Fascinace Matterhornem

Musím se hned na začátku přiznat: nesnáším zimu, nenávidím sníh a hory tudíž nevyhledávám. Naštěstí až pod Matterhorn, gigantický skalní zub tyčící se do výšky 4 478 metrů na italsko-švýcarském pomezí, jezdí vlak. A právě díky železnici se přihodilo, že jsem si Matterhorn zamiloval na první pohled navzdory jeho zabijácké pověsti. Jedno je ovšem jisté: tahle láska zůstane navždy ryze platonická, praktikovaná z hodně bezpečné vzdálenosti. Nejraději právě z paluby švýcarského vlaku.
Před 100 lety prý chtěli stavět koleje na samotný Matterhorn, ale naštěstí k tomu nedošlo. Třeba by pak někoho napadlo vystavět na špičce i hotel. A třeba by mě napadlo tam přespat. Běda jen pomyslet! Stačila mi jedna probdělá noc na vrcholu Gornergratu. Až sem, do třítisícové výšky, šplhá zubačka s báječnou matterhornskou vyhlídkou.

Přitom když mě nahoru vláček z Zermattu vyvezl, s radostí jsem před sedmou večer zamával poslední skupince japonských turistů s fotoaparáty, jakmile spořádaně nasedli do posledního vlaku toho dne směrem do údolí. Těšil jsem se, jak budu nahoře v klidu rozjímat na čerstvém alpském vzduchu s vyhlídkou na ledovce a – ovšemže – i na Matterhorn.
Večer byl doopravdy za odměnu, přestože v první chvíli jsem se lekl – to když mi recepční přidělila pokoj s číslem 4 634. Naštěstí nebylo pořadové, čili žádné hromadné turistické orgie s pořadníky na večeři se nekonaly. To šíleně vysoké číslo odkazovalo k nadmořské výšce Dufourspitze, nejvyšší švýcarské hory, na kterou jsem koukal rovnou z postele. A kdybych býval nešťastnou náhodou natrefil na oblačný den, vykukoval na mě pro jistotu ze stěny přímo nad postelí zazděný kámen, přinesený jakýmsi horolezcem přímo z vrcholu celého Švýcarska. Tohle soukromé divadlo v jednom z pouhých – jak se záhy ukázalo – 22 pokojů číslovaných podle okolních čtyřtisícovek korunovala komorní večeře při svíčkách. Tady na alpském Vystrkově se podávala v ceně pokoje.
Jenže po večerních hodech nastala muka. Ne že by ve staletém horském hotelu nebylo útulno, díky nenapodobitelné vyhlídce i pozornosti podniku v podobě čokolády na nočním stolku právě naopak, jenže já se místo spánku celou noc marně snažil popadnout dech. Můj odpor k horám má zřejmě reálný základ. Drtivá většina lidí v „pouze“ třítisícové výšce řidší vzduch snad ani nevnímá, zatímco mě pekelně „vydusil“.

Jak já se těšil na ráno! Ještě že jarní noc byla relativně krátká a svítání rychle uteklo i navzdory mrazu – to když krátce po páté začalo slunce olizovat Matterhorn. Zprvu jen slabým rudým paprskem nasvítilo špičku, ale po chvíli už naplno rozzářilo doběla celou východní stěnu, zatímco hluboko v údolí v Zermattu byla stále tma. Parádní podívaná, za kterou sem každý jarní a letní čtvrtek startují už před pátou ráno zvláštní „Matterhorn sunrise“ vlaky. Naštěstí byla neděle, takže jsem tu nádheru měl skoro sám pro sebe. Pak se přihnaly mraky a já hned prvním vlakem v osm uháněl níž, abych se konečně pořádně nadechl.
Záhy mi otrnulo, a tak jsem – stále ve víc než dvoutisícové výšce na zastávce Riffelalp – ještě vyskočil z vlaku a vydal se na pochod. Nic drsného, sotva tři hodiny svižné chůze na rozdýchání, nejdřív po vrstevnici a pak dolů do Zermattu. Bylo tu za kuropění notně živo. Z horských luk se ozývalo pronikavé hvízdání – to si rodinky svišťů předávaly varování „Pozor, vetřelec!“. Sem tam se zavrtěl chundelatý ocas kdesi v dálce přede mnou. Bylo to zvláštní, vlaku jako by se svišti nebáli – klidně přebíhali koleje těsně před mašinou, zato k člověku se ne a ne přiblížit. Přitom žabky z horských jezírek po cestě neváhaly vyskočit mi klidně na dlaň. A na ranní pastvě mě pozdravil dokonce i kamzík: shlížel na mě majestátně jako Krakonoš z balvanu vysoko ve stráni, trpělivě počkal, než jsem zaostřil fotoaparát, v několika figurách mi laskavě zapózoval, a když jsem ho omrzel, bez okolků se otočil, vystrčil na mě zadek a věnoval se výběru těch nejšťavnatějších stébel.
A já se vydal dolů do Zermattu. V hotelovém městečku, posazeném ve výšce Sněžky „pouhých“ 1 600 metrů nad mořem, se už dýchalo báječně i mně. Možná i proto, že sem nesmějí auta, přičemž zákaz se důsledně dodržuje. Turisté přijíždějí namísto autobusů vlakem z obřího parkoviště v sousední vsi, domorodcům slouží malé parkoviště na kraji samotného Zermattu. Skutečně jedinou čoudící a hlučící výjimku, kterou jsem tu mezi samými elektromobily za celý den potkal, byl popelářský náklaďák.
A nakonec i v údolí jsem nazítří prožil tentýž fascinující budíček jako o 1 500 metrů výš, ovšem tady jsem u toho nemusel mrznout venku: ranní slunce, klouzající po východní stěně Matterhornu, jsem v Zermattu pozoroval zabalený do teplé peřiny rovnou z hotelové postele.

Ubytování:
Kulm Hotel Gornergrat 3100 (www.gornergrat-kulm.ch),
Sunstar Style Hotel Zermatt (www.sunstar.ch/zermatt).

Doprava: letecky z Prahy do Curychu, Basileje či Ženevy (www.swiss.com), dále ze všech letišť zhruba 3 hodiny po kolejích: nejprve švýcarskými drahami SBB do Vispu (www.sbb.ch), z Vispu do Zermattu Matterhorn Gotthard Bahn (www.mgb.ch) a z Zermattu na Gornergrat zubačkou Gornergrat Bahn (www.gornergrat.ch).

Vše o Zermattu: www.zermatt.ch