Valerio Olgiati: Triviální obálka se složitým příběhem

*Kdo je Valerio Olgiati*

Vlastní ateliér naposledy otevřel v rodném Flimsu, malém městečku, které je živo převážně z turistického ruchu. Jako mnoho jeho kolegů v okolí (Zumthor, Caminada, Botta) vede ateliér na Akademii architektury Università della Svizzera italiana v Mendrisiu. Přednášel ale i na Cornellově univerzitě v New Yorku a nedávno přijal nabídku učit na Harvardské univerzitě v Cambridge po boku japonského velikána Kenza Tangeho.
Svou kariéru začal v roce 1986 prací v ateliéru svého otce, také významného švýcarského architekta. Po dvou letech si v Curychu otevřel vlastní ateliér, a zároveň asistoval na polytechnice ETH u profesora Fabia Reinharta. Několik let sbíral profesní zkušenosti i v USA. Po návratu chvíli žil a pracoval v Churu, odkud se nakonec vrátil do svého rodiště.

Škola v Paspels, nová univerzita v Luzernu, dům Sari d’Orcino na Korsice, přestavba rodinného domu v německém Rottenburgu, projekt návštěvnického centra jezera Cauma a dům pro hudebníka a básníka Linarda Bardilla v Scharans – to jsou nejdůležitější stavby Valeria Olgiatiho.
Čím se odlišuje? Čím vzbuzuje pozornost? Jeho návrhy sledují principy Adolfa Loose pro stavby v horách formulované v roce 1913: „Nestavějte malebně, přenechte toto působení stěnám, kopcům a slunci.“ Takové stavby řeší hlavně otázky funkcionality a topologie, současně využívají lokální materiály a formy připomínající tradiční zástavbu.
Olgiatiho oblíbeným materiálem je beton, o kterém prohlašuje, že splňuje všechny požadavky na vylévání budov podle jakýchkoliv stavebních nebo uměleckých idejí. Tento materiál ještě v každém případě upravuje. Používá pigmentované betony s příměsí barevného kameniva nebo naopak hi-tech izolační beton, který není třeba hutnit.
Své stavby popisuje jako nejednoznačné. Pod triviálně vypadající obálkou se vždy skrývá složitý příběh s jasnou myšlenkou. Zálibu a inspiraci v magickém realismu neskrývá. Naopak ji potvrzuje.

Žlutý dům ve Flimsu, který Olgiati podle zadání svého otce přestavěl na muzeum a kulturní středisko

Labyrint pro národní park

Pokud někdy zavítáte do Švýcarského národního parku přístupného z obce Zernez na severovýchodě kantonu Graubünden, vaší pozornosti neujde zdejší návštěvnické centrum. Veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 2008 po šestiletém plánování, bouřlivých protestech veřejnosti a samotné výstavbě. Za zhlédnutí expozice se platí malý poplatek, návštěva parku je zdarma.
Správa chráněného území byla ponechána v původní budově zámku ze třináctého století. Pro stálou expozici věnovanou parku navrhl Valerio Olgiati, vítěz vypsané soutěže, novou třípodlažní budovu.
Navenek dům působí přímočaře, čistě, bez jakékoliv známky emocí, jako by nebylo návštěvníkovi co sdělit – architektonická artikulace na bodu mrazu.
Jednoduchou hmotu tvaru L odlitou ze světlého tepelně-izolačního betonu definuje v každé stěně vždy trojice stejných okenních otvorů.
Návštěva interiéru je naopak nadpřirozeným zážitkem plynoucím z konceptu protikladů. Architekt si s návštěvníkem hraje a nechá ho bloudit zdánlivým několikapodlažním labyrintem podobných místností navzájem propojených vizuálně i prostorově rozštěpeným schodištěm.
Není to ale jen kaleidoskopické schodiště, co návštěvníka zmate. Zdánlivě ortogonální místnosti se stejnými okny v každé obvodové zdi a skryté propojovací chodby v dutinách předsunutých stěn přístupných z širokých ostění nekonečný prostorový zážitek ještě podporují.
Zhlédnutí celé výstavy v daném uspořádání a návrat do foyer v přízemí je posledním překvapením, které autor všem přichystal. Promyšleným komunikačním systémem, přes vydatné pochybnosti, nikoho zabloudit nenechal. Monolit stavby je organismem, kde se vše pojí k nedělitelnému celku. Vnitřní těžko rozluštitelné uspořádání je opakem vnějšího racionálního uspořádání.

Nedaleko Curychu, v městečku Wollerau, stojí jeden z mála rodinných domů, které architekt Olgiati zrealizoval

Bydlení v ulitě

Nedaleko Curychu, v městečku Wollerau rozpínajícím se podél břehu Curyšského jezera, najdeme jeden z mála rodinných domů, které architekt Olgiati zrealizoval. Ve svažité krajině s úžasným výhledem zde od roku 2005 stojí kompaktní neokázalá stavba pravoúhlých tvarů, která je obytnou jeskyní v betonovém odlitku. Srdcem domu je rozlehlá čtvercová místnost osvětlovaná čtyřmi stejnými obdélníkovými okny. Ta dělají z prostoru malou soukromou galerii vystavující ty nejreálnější krajinomalby. Dojem z nich se dá za pěkného počasí ještě více umocnit zasunutím oken i s rámy do suterénu. Místnost tak splyne s přírodou.
Pravidelnost pokoje porušuje hmota kuchyně a toalety expandující z jednoho kouta a jen o malý úhel natočená protější stěna s integrovaným ohništěm.
Schodiště zvenku obtáčející jeden ze zbývajících rohů zpřístupňuje suterén i horní podlaží. Zdi, stropy i podlahy jsou ze stejného světle zbarveného betonu. V rozích zaoblené stěny schodiště a chodeb uvnitř domu vytvářejí nekončící Möbiův pás, ze kterého lze vystoupit do jiné dimenze jedině masivními ořechovými dveřmi zavěšenými na pantech bez rámů.
Působivost a rozličnost vnitřních nálad kontrastuje s jednobarevností celé stavby tvořené jedním celkem přirovnatelným k hlemýždí ulitě. Jakékoliv zabydlení tohoto prostoru tak nemůže být špatné a jeho zřetelnost zůstane vždy zachována.

Olgiatiho ateliér na pozemku rodného domu ve Flimsu. Velikostí i tvary kopíruje původní dřevěnou stodolu

Dům, který byl žlutý

Architektův otec Rudolf Olgiati krátce před svou smrtí v roce 1995 odkázal obci Flims část svých sbírek artefaktů věnujících se regionální kultuře a řemeslu. Jeho podmínkou bylo, že budou vystaveny v takzvaném Žlutém domě, chátrajícím bytovém domě ve středu vsi.
Ten měl být podle něj přestavěn na muzeum a kulturní středisko. Darovacím dokumentem stanovil, že dům bude po přestavbě respektovat jeho základní architektonické teze. Střecha bude z kamenných desek a zdi bílé.
Dva roky poté, v roce 1997, získal obecní zakázku na rekonstrukci jeho syn Valerio. Otcova přání vzal vážně. Radikálním způsobem nechal stavbu očistit od všech vnitřních konstrukcí, až zbyla jen vnější skořápka. Pro novou funkci byly stejně nepoužitelné. Navíc tím zdůraznil otcovu myšlenku o důležitosti stavební obálky jako nejdůležitější ideje architektury.
Venkovní povrch vzniklého tělesa natřeného kompletně na bílo formují pouze ponechané hluboké okenní otvory s trychtýřovitým ostěním, výčnělky a vysprávky v původním zdivu. Hluboko zasazená okna bez rámů působí přes den slepým dojmem, v noci díky teplému světlu vyzařujícímu zevnitř stavbu transformují v důstojný památník minulosti a monument současnosti.
Vnitřní dřevěná vestavba odkazuje na tradiční zděné domy v Engadinu. V každém patře je pouze jedna místnost s centrálním masivním pilířem, který kolem sebe shromažďuje a soustřeďuje okolní prostor.
Pilíř v posledním patře se překvapivě zalamuje, což je vizuálně velice provokující, ale konstrukčně vzato v naprostém pořádku. Stěny interiéru z hladkých dřevěných desek splývají s okny a kontrastují s vnějším brutálním reliéfem. I zevnitř jsou všechny konstrukce jednotně natřeny na bílo. Jen podlaha je vybroušena pískem do šedého odstínu. Olgiati starší byl velkým obdivovatelem tradičního švýcarského venkovského stavitelství. Tento odkaz se ve svém díle snažil propojit osobitým způsobem s moderní architekturou definovanou Le Corbusierem. Jeho syn v této stavbě dokázal interpretovat jak jeho principy, tak vlastní přístup k navrhování a vytvořil přesvědčivou formu pro vesnické muzeum vyzývající smysly i intelekt.

Návštěvnické centrum Švýcarského národního parku v obci Zernez. Veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 2008

Černý ateliér

Z Flimsu je to co by kamenem dohodil k Olgiatiho nynějšímu ateliéru. V centru vesnice nedaleko Žlutého domu stojí starý dům, v kterém Valerio vyrůstal. Jeho otec ho po čtyřicet let citlivě rekonstruoval a architektova rodina jej stále obývá.
Na jižním okraji pozemku přednedávnem vyrostl nový ateliér. Velikostí i tvary kopíruje původní dřevěnou stodolu. Jinak by to ani podle místních stavebních regulací nešlo. Ze stejného důvodu byla použita i dřevěná konstrukce. Hlavní dvoupodlažní hmota se vznáší na betonovém podstavci. Temně šedivá deska je od okolního terénu oddělená třiceticentime­trovou mezerou a každý příchozí musí tuto průrvu překročit. Dostane se tak do zvláštního temného světa Olgiatiho mysli. Dům je celkově čtyřpodlažní. V suterénu pod zemí je archiv s technickým zázemím. Otevřené přízemí navazující přímo na terén slouží jako parkoviště pro bílé Porsche. Hlavní prostor zabírá samotný ateliér a podkroví zasedací místnost.
Do interiéru z černě mořeného dřeva přivádějí světlo dvě protilehlé prosklené stěny v průčelích i několik velkých střešních lichoběžníkových světlíků. Samotný zářivě bílý mobiliář je pak v přímém kontrastu se stavební konstrukcí. Černá barva ateliéru má vyjadřovat extrovertní inverzi k blízkému bílému rodinnému domu a ukazovat světu svoji otevřenost. Tmavá barva zároveň eliminuje odlesky na skleněných plochách.

Už chápete, čím je Olgiati tak výjimečný?