Graubünden: Kanton, o kterém psal Mann i Zweig

Je to otřepané klišé, ale pro vysokohorský kanton třiceti ledovců ve východním Švýcarsku platí zjištění, které učiníme v celé zemi helvetského kříže: na malém prostoru vás tu překvapí spousta strhujících dojmů, zážitků a objevů.
Velkou „atrakcí“ Graubündenu je Švýcarský národní park s nedotčenou přírodou. Dokonce v blízkosti Davosu a Svatého Mořice, světově proslulých středisek s kosmopolitní klientelou, naleznete romantická místa, kde si nerušeně můžete užívat klid a samotu.
Mezi Davosem a Svatým Mořicem ovšem existuje jistý rozdíl: Davos si i přes svou literární slávu, kongresovou proslulost a sportovní věhlas stále uchovává charakter venkovských lázní, i hotely připomínají spíše lázeňské budovy. Mezi stálými návštěvníky nechybí Tina Turnerová, Brad Pitt či britský princ Charles.
Kdežto Svatý Mořic je honosně mondénním hnízdem popisovaným leckdy jako malý Manhattan. Konají se zde pompézní bankety, na něž se sjíždí smetánka z celého světa, prodává se tu Armani a mnoho dalších firem, které se postarají o řádný průvan v peněžence i těch movitějších návštěvníků. Davos se chová i v tomto ohledu mnohem přívětivěji. Tedy místa, kde si chcete užívat klid a samotu a nechcete při tom radikálně zchudnout, hledejte raději poblíž Davosu.
Davos i Svatý Mořic vstoupily do světové literatury. Román Kouzelný vrch Thomase Manna udělal z Davosu a blízkého okolí světové poutní místo. „V dálce se ukázalo jezero, voda byla šedá, vedle jeho břehů šplhaly na okolní stráně černé jehličnaté lesy, dál nahoře řídly, ztrácely se a zanechávaly za sebou už jen holá mlžná skaliska,“ popisuje příjezd vlakem do Davosu Hans Castorp, hlavní hrdina Kouzelného vrchu. Mannovy popisy zimní přírody, zasněžené krajiny, lyžařských, ale bruslařských zážitků z „Kouzelného vrchu“ jsou ve světové literatuře „v oboru zimní vysokohorská krajina“ nepřekonatelné.
Svatému Mořici věnuje jednu kapitolu například John Knittel v románu Hakim, jehož děj se ale odehrává v Egyptě.

Via Mala

John Hermann Knittel se narodil na konci devatenáctého století v Dharve, v indické provincii Bombaj jako syn basilejského misionáře. Školní vzdělání absolvoval ve Švýcarsku. Ve dvaceti, před první světovou válkou, odjel do Anglie, kde pracoval jako bankovní úředník, obchodník a novinář. Po válce přesídlil do Maroka.
Román „Via Mala“ (1934) se hned po vydání stal bestsellerem a byl několikrát zfilmován. Už název švýcarské silnice Via Mala, vedoucí divokým průsmykem z údolí horního Rýna do Alp, kde se podstatná část příběhu odehrává, předjímá jeho baladickou náladu. Důležitou roli v románu hraje graubündenská příroda.
„V jednom z úzkých bočních údolí horního Rýna, v údolí Yzolly, stál osamělý dům a vedle něho pila. Odnepaměti, od dob, kdy tam bydlela rodina Lauretzova, se samota nazývala Jeff. Den co den se tu ozýval monotónní rytmus pily, doprovázený hukotem Yzolly, která s neodolatelnou silou hnala své pěnící vody příkrým řečištěm kolem ní. Průsmyk Yzolly je schůdný jen ve čtyřech letních měsících. Zbytek roku leží pohřbený ve sněhu, od kaple svatého Huberta na švýcarském území až po jižní svahy, jež spadají do Valtelina. Silnice od Andrussu k Yzollskému hospici se jmenuje Via Mala.“

V Davosu se odehrává kniha Thomase Manna Kouzelný vrch

Rétorománi

Asi padesát tisíc Švýcarů v Graubündenu, především v údolí Engadin, si říkají rétorománi. K této jazykové oblasti patří Ladini v Dolomitech a Friulové. V roce 1938 byla rétorománština uznána jako čtvrtá úřední řeč ve Švýcarsku.
Historici se domnívají, že kdysi románské idiomy tvořily v oblasti alpského hřebene od Gotthardu až po Terst souvislé jazykové pásmo, které sice bylo odpradávna politicky roztříštěné, ale přesto si udržovalo výrazné společné rysy.
Engadinci si vytvořili svůj styl architektury, hudby, odívání a bydlení, cizorodé vlivy dokázaly přetvořit ke svému obrazu.
V polovině 16. století byl pořízen první překlad bible do rétorománštiny. Selská kultura engadinského údolí se vyznačovala některými originální rysy. Především se jedná o podivuhodný typ engadinského domu, svérázný nábytek a potřeby pro domácnost, lidové kroje a zvyky, o čemž se můžete přesvědčit v Rétorománském muzeu v Churu.
Starou kulturu engadinského údolí dokládá i řada dochovaných architektonických památek. S rétorománštinou se setkáte například v hlášení stanic ve vlaku z Davosu do Svatého Mořice.

Hotely, ve kterých kráčely dějiny

Vysokohorská vesnice Sils Maria nedaleko Pontresiny se dnes proměnila v hojně navštěvované alpské středisko. Tuto slávu nemá na svědomí jen úchvatné údolí, ve kterém se nalézá, ale i dům, kde se ubytovával slavný filozof Friedrich Nietzsche. Vesnice se naštěstí nezměnila v turistický kýč, podařilo se jí udržet svou atmosféru. Mezi návštěvníky se objevil i John Fitzgerald Kennedy. Do Svatého Mořice a okolí ovšem jezdili i Perský šáh, Brigitte Bardotová, Coco Chanel, Alfred Hitchcock, Audrey Hepburnová či Johnny Depp.
Na návrší nad vesnicí Sils Maria byl v prvním desetiletí 20. století postaven hotel Waldhaus. V roce 1997 tady natáčel francouzský režisér Claude Chabrol detektivní film „Rien ne va plus“ s Isabelle Ypertovou. Hrdinové filmu se ze sedaček lanovky kochají pohledy na zimní hory a zamrzlou hladinu jezera. Baví se o švýcarských francích, které jim nikdy nesmrdí, a o Švýcarsku jako kosmopolitní zemi. Nakonec se s ukradenými penězi v krásné chalupě na břehu Silvaplanského jezera natrvalo usadí.
Švýcarské hotely patří k nejvyhledáva­nějším a nejinspirativ­nějším hotelovým zařízením na světě. Výčet jmen umělců, kteří v nich nejen bydleli, ale i tvořili, by byl úctyhodný: Dostojevskij, Hesse, Balzac, Goethe a mnoho dalších.
Například hotel Waldhaus vydal v minulých letech hned dvě knihy o své historii a návštěvnících. V graubündenské Pontresině autor článku navštívil hotel Walther. Před čtyřmi lety k stému výročí jeho otevření sepsal jeho dějiny („Im Turm war niemals eine Suite“) Christian Walther, jehož jméno napovídá, že pochází z hoteliérské dynastie.
Z hoteliérova vyprávění vybírám pasáž vypovídající o slavné historii a tradici tohoto zařízení: „Pokud jde o atmosféru našeho hotelu, tu popsal v jednom ze svých děl Stefan Zweig, ta kniha – nedokončený román „Opojení z proměny“ – vyšla až po jeho smrti… Čtu ji často a rád, i když marně hledám, ve kterém pokoji v našem hotelu bydlel. Z úryvků v jeho knize je patrné, že se jeho hrdinové v hotelu a okolí dobře vyznali a že tady pobývali v době, kdy se horská turistika teprve rozvíjela. Možná, že slovo turistika v tomto případě ani není na místě, protože v dobách na začátku 20. století šlo spíš o vycházky v okolí hotelu. Důležitější a společensky významnější byla při těch procházkách konverzace a nikoliv pohyb – chůze.
Zweig například popisuje jednu z tehdejších vycházkových tras, stezku, po které se i dnes můžete vydat – začíná hned za hotelem. Serpentinovitě se vine vzhůru, ale je to pohodlná cesta, není obtížná… Zweig ve svém románu také líčí, jací hosté pobývali v hotelu Walther. Byli samozřejmě bohatí, cesta za odpočinkem vedla přes Paříž, kde si jedna z hrdinek příběhu nakoupila nejnovější módu a zatímco její manžel odpočíval po příjezdu na otomanu – chaise longue, ona se probírala svými róbami. A jejich pokoj vytapetovaný pastelovými barvami dobře odrážel denní světlo, odlesky slunce si pohrávaly se stíny na skleněných a mosazných ozdobách a doplňcích hotelového apartmá. Dokonce koberec s vyšívanými květy vydechoval vůni květin a mechu, jako by to byla horská louka…“