úvod

Saxeten. Když se řekne tohle slovo, většině vyznavačů komerčního adrenalinu naskočí husí kůže. Právě na tomto alpském potoce se udála zřejmě nejstrašnější tragédie v dějinách „vzrušení na prodej“. V červenci 1999 zabila blesková záplavová vlna v kaňonu Saxeten 21 turistů. Ale lidé si zde za vzrušení platí dál. Vyzkoušeli jsme, jak to tam dnes chodí.

​

„Saxeten? Vy asi máte na mysli canyoning Interlaken, že?“ mrká na mě slečna s dredy za barem jednoho z mnoha adrenalinových center v Interlakenu, evropské a švýcarské Mekce batůžkářů a placeného vzrušení. Nehledě na dřívější oběti (anebo snad právě díky téhle strašidelné pověsti?) se víc než 10 let po saxetenské tragédii těší adrenalinový byznys v tomhle místě na úpatí alpských čtyřtisícovek stálému rozkvětu.
Aby ne, přírodní podmínky vzrušujícím sportům – zejména těm vodním – mimořádně přejí. Vždyť přísun pořádně divoké vody z neustále tajících ledovců vysoko v horách nad městem je zaručený, stejně jako příliv davů nevybouřených mladých turistů s batohy na zádech, pro něž je Interlaken a okolí ráj skýtající tisíce dostupných hostelových lůžek.
Jen ten Saxeten u toho nějak nesmí zaznít, jak mi později vysvětluje můj průvodce canyoningem v okolí Interlakenu. „Víš přece, co se tam kdysi přihodilo. Takže z obchodních důvodů zkrátka nabízíme canyoning Interlaken. Zní to přece jen lépe,“ vykládá silák, který mě za pár desítek minut bude jistit na laně v kaňonu. Ovšem bude to jiný kaňon, na Saxeten mě toho dne nevezmou. „Ten potok je příliš snadný. A ty vypadáš, že vydržíš o dost víc,“ dobírá si mě borec, ačkoli dobře ví, že mě čeká ve vodním kaňonu premiéra.
Spíš se mi zdá, že tu hraje roli přirozená opatrnost organizátorů. V Interlakenu totiž ráno v den mého prvního canyoningu prší. A jelikož nikdo už tady nechce opakovat tragický červenec 1999, tak nasedáme do mikrobusu a vyrážíme na bezmála hodinovou jízdu do jednoho z bočních údolí pod horskými průsmyky o kus dál. Tady je sucho a mezi mraky dokonce pokradmu tu a tam prosvítá slunce. O adrenalin však nebude nouze, spíš naopak. Kaňon je na startu hluboký snad 50 metrů – a celou tuhle výšku musíme zdolat slaněním po kolmé skalní stěně. Chce to kuráž, pověsit se poprvé na lano a odevzdat svůj osud do rukou cizího člověka a očividně opotřebovaného postroje. Zvlášť když se před vámi ve stěně zasekne křehká turistka a s hrůzou vytřeštěnýma očima se odmítá na laně pohnout jakýmkoli směrem.
Instruktor ji nakonec nějakým zázrakem přesvědčí, mně se podaří slanit, a tak můžeme vyrazit. Čekal jsem, že se budu v kaňonu koupat, vodu mám rád. A překvapuje mě, jak je to vlastně celkem suché dobrodružství. Spíš se jedná o takový pochod zpola vyschlým kaňonem s občasným zpestřením koupelí v tůňce. Jsou to i v třeskutě ledové vodě vítaná intermezza vzhledem k tomu, že pochodujeme pod žhnoucím sluncem v černých neoprenech.
Tak to jde téměř dvě hodiny. Po několika skocích na laně i bez lana, skluzech a koupelích jsme v údolí, kaňon se otevírá do široké pláně a divoká kamenitá říčka se mění v neškodný potůček vinoucí se pastvinami se zvonícími krávami. Napadá mě: Jak proboha něco takového mohlo zabíjet? Stačí však vzpomenout, jaké to bylo před dvěma hodinami na dně kaňonu, odkud není absolutně úniku, jestliže by shora přitekla náhle voda. A právě tak se to stalo Saxetenu.

Prokletý potok

To jméno mi nedá spát. Nakonec se přece jen dostanu až k onomu prokletému potoku. Zprvu dokonce aniž bych to tušil. Nevisím však na laně v jeho kaňonu, nýbrž v lodi na řece, do níž se Saxeten vlévá. Jmenuje se Lütschine, je temně kalná, pekelně divoká a nesnesitelně ledová. Vyrazil jsem na rafting.
Plavba připomíná ve srovnání s pocitem oběšence na laně při canyoningu spíš prázdninovou vyjížďku, aspoň do chvíle, než kormidelník kdesi v oblasti obce Wildersvil, kousek před železničním mostem křižujícím tok Lütschine, mávne rukou nalevo a prohodí: „Saxeten“.
V bezpečí lodi zřejmě tohle slovo zaznít smí. Naštěstí. Jinak bychom si nenápadného přítoku sotva všimli. Zdá se neuvěřitelné, že tahle strouha mohla zabít během pár minut letního dne roku 1999 přes dvě desítky lidí. Je to jen takový záblesk dávné minulosti, jelikož voda bleskově plyne z hor do údolí a my na člunech s ní. Na klidnějších úsecích poblíž ústí do jezera nás kormidelník vybízí, abychom si zaplavali. Úplně nejlepší je to v samotné deltě, kde se takřka černá divoká a ledová voda rozpouští v překvapivě teplém a nádherně modrém jezeře Brienz.
Po pravé ruce zve k oddechu pohodová plážička z černavého písku a drobných temných oblázků naplavených sem během staletí vodními živly z Alp. „Až sem to vyplavilo oběti Saxetenu. Právě tady na tom kousku země je tenkrát skládali,“ prohodí instruktor, jen co se uvelebíme na souši. Duch Saxetenu je tady i po letech všudypřítomný.