl fascinující. Na úzké kamenité cestičce s potůčky, která směřovala dolů k jezeru, bylo obtížné skákat přes kameny a zároveň uhýbat rychlejším běžcům. Za jezerem se postupně stoupalo do další alpské vesničky Riederalp.
Z Riederalpu se vybíhal těžší úsek na hřeben ledovce, kde jsem zvolila střídavě krátký cupitavý krok s vyšší frekvencí a rychlou chůzi.
V místech, kde se běžet prakticky nedalo, jsem pila a sbírala síly na další neúprosné stoupání.
Z hřebenu se klesalo do zalesněné části, kde začal pravý alpský běh se vším všudy - úzká cestička
s kameny jen pro jednoho, strmý sráz vlevo - stoprocentní opatrnost byla opravdu nutná.
Adrenalinový běh tak pokračoval dalším stoupáním až na hřeben do Riederfurka.
Dále už byl úžasný panoramatický výhled na ledovec Aletsch, ale také tvrdá realita nekonečného stoupání k cíli.

Sil ubývalo a bylo nutné je šetřit, protože podmínky běhu byly stále tvrdší. V té výšce už jsem začínala pociťovat i chlad a stále mě čekaly poslední stovky metrů velmi strmého stoupání.
Sem tam pár schodů, mizí jakákoliv cestička, jen prudký skalnatý svah s velkými kameny. Míjela jsem hromady neroztátého sněhu, překračovala potůčky vody z něj proudící a mokrá hlína s drobným kamením mě nabádala k opatrnosti před uklouznutím. Byla ještě větší zima, ale snažila jsem se ji nevnímat a bojovala dál sama se sebou a myslela na to, že moje rodina už netrpělivě očekává mé proběhnutí cílem. Ten už byl na dosah a poslední metry jsem finišovala rychlým během.

V ten moment už začali hlásit z amplionu mé jméno: „Julia Morpho from the Czech Republic!". Hřejivý a dojemný pocit. Obrovská radost!
Byl to prvotřídní a jedinečný běh podél nejdelšího a největšího ledovce v Alpách, který stál za tu dřinu. Odměnou mi byla magická okolní příroda, čistý vzduch a úchvatný výhled na Alpy na vrcholku Bettmerhornu. Na tento parádní běžecký zážitek se nedá zapomenout.

Následovala prohlídka ledovce Aletsch s rodinou, fotografování z několika přístupných vyhlídek a cesta lanovkou zpět do místa ubytování, kde na nás už čekala výborná francouzská večeře. Před námi byly další dny krásné dovolené, koupání v jezerech a vysokohorské turistiky.

Když to teď zpětně zhodnotím, jsem šťastná, že jsem neměla žádné zranění a mohla závod ve zdraví dokončit. V cíli jsem pak viděla několik vyčerpaných a špinavých běžců s lokty a koleny odřenými do krve. Snažila jsem se běžet bezpečně a než bych víc zrychlila a riskovala, radši jsem některé běžce za mnou pustila. A to se mi vyplatilo. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost, kterou využiji příští rok při mém dalším alpském běhu.

Atmosféra byla neopakovatelná - všichni diváci na trati fandili a dobrovolníci na občerstvovačkách mi doslova strkali pod nos nakrájené banány a doplňovali ionťák do lahve.

Je to pro mne jeden z nejzajímavějších, nejkrásnějších a nejdrsnějších půlmaratonů, které jsem kdy běžela.
K tomu už není co dodat. To musíte běžet a prožít.
Švýcarsko mě opět nezklamalo.
Thanks SWITZERLAND!!!

Děkuji mé rodině za perfektní organizaci a podporu, bez které bych tento běh letos neuskutečnila.