Monte Carasso: město s jasnou tváří

Portrét Luigiho Snozziho

Snozzi, který je s Mariem Bottou považován za jednoho z hlavních představitelů „ticinské architektury“, se narodil v roce 1937 v Mendrisiu. Architektuře se věnuje od padesátých let minulého století, kdy si po dokončení vysokoškolských studií otevřel se svým přítelem Liviem Vacchinim v Locarnu vlastní kancelář. Tou dobou nebyla moderní architektura ve Švýcarsku takovým pojmem, jako je v současnosti. Jeho stavby, typické citlivým a chápavým použitím pohledového betonu, tak zpočátku nebylo snadné prosazovat. Dnes je již brán ve svém kontextu jako jeden z klasických autorů, který s hlubokou úctou navázal na místní stavitelské tradice, ale zároveň nekompromisně přinesl novodobý architektonický výraz.
Luigi Snozzi je umělec, společenský kritik, utopista a realista. Jeho návrhy boří konvenční zásady stavění a otevírají nové rozměry. Cenu za svoji nesmlouvavost platí vědomě. Své studenty na Akademii architektury v Mendrisiu a v Algheru na Sardinii vede ke společenské angažovanosti, reakci na existující okolí a komunikaci s ním v zájmu soudobého výrazu a zachování tradic.

O prázdném prostoru a jeho pravidlech

Architekturou je pro něj „prázdný prostor a záleží jen na člověku, jak jej definuje“. Zároveň však podotýká, že daný výrok platí pro historické město, nikoli však pro to současné. V souladu s těmito tezemi se odvíjí i velká část jeho života. A to nejen v projektu transformace malého města, ohroženého stavbou dálnice, kterému hrozilo, že se z původní zemědělské aglomerace stane jen další noclehárnou nedaleké Bellinzony. Ideálním východiskem pro tvůrčí postupy a zásady lokálního urbanismu, jež nakonec již třicet let formují obraz vesnice, byla budova augustiniánského kláštera.
Do zdejší problematiky ho vtáhla prvotní zakázka na novostavbu školní budovy. Byl rok 1977 a místní obyvatelé po něm chtěli navrhnout budovu, původně na kraji obce v bezprostřední blízkosti dálnice. Snozzi je po důkladné analýze topografie, historických vazeb a urbanistické struktury přesvědčil, že bude výhodnější školu umístit do budoucího zamýšleného centra Monte Carassa. Tím měla být bývalá klášterní budova. Pustil se tím do zdlouhavého konfliktu s tenkrát novým regulačním plánem. Výsledkem bylo radikální zjednodušení původních několika stovek směrnic na sedm jednoduchých pravidel. Ta neměla určovat estetické parametry vznikajících staveb. Jeho snahou bylo směřovat především k zahuštění stávající zástavby a vytvoření chybějícího městského rámce. Celou obec nechal prohlásit za památkovou zónu, zrušil minimální odstupy budov od silnice, naopak ploty nechal růst do víc jak dvoumetrové výšky. Tím jasně definoval, kde ve městě bude veřejný a kde privátní prostor.
Materiální i stylovou rozmanitost nechal přirozeně fungovat vedle sebe. Aby kýč a kvalita byly v kontrastu. Zrušil i dopravní značení v ulicích a na vozovce.

Ve městě lze obdivovat i bytový dům podle Snozziho návrhů, který zde byl postaven v letech 1967 až 1970

Okružní ulice

Stěžejním městským řešením se však stala nově vzniklá okružní ulice lemovaná stromy, vedoucí podél kostela a někdejšího kláštera. Záchytnými body podél této cesty byly jeho vlastní architektonické počiny. Jde zejména o dům starosty Guidottiho, několik budov Raiffeisenbank, tělocvičnu propojenou s městskými sklady a novým hřbitovem. Odvážným přínosem bylo také stanovení odborné komise, která měla nad danými směrnicemi dohlížet. Jejím šéfem se paradoxně stal on sám.
Kdo by ale dokázal lépe posoudit, co je v souladu s jeho urbanistickými vizemi? Pokud však některé z pravidel stálo v rozporu s nově předkládaným projektem, byla komise svolná k diskuzi, jejímž výsledkem bývalo zrušení nebo přeformulování stanovených regulací. Snozzi se postupně propracovával jednotlivými stavbami, kterými určoval podobu a charakter transformovaného městečka. Samotná architektura těchto staveb se stala nástrojem urbanismu.
Výrazná vertikála starostovy vily se stala funkčním momentem k nasměrování pohybu v rámci nově utvářeného schématu uliční sítě, ale zároveň je sama o sobě precedentem bourajícím nastavené směrnice. Namísto povolených tří podlaží stoupá vila až do čtvrtého patra. V tomto případě však nejde o samoúčelnou exhibici. Dům ve významné poloze, kde se cesta zalamuje, vyrůstá do výšky jako ukazatel. Kontext místa posilňují i cíleně vysazené řádky malé vinice na přilehlé zahradě, které sledují průběh okružní ulice.

Další z budov, které Snozzi v Monte Carasse navrhl, je banka Raiffeisen

Z kláštera je škola

Neméně důležitým článkem v navrácení městské tváře Monte Carassu byl projekt přestavby augustiniánského kláštera na školu. Budovy konventu byly zbořeny v roce 1965, zachován zůstal pouze kostel a pozůstatky arkádového nádvoří. Snozzi nechal jejich původní „výraz“ a chybějící hmoty doplnil hmotami současného výrazu. I při veškerém respektování historických vazeb ale musel čelit negativnímu postoji památkářů. Přesvědčit je, co je na budově důležité a co je jen nanesený stavební balast z nedávné doby, nebylo jednoduché. Celá rekontrukce zabrala šest let.
V horním podlaží jsou učebny, v přízemí je zázemí pro veřejnost – výstavní sál a kavárna. Poslední fází projektu, dokončené v roce 2009, bylo dostavění severovýchodního křídla nádvoří, jež navazuje přímo na stěnu kostela. Do vznášející se kvádrovité hmoty zakončené obloukem napojené v rohu na starší stavbu tak přibyly dvě nové učebny, pod kterými je zpřístupněna expozice archeologických vykopávek.

Původně měla v Monte Carassu stát nová škola. Snozzi místní přemluvil, aby školu umístili do bývalé klášterní budovy v centru města

Rozvážná architektura

Na Snozziho stavbách je jasný ohlas moderny, který prozrazují jasné linie, úsporné detaily a čisté formy. Konečná podoba jeho realizací ale není odvozena z vnitřního prostorového uspořádání. Nejdůležitějším aspektem je vytváření vhodného kontextu vůči okolní výstavbě. Izolovaná, byť sebelepší architektura bez vazeb ke svému okolí sice může být monumentem, ale nikoliv městotvorným prvkem. Nová výstavba se nerozmělňuje horizontální expanzí do přilehlé krajiny. Naopak intenzivně využívá dostupné pozemky v jádru obce, kde se zahušťuje stávající prostor a vytváří tak městský charakter, jak jsme na něj zvyklí, se všemi svými funkcemi. Současný urbanismus po celém světě dnes postrádá orientaci. Člověk se v nově vznikajících strukturách bez záchytných momentů ztrácí. Luigi Snozzi postupem času, i když dnešním pohledem vzato trochu neortodoxním přístupem, Monte Carassu jeho tvář vrátil. Architektura zde není pouhou módní záležitostí, ale je rozvážná, slouží svému účelu a svým obyvatelům.

Tento betonový dům navrhl Snozzi pro starostova bratra v roce 1991