Jura, Mekka švýcarského hodinářství
úvod
Hodinky a hodinářství patří k zemi helvetského kříže stejně neodmyslitelně jako čokoláda, Matterhorn nebo dokonalý dopravní systém. Právem si zaslouží být součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Přesto vydat se po stopách historie výroby hodinek od jejích skromných prvopočátků v 17. století přes produkci v manufakturách až po světové úspěchy znamená nahlédnout v pohoří Jura do trochu jiného Švýcarska.
Region Jury a Tří jezer zahrnující deset procent Švýcarska v jeho severozápadní části platí za turisticky nepříliš objevený kraj. Kromě několika větších měst poblíž Neuchâtelského jezera jej návštěvníci zatím neatakují tolik jako jiné části této alpské země. Díky stovkám kilometrů upravených stezek si lze dosyta užívat panenské přírody, lesů a pastvin s roztroušenými farmami; návštěvníci mohou objevovat krásy krajiny při pěších túrách nebo jako cyklisté, nocovat na seně pod širým nebem, posedět si u táboráku, houbařit, poznávat běžný pracovní den na některé z farem. Místní mluví francouzsky a německy, ctí dávné tradice, vyrábějí vynikající sýry, kvalitní vína a kdysi tolik zatracovaný absint, turistům pronajímají své koně, dokonce ty zhýčkanější vozí v kočárech krajinou a za jízdy jim servírují sýrové fondue. Především se však pyšní hodinářským uměním, které zdědili od svých předků.
Kolébka hodinářství
Když Kalvín v 16. století zakázal nošení šperků, stěží mohl
tušit, že tak přispěje k rozvoji hodinářského řemesla. Zlatníci se
postupně soustředili na výrobu hodinek a dovedli toto řemeslo k
dokonalosti.
Vše kolem hodinek se odehrávalo hlavně v zapadlých koutech pohoří
Jura.
V prvopočátcích zdejšího hodinářství sehrály roli místní geologické
poměry a drsné klima. Jura jako klasické vrásové pohoří tvoří
paralelní hřbety, které mezi sebou svírají podélná údolí, v nichž se
drží studený vzduch. Teplota v zimě klesá hluboko pod nulu a ani teplý
mediteránní vzduch od Ženevského jezera nemá šanci sem proniknout přes
nejvyšší horu Jury Mont Tendre (1679 m n. m.).
Například v hodinářském údolí Vallée de Joux, kterému se přezdívá
„údolí vlků a medvědů“, bývá běžně o 20 stupňů nižší teplota
než na břehu blízkého jezera Joux. Sněhové závěje navíc často
odřízly místní komunity od světa na celé měsíce. Hospodáři si zimu
krátili výrobou součástek do hodinek a je až s podivem, jaký talent a
trpělivost pro tuto jemnou práci projevili. Hodinářskému řemeslu se
naučili od potomků francouzských hugenotů, kteří v 17. století po
vydání Nantského ediktu (1685) nacházeli v nehostinných údolích
útočiště před náboženským pronásledováním.
Místní záhy pochopili, že precizně zhotovené strojky, které na jaře
výhodně prodávali v Ženevě, jim zajistí živobytí na celý rok. Postupem
času se ve výrobě hodinek zdokonalili natolik, že doslova povýšili
řemeslnou výrobu strojků času na umění.
Předváděcí místnost v informačním centru, La Chaux-de-Fonds
Hodinářská cesta
Místní turistická informační centra před časem představila
návštěvníkům prostřednictvím „hodinářské cesty“ (die
Uhrmacherstrasse) mozaiku výroby hodinek v Juře. Její trasa s celkem asi
třiceti zastávkami mezi Ženevou a Basilejí nám orientačně poslouží jako
vodítko při sestavovaní této historické hodinářské mozaiky.
Startujeme ze Ženevy, která má s Prahou pravidelné letecké spojení a kde
jsou muzea hodinek, vyhlášené hodinářské firmy jako Patek Philippe,
Vacheron Constantin a mnoho dalších, jsou tu celé obchody a obchodní třídy
věnované hodinkám. Od Ženevského jezera směřujeme dál na Nyon s
možnými zastávkami v Le Brassus s rodinnou firmou Audemars Piguet a s jedním
z největších soukromých hodinářských muzeí, v Le Sentier nedaleko jezera
Lac de Joux a ve Vallorbe.
Proslulou firmu Jaeger-LeCoultre v Le Sentier založili roku 1830 dva bratři
LeCoultrovi. Začínali velmi skromně, zprvu vyráběli ústrojí pro hodinky
doma na kuchyňském stole, ovšem precizní a trpělivá práce jim záhy
vynesla dobré jméno, takže si mohli přibrat pomocníky. V roce 1860 už
jejich firma zaměstnávala přes stovku lidí a dodnes patří komplikované
mechanismy Jaeger-LeCoultre k nejžádanějším na celém světě. Místní
muzeum dokládá nejen úspěchy firmy, ale i úsilí celého švýcarského
hodinářství o zachování výroby v době, kdy levnější quartzové hodinky
z Hongkongu, s nimž nákladná výroba mechanických strojků nemohla
konkurovat, zaplavovaly světové trhy.
Tehdy si firma Jaeger-LeCoultre vypomohla výrobou fotoaparátů a nástrojů
pro dentisty a vyčkala do konce osmdesátých let, až se obliba mechanických
hodinek opět vrátila.
V mezinárodním muzeu hodinek je mnoho zajímavých exponátů
Tradiční jurský venkov
Zdejší kraj však nejsou jen hodinky a hodinářství. Hned v nedalekém
městečku Vallorbe připomíná zajímavé muzeum místní hornické tradice
Jury, v němž se kdysi těžily a zpracovávaly železné rudy. K tradicím
patří částečně i vinařství. Čím víc se blížíme k tolik
vyhledávanému Neuchâtelskému jezeru, tím více si tuto skutečnost
uvědomujeme. Utvrzuje nás v tom i projížďka výletním parníkem po jezeře
s krátkou zastávkou u jednoho z místních vinařů. Na slunných svazích nad
jezerem jsou dobré podmínky pro pěstování vinné révy, místní vinaři z
ní dokáží vyrábět lahodná vína a na turisty jsou připraveni.
Švýcarská vína stěží ochutnáte nebo koupíte jinde v Evropě, oni svá
vína nevyvážejí, jsou pyšní, že je stačí zkonzumovat doma sami.
Od Neuchâtelského jezera už to není daleko k francouzským hranicím, v
jejichž blízkosti se nabízejí další možnosti zastávek na hodinářské
cestě: muzea v Ste-Croix, L´Auberson, Fleurier, Môtiers nebo Travers. Oblast
je protkaná cyklostezkami, řada z nich začíná a končí v nádherném
lázeňském městečku Neuchâtel, hodinářská historie se dá i velmi
příjemně poznávat na bicyklech.
Máme namířeno dál za hodinkami Longines do St. Imier, zhruba na polovině
cesty. Firma zde sídlí od roku 1832, používá výhradně mechanické
strojky, ctí tradice, eleganci a je oficiálním poskytovatelem časomíry na
celosvětových sportovištích. Zároveň má i úzké vazby k jezdeckým
sportům. Už při vjezdu do městečka nelze přehlédnout nápadnou značku
okřídlených přesýpacích hodin, která Longines ohlašuje.
V St. Imier si dopřáváme ještě jednu příjemnou návštěvu navíc – k
Juře s rozsáhlými pastvinami patří tradiční výroba kvalitních sýrů.
Ostatně do malé rodinné továrničky vyrábějící vyhlášené sýry T te
de Moine (více o tomto sýru se dočtete na stránkách 48–49) to máme od
firmy Longines jen pár kroků. Lahodný sýr, o kterém je řeč, začali
vyrábět mniši z nedalekého kláštera Bellelay před osmi sty lety. Už
tehdy mu vynikající kvalita zaručovala výsadní postavení a mniši jej
dokonce používali jako platidlo. Dobře střežili tajemství jeho
mimořádné kvality, které se skrývalo ve šťavnatých jurských pastvinách
s dostatkem živin pro tvorbu kvalitního mléka.
Sýr servírovaný v jemných plátcích stočených do růžiček pomocí
jednoduchého otočného kráječe zvaného pirula chutná výtečně, ze St.
Imier jej vyvážejí do šedesáti zemí světa.
Ateliér v muzeu v Le Chaux-de-Fonds, kde si děti i dospělí mohou
vyzkoušet výrobu hodinek
Zastávka v Bielu
Ze St. Imier nás hodinářská cesta vede na Moutier, s připomínkou výroby švýcarských obráběcích strojů, a dál na Delémont, který kdysi patřil k basilejskému biskupství. Zajímavou sbírku hodinek opatrují od roku 1880 také v Porrentruy, v jedné z nejstarších barokních nemocnic ve Švýcarsku. Cestou odbočujeme na Biel, čeká nás prohlídka města se zkušenou průvodkyní, paní Inge Margot. Ukazuje nám budovu, kde sídlí firma Rolex, ateliéry vysoko pod střechami domů, kde vznikaly první hodinky a také první švýcarskou hodinářskou školu z roku 1782. Biel má silnou vazbu na hodinářství, dodnes ve městě sídlí téměř tři sta hodinářských firem a každý pátý zdejší občan našel v oboru zaměstnání.
Růžičky sýra Tête de Moine, který začali vyrábět mniši z
kláštera Bellelay před osmi sty lety
Světové hlavní město hodinek
K nejpůsobivějším zážitkům na hodinářské cestě patří prohlídka
měst La Chaux-de Fonds a nedalekého Le Locle, v nadmořské výšce kolem
tisíce metrů, plánovitě vybudovaných už už s ohledem na potřeby
hodinářského průmyslu. La Chaux-de Fonds byla původně obyčejná vesnice
osídlená ve 14. století. Místní hospodáři stavěli zpočátku dřevěné
sruby, později farmy, na pastvinách chovali dobytek. Navzdory drsnému klimatu
jejich hospodářství celkem prosperovala.
V zimě si místní podobně jako v jiných částech Jury přivydělávali
výrobou součástek do hodinek. Poklidný život jim navždy změnil obrovský
požár, který v noci ze 4. na 5. května 1794 proměnil vesnici ve
spáleniště.
Následná výstavba již začala brát zřetel na výrobu hodinek, která se
stala hlavním zdrojem obživy. Čím lépe se hodinářství dařilo, tím
více lidí sem přicházelo za prací – zejména z německy mluvících
částí Švýcarska. V roce 1900 žilo ve městě 40 000 obyvatel a situace
volala po novém funkčním uspořádání. Mezitím i do zdejších
izolovaných končin dorazila řada technických vymožeností představených
na světové výstavě v americké Philadelphii v roce 1876. Ruční práci z
větší části nahradila strojová výroba – první továrna na výrobu
hodinek tady vznikla již v roce 1880 – a hodinky z Le Chaux-de-Fonds začaly
být ve světě žádané.
Hodinářství potřebovalo větší továrny a hlavně rychlejší transport
mezi dílnami s výrobou jednotlivých součástek. Plánů nového moderního
města se zhostil se ctí inženýr Charles-Henri Junod; v jeho nákresech
figurovaly přímé široké ulice, funkční i v zimě, neboť se z nich
rychleji odstraňoval sníh, střídaly se domy na svazích obrácených ke
slunci se zahradami. Kromě širokých rovných ulic kolmých na sebe, které
umožňovaly rychlé propojení hodinářských ateliérů, počítali stavi
telé kvůli dostatečnému dennímu osvětlení ve vnitřních prostorách s
velkými okny a prosklenými stěnami. Vždyť nejen dobré oči a pevná ruka,
ale především dostatek světla se staly základem světového úspěchu
hodinářů z Jury.
Stavitelé situovali továrny a dílny do blízkosti sídlišť hodinářů a
ani honosnější domy jejich nadřízených se nestavěli ve větší
vzdálenosti (jeden z nejstarších hodinářských domů ve Švýcarsku, La
Maison DuBois v Le Locle je zařízen jako hotel. www.maisondubois.ch).
Správné vizionářské architektonické záměry nejlépe dokládá pohled z
ochozu věže Espacité, nejvyšší výškové budovy v La Chaux-de-Fonds (je
volně přístupná). Právě odtud vyniká dokonalé urbanistické
uspořádání, struktura a cíleně naplánovaný půdorys, které přivedli La
Chaux-de-Fonds a La Locle roku 2009 na prestižní Seznam světového
kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Centrem regionu je městečko La Chaux-de-Fonds
Největší muzeum hodinek světa
Trvalo přes sto let, než se podařilo nashromáždit unikátní sbírku
hodinek a nejrůznějších chronometrů, aby podávala ucelený přehled o
vývoji a historii hodinářství, a to nejen ve Švýcarsku. Mezinárodnímu
muzeu hodinářství v La Chaux-de-Fonds a jeho jedinečným sbírkám,
čítajícím přes 4 000 exponátů, právem přísluší označení
největší muzeum hodinek světa. Už sama budova zasazená netradičně do
terénu a ozdobená plastikami ztvárnění času působí jako z jiného
světa.
Průvodkyně nás před vlastní návštěvou muzea bere do informačního
centra, abychom se ve složité hodinářské problematice úplně neztratili.
Muzeum prošlo od skromných začátků v roce 1902, kdy se otevřelo
veřejnosti, mnoha proměnami, než získalo status uznávané instituce. Vedle
nejstaršího italského stroje ze 14. století, který ukazuje pohyb planet,
vystavuje různé typy hodin od velkých stojacích až po miniaturní kapesní,
dekorativní hodiny králů, hrací hodiny, hodiny pouze s jedním velkým kolem
a dvěma ručičkami. Seznamuje s vývojem regulace pohybu, zaujme řadou
specialit, například celá jedna kolekce je věnována „proletářským“
hodinkám.
Návštěvníci tu najdou třeba informaci o jednoduchých švýcarských
nádražních hodinách, které v roce 1944 sestrojil curyšský
elektroinženýr Hans Hilfer a u nichž se červená vteřinová ručička na
konci každé minuty krátce zastavuje. Anebo zjistí, jak místní hodináři
úspěšně přečkali kolaps švýcarského hodinářství v 70. letech
minulého století. Každý si v muzeu najde své a objeví, co ho o
hodinářství zajímá.
Biel leží na břehu stejnojmenného jezera
Užitečné kontakty:
www.MojeSvycarsko.com
www.watchvalley.ch
www.chaux-de-fonds.ch
www.mih.ch www.tetedemoine.ch
www.unesco-destination-switzerland.ch
www.unesco-mediain.cz
Jurský venkov je protkán příjemnými cyklotrasami