Tvořím lidské sny, říká architekt Miroslav Šik

Povídali jsme si přes dvě hodiny. U kávy v jednom hotelu v Třeboni, kam Miroslav Šik s rodinou jezdí. Ze začátku jsme si na sebe zvykali, známý architekt vypadal přísně a mně se těžko pokládaly osobní otázky. Ale po chvíli bariéra zmizela a já se ocitla na strhující přednášce o architektuře i o životě respektovaného muže, ze které se mi nechtělo odejít…
Miroslav Šik se narodil v březnu 1953 v Praze. V patnácti letech emigrovali do švýcarské Basileje. Vystudoval gymnázium, poté se dostal na architekturu na Spolkovou vysokou školu technickou v Curychu, kterou dokončil v roce 1980. Na stejné škole se stal asistentem profesora Fabia Reinharta. Svou první soutěž vyhrál o osm let později, další vyhrané soutěže následovaly vzápětí. Všechny je též realizoval. Od roku 1990 učil dva roky na pražské architektuře. Pak si ale otevřel v Curychu svou kancelář, a tak se pracovně přesunul do Švýcarska. Získal titul profesora. Na konci 90. let potkal v Praze svou ženu Kateřinu, se kterou má syna Jana.

Jste stále na cestách?

Ano, pendluji sem a tam, sedím na dvou židlích. V Curychu nežiji rodinným životem, v Praze, kde žije moje rodina, zase nemám společenský a profesionální život. Ale tak to prostě je. Život není vždy jen o optimálních variantách.

Rodina nechtěla do Švýcarska?

A co vy do Prahy? Neodvažuji si ženě nabídnout život, jaký měla moje matka po emigraci. Byla by v Curychu jen paní profesorová, a to bych nerad. Navíc má v Čechách fungující rodinné vazby. A já, s mým pohledem na architekturu a zakořeněním ve švýcarské kvalitě stavění, bych tu po pracovní stránce nebyl spokojený. Tady architekt téměř nic neznamená, ve Švýcarsku je to vážený a dobře placený odborník.

Obytné družstevní domy lze obdivovat v Hunzikerarealu nedaleko Curychu

Chápu…

Ale nebylo to tak vždy. Ani pro Švýcary nebyla architektura zajímavá. Když jsem končil školu, stavěla se monotónní sídliště, v prostoru stála jen nezajímavá vyčpělá moderní architektura, která nikoho nepřitahovala… Moje generace šla do praxe s novou vizí. Reagovali jsme na poslední etapu moderny. Všechno staré jsme vyhodili z okna a nabídli něco jiného. Lidé se na nás začali dívat jako na „young gods”.

O architektuře se začalo více diskutovat, lidé ji začali více vnímat?

Ano, přispěli jsme k tomu. A navíc se ve stejný čas zjistilo, že už je ledaccos zastavěné a že je nutné o další výstavbě více přemýšlet. Že se musí vážit kvalita. Architektura se dostala na přední místa v médiích, v televizi, veřejnost o ní začala debatovat v rámci vypisovaných veřejných soutěží. Stala se hlavním tématem.

Patří architekti ve Švýcarsku k celebritám?

Lidé si tam uvědomují, že se skrze architektonickou formu určitým způsobem vyjadřují. Své potřeby přenesou na mě jako na architekta a já jim jejich sny zformuji, vytvaruji a začlením je k těm ostatním. Jejich fasáda přece tvoří podobu nějakého města. Oproti Čechám je to velký rozdíl.

Obytný dům v Haldensteinu byl postaven v letech 2005–2008

U nás si hodně lidé staví to, co chtějí, a na okolí nehledí.

Tady si každý své sny tvoří sám a naopak architektovi moc nevěří. Neuvažují o svém domě jako o něčem, co spoluvytváří celek. Naopak. Chtějí se odlišovat za každou cenu. Z cest si přivezou nějakou představu, která se jim líbí, a už nepřemýšlejí o tom, že se to možná nebude hodit k tomu, co už tu stojí.

Takže z dnešní české novodobé architektury nejste moc nadšený?

Ta touha odlišovat se, nepřiblížit se k sousedovi ani k tomu, co vytvořili naši předci, mi vadí. Šedivost normalizace vyvolala v lidech touhu po barevnosti a individualitě. Ty paneláky jim zřejmě nahnaly obrovskou hrůzu. Přitom s těmi by se dalo něco dělat, reurbanizovat je, i to je přece odkaz minulosti. Ani majora Zemana nemůžeme vyškrtnout. Horší je to s tím odmítáním pospolitosti.

Vycházet z kontextu, z historie místa, je hlavní myšlenka vaší analogické architektury, se kterou jste přišel.

Analogie je volba prostoru, kubatury, druhu oken a materiálu v nějakém dialogu k tomu, co už stojí. Při své práci vycházím z toho, co tu postavily různé generace. Že to místo nějak voní, má barvy, formy a že se k tomu postaví něco hezkého, hravého, líbivého. Ve své analogické architektuře vycházím z myšlenky Alda Rossiho, který byl mým učitelem a jenž apeloval, aby architektura vycházela z kořenů civilizace. Aby se zabývala historií města. Navrhoval nejenom prostorovou a uměleckou krásu, ale kontextualitu. A já jsem tu myšlenku rozšířil.

Apartmány navržené Miroslavem Šikem v Andermattu (2007–2015)

Ovlivnil vás hodně Aldo Rossi?

Byl to právě on, kdo mi otevřel na škole oči. Zhruba v polovině studia jsem se náhodou zapsal do jeho dílny. A tam jsem pochopil, co architektura vlastně je. Díky vedení za ruku a možnosti napodobovat jeho práci.

Nechtěl jste navrhovat a stavět domy od malička?

Ne, obor jsem si vybral až po střední škole. Chtěl jsem hlavně pryč od rodičů, pryč z Basileje, kde jsme bydleli. Byl jsem docela dobrý v matematice a dobře jsem kreslil, tak co jiného studovat než architekturu? Nastoupil jsem na školu jako vzorný žáček, který pořádně neví, čím chce být. Až v polovině studia jsem si dveře do architektury otevřel. A jsem rád, že jsem si ji zvolil.

S rodiči jste v roce 1968 jako patnáctiletý chlapec emigroval. Jak těžké pro vás byly začátky v nové zemi?

Měl jsem rozdílnou emigraci než ostatní, pozicí mých rodičů. Neprošel jsem žádným utečeneckým táborem, tatínek, politik a ekonom Pražského jara, byl na emigraci připravený a část věcí měl už na Západě. Krátce po příchodu do Švýcarska se tam stal profesorem a žádanou mediální osobností na otázky východní Evropy. Zajistil nám vyšší životní standard, než jsme měli tady.

Takže jste byl jako v bavlnce?

Zažil jsem smutek a ztrátu kamarádů, ale existenčně a ekonomicky jsem nestrádal. Chyběly mi veškeré negativní zkušenosti s prvními roky emigrace. Nastartoval jsem kariéru klasického mladého muže 70. let, který odmítal autority, inklinoval k hnutí hippies, které ale už končilo, a pak také k anarchismu.

Když jste do Basileje přišli, šel jste na gymnázium…

Problém byl jazyk, neuměl jsem žádný. Dali nám tehdy rok, abychom se němčinu, angličtinu a francouzštinu naučili. Byla to dřina, zažíval jsem pocity osamocení. Neměl jsem žádné kamarády. Emigrantských dětí tehdy na stejnou školu nastoupilo 50 a dodělali jsme ji asi jen tři.

Takhle vypadá bydlení pro seniory ve věku od 75 let v Neustadtu v Zugu (2007–2013)

Po maturitě následovala cesta do Curychu.

Byl jsem ve velkém životním konfliktu s generací mých rodičů, odmítl jsem jejich život, zdál se mi ponorkový a monotónní. Utekl jsem do velkého města. Po dobu studia architektury jsem se s rodiči moc nevídal. A myslím, že oni byli rádi, že se mnou nebyly větší problémy než jen pár hádek o tom, co je smysl života. O architektuře nevěděli nikdy nic a já jsem se jim také nepokoušel nic vysvětlit. Šel jsem vlastní cestou.

Školu jste dokončil v roci 1980. Co bylo dál?

Neměl jsem švýcarské zázemí, musel jsem o zakázky bojovat přes soutěže. Spolužáci dostali nabídky od příbuzných či jejich přátel. A sotva jsem se etabloval, přišla velká hospodářská krize. V letech 83 až 86 se nic nestavělo, nebyly žádné soutěže. Přišla těžká doba. Ale myslím, že mě i ostatní architekty mé generace to zocelilo. Abych se uživil, nastoupil jsem jako asistent na poloviční úvazek na vysokou školu a začal vytvářet analogickou architekturu.

Svou první soutěž jste vyhrál v roce 1988.

A stal se konečně architektem. Do té doby jsem byl jen někdo, kdo kreslí. Druhou soutěž jsem vyhrál v roce 1989 a třetí vzápětí. V momentě, kdy se v České republice měnil politický režim a lidé oslavovali svobodu, i já jsem se nesl na vlně štěstí.

Tehdy jste přijal nabídku vést ateliér na ČVUT v Praze.

Soutěž můžete vyhrát, ale stavba se nemusí hned realizovat. A protože jsem nevěděl, jak to dopadne, nabídku z Prahy jsem přijal. Byla to úžasná doba, všichni byli plní očekávání, natěšení na novou éru, společenští. Bavilo mě učit. Jenže jsem se ani pořádně v Praze nerozkoukal, když se rozhodlo, že se všechny tři projekty budou i stavět. Tak jsem v Curychu otevřel kancelář, přijal lidi, ukončil po dvou letech angažmá a vrátil jsem se do Švýcarska.

Od té doby se do Prahy vracíte jen z osobních důvodů. Na konci 90. let jste tu potkal svou ženu Kateřinu. A narodil se vám syn Jan.

To už mám ve Švýcarsku postavení a slušně vydělávám. A zjišťuji, že v Čechách jdou jiným směrem než moje architektonické srdce. Proto se do Čech už pracovně nevrátím.

A kde se vlastně cítíte doma?

Ve svých čtyřech stěnách. Kdekoliv budu, budu cizí. Jsem vykořeněný a asi je to na celý život.