Kanton Appenzell - 500 let švýcarské historie

T rváním na starých zvycích a tradicích je Appenzell přímo vyhlášený a má pověst kantonu, který odmítá jakékoliv federální referendum, minimálně k němu má silný odpor. Například hlasovací právo pro ženy zde zavedli až rozhodnutím Švýcarského soudu v roce 1990 a to přes silný odpor voličů (mužů)!
Díky svým konzervativním postojům se zde zachovala tradice výroby a nošení ženských krojů nebo slavnostních pasteveckých oděvů. Tradice paličkování a vyšívání zde má kořeny až do hlubokého středověku a kraslickou Krajku pocházející z Čech tu velmi uznávají. Nikoho nesmí překvapit, že zdejší muži nosí běžně na uchu náušnice – má ji i policista, ředitel muzea nebo farmář.
I přes všechny rozdílnosti je Appenzell pro zbytek Švýcarska jakýmsi tmelem, který jej s nadsázkou drží pohromadě již 500 let.
Území vysokohorského kantonu se podobá na šikmo položené míse. Na jihu vystupují alpské vápence až do výšky 2 500 m n. m (nejvyšší vrchol Säntis má 2 502 metrů). Směrem k severu a k Bodamskému jezeru se hory svažují do zaoblené vrchoviny, kterou tvoří pastviny s četnými roklemi. A právě tento tvar mísy hrál v historii Appenzellu vždy významnou roli.
Appenzell dnes správně tvoří dva samostatné kantony – Appenzell Innerrhoden a Appenzell Ausserrhoden.

Kroje tu nosí už i nejmenší děti

Rozhodujeme všichni!

Appenzell Innerrhoden však ve světě „proslavila“ jeho přímá demokracie, tzv. Landsgemeinde, praktikovaná pod širým nebem – jednou ročně v dubnu se na náměstí ve stejnojmenném hlav­ním městě Appenzell sejdou všichni oprávnění voliči a rozhodují o zákonech, změnách ústavy a velkých výdajích a volí vládu. V druhém appenzellském kantonu, Ausserrhodenu, byl tento princip demokracie zrušen v roce 1997. Málo se ví, že tuto formu demokracie dosud uplatňují také v sousedním kantonu Glarus.
„To, že jsme tímto světově proslulí, je nám jedno. Je to však velká reklama pro kanton, což přináší i nemalé finanční prostředky a pracovní místa v turistickém byznysu,“ směje se průvodkyně Inauen. Každý občan, muž a žena (ženy přitom až od roku 1990) se musí po dosažení 20. narozenin registrovat jako volič. Získá tím mimo jiné právo volit svého zástupce do federální Stavovské a Národní rady (Švýcarský Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Stavovská a Národní rada. Stavovská rada – Ständerat má 46 členů a Národní rada – Nationalrat má 200 členů).
Zástupci Appenzellu jsou navrhováni komisí. V Innerrhodenu je tato komise složená ze 7 až 9 členů a nazývají ji Ständeskommission (Regierung). Jejím předsedou je Landammann. K podpoře této komise je určena další komise, zvaná Grosser Rat, složená z členů exekutivy a zástupců obcí (jeden člen za 125 až 250 obyvatel). Tato rada připravuje hlavní návrhy pro Landsgemeinde a řeší drobné nebo méně důležité záležitosti.
Podívaná na sněm Landsgemeinde je neobyčejně poutavá. Při jednáních obou komisí se provádějí starodávné obřady a každého člena zdobí zavěšený meč. Podobné obřady a povinnosti platí také na hlavním sněmu, kdy se volí hlavně Landammann. Veřejné hlasování muselo být dříve stvrzeno tasením a pozvednutím meče nad hlavu jednou rukou. Dnes voliči zvedají „jen“ svou ruku.
„Prý to strašně cinkalo a chrastilo,“ popisuje tradici s úsměvem Inauen. Volený kandidát získává funkci na dva roky, přičemž ve své funkci musí být potvrzen každoročně. Proto dnes volič na náměstí nejen zvedá ruku, ale také vhazuje ověřený průkaz do urny nalevo nebo napravo (pro a proti).
Nejstarší zákoníky pravidel a zvyků Appenzellu pocházejí z roku 1409 a 1585. Právě zákoník z roku 1585, nazývaný Stříbrná kniha podle přezek na vazbě, je používán při tomto každoročním ceremoniálu. Současná podoba ústavy Innerrhodenu byla vydána roku 1872 a Ausserrhoden je řízen ústavou o čtyři roky starší.

Trocha historie

Abychom pochopili tvrdou povahu místních, musíme se trochu ponořit do historie.
Oživení kraje nastalo až s příchodem irských mnichů, v tomto případě mnicha Galluse, který si vystavěl kolem roku 613 n. l. poustevnu v místě dnešního opatství St. Gallen. Založení opatství je spjato se vznikem dnešního Appenzellu, protože svou „pastýřskou“ činností postupně kraj zalidnilo, zejména dosazováním německých osadníků. Název Appenzell je odvozen z latinského abbas (opat) a cell (cela, země).
Tvrdé nároky na obyvatelstvo však přinášely nevoli. V roku 1360 vypuklo povstání za pastevecká práva a proti zvyšování daní. Obyvatelstvo založilo vojenský spolek nazývaný Rhoden. Od názvu tohoto spolku je dnes odvozen současný název kantonů Appenzellu – Innerrhoden a Ausserrhoden.
Protivníci pak neústupně hájily svá práva, až nakonec vypukla partyzánská válka poddaných proti vrchnosti. „Ve zdejším kraji se vraždilo ze zálohy, kupecké stezky se odklonily. Vypalovali dvorce, znásilňovali ženy, vraždili staré i děti. Obě strany se neštítily těch nejhorších činů, jen aby zlomily odpor protivníka," popisuje tehdejší poměry ředitel Národního muzea Appenzellu Roland Inauen. Opatství nakonec muselo hledat pomoc u Habsburků. Odpovědí bylo spojenectví Rhodenu (Appenzell) se Schwyzem a Glarusem v roce 1403. Proto „Opatská armáda“ vstoupila do oblasti dnešního města Speicher, u kterého se setkala s „Appenzellskou aliancí“. Následovala bitva, ve které bylo několik set z 5 000 opatských pěšáků a na 600 jezdců pobito. Zbytek byl donucen k panickému ústupu.
Tuto hořkou pilulku nedokázalo opatství v St. Gallenu spolknout, a tak došlo roku 1405 k bitvě v průsmyku Stoss. Přes 1 200 opatských a habsburských vojáků vytáhlo z Altstättenu v rýnském údolí. Únavným výstupem přišli až pod hranu průsmyku Stoss. „Protože bylo deštivé počasí, většina vojska si zula boty a vykasala nohavice, jak bylo tehdy zvykem. Také lučištníci, aby chránili své tětivy, neměli napnuté luky, což se jim vymstilo,“ vysvětluje detaily Roland Inauen. Na vrcholu na ně v záloze čekalo na 400 bojovníků Appenzellu, kteří útočili hlavně na bosonohé a obouvající se vojáky. Brutalita útoku a připravené kamenné laviny dokonaly dílo zkázy. Na bitevním poli zůstalo ležet na 350 mrtvých, přičemž na Appenzell připadlo jen 20 obětí.
Mrtvým byla v místě bitvy postavena kaple, u které se každoročně konají slavnosti na památku bitvy. Při této příležitosti se také připomíná hrdinná smrt Uliho Rotacha, který byl přepaden rakouským oddílem. Při obraně svého domu několik útočníků zabil, a protože jej nemohli zabít, tak dům aspoň zapálili. V plamenech pak Uli našel smrt, ale zemřel nepřemožen nepřítelem. „Traduje se také historka, že Rakušané ustoupili, až když viděli přicházet druhé appenzellské vojsko složené z appenzellských žen, které svým mužům a bratrům přicházely na pomoc,“ přidává k výkladu turistická průvodkyně paní Inauen. Appenzellští toho využívali k hanění Rakušanů, že se bojí žen. Slavná bitva je dnes vyobrazena na budově radnice v centru města Appenzell.
Díky vítězstvím začal Appenzell územně expandovat. Válka pokračovala a nabrala na intenzitě, zejména když se otevřeně přidal také Schwyz. Svobodné myšlenky (protistrana mluví o teroru) se začaly šířit do dalších krajin. Vše skončilo v bitvě u Bregenzu, kde se sny o samostatnosti zhroutily.
Poté, co Appenzellští ochutnali svobodu, se nemínili smířit s nadvládou opata. Proto Appenzell podepsal obranný pakt se Starou švýcarskou konfederací, čímž posílil nejen svou pozici proti opatství a Habsburkům, ale stal se „sjednocujícím členem“ Staré švýcarské konfederace. Celé toto období boje za nezávislost je nazýváno jako Appenzellské války (1401 až 1429). V roce 1513 se Appenzell stal plnohodnotným členem Švýcarské konfederace.