Fenomén Aletsch
úvod
Aletschský ledovec je prvním, a dlouhou dobu byl i jediným, místem v Alpách pod ochranou UNESCO. Je krásný, vzácný, přináší radost i užitek. Patří ke krajinnému celku Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn v Bernských Alpách, který se stal roku 2001 součástí světového přírodního dědictví.
Aletschský ledovec je se svými pětadvaceti kilometry nejdelším a plochou 87 km2 největším údolním ledovcem v Evropě. Začíná v sedle mezi horami Jungfrau a Mönch, na ledové plošině Konkordia přibírá další ledovce a odtud směřuje na jih do údolí řeky Rhôny. Místy dosahuje mocnosti až devět set metrů. Bohužel tato neuvěřitelně krásná „ledovcová“ řeka v klínu alpských velikánů se pomalu, ale jistě ztrácí. Za posledních sto padesát let ustoupilo čelo ledovce o celé tři kilometry!

Cyklisté obdivují Aletschský ledovec
K ledovci po unikátní trati
Touha dostat se co nejblíže jedinečným přírodním jevům, byť se
jevily jako nedostupné či nebezpečné, provází dobrodružné lidské povahy
odedávna. Curyšský průmyslník a visionář Adolf Guyer Zeller přišel
před koncem 19. století s projektem stavby horské železnice do sedla
Jungfraujoch; chtěl, aby se Aletschský ledovec a mohutné okolní štíty
Jungfrau, Mönch, Eiger a další hory zpřístupnily každému. Jeho trať se
musela vyrovnat s 25procentním sklonem svahu, počítala převážně
s tunelem, v zastávkách Zeller naplánoval prosklené vyhlídky. Jako
správný podnikatel věřil, že trať k obtížně přístupným horám
přiláká dostatek turistů a vložené peníze se mnohonásobně zhodnotí.
Dokonce se mu podařilo získat pro svůj záměr i parlament a roku 1896
projekt odstartoval. Ještě nikdy se nestavěla železnice v tak extrémních
podmínkách, původní sedmiletý termín dokončení se protáhl na šestnáct
let a také náklady vzrostly téměř dvojnásobně, až na 15 milionů
švýcarských franků. Když se dvanáctikilometrový úsek tratě 1. srpna
1912, v den státního svátku, slavnostně otvíral, byl Zeller již třináct
let po smrti.
Dnes patří jízda z Interlakenu na „střechu Evropy“ – do nejvýše
položené železniční stanice na kontinentě (leží v nadmořské výšce
3 454 metrů nad mořem) – k největším lákadlům Švýcarska. Turisté
jsou nadšeni, během cesty trvající dvě a půl hodiny vystřídají tři
zubačky, a ani s panoramatickými výhledy ve stanicích se Zeller ve svých
odhadech nemýlil. Jsou úchvatné a neustále v obležení turistů.
Nádraží v sedle Jungfraujoch je sice zakopané ve skále pod ledem, ale
výtah hosty za pár vteřin vyveze k vyhlídkové terase Sphinx, odkud mají
ledovec i celý řetěz Alp jako na dlani. Ledový podzemní palác ukazující
vnitřní stavbu ledovce či nejvýše položený poštovní úřad,
meteorologickou stanici a restauraci mohou brát jako bonus navíc.
Pro Natura
O tom, že ledovec během své existence ustupuje, není pochyb, dává tím
však zároveň šanci vegetaci. Zprvu jen spoře nižším rostlinám,
travinám, zakrslým keřům a nakonec i stromům. Nad střediskem Riederalp
ve Wallisu, v nadmořské výšce kolem 2 000 metrů, k takovému postupnému
přirozenému zalesňování horské pustiny došlo. Unikátní, nejvýše
položený les v Evropě je i s přilehlým Aletschským ledovcem přírodní
rezervací již od roku 1933.
Nedaleko odtud, poblíž hrany ledovce, sídlí ve viktoriánské vile Cassel
švýcarská organizace ochrany přírody Pro Natura. Rezidence patřila
prominentnímu bankéři, za nímž přijížděl na návštěvu i Winston
Churchill, aby si odpočinul a pokochal se překrásnými pohledy na ledovec
a na majestátní Matterhorn, symbol Švýcarska. Dnes slouží vila
veřejnosti, v expozicích naleznete vše, co souvisí s Alpami, s jejich
geologickým vývojem, ochranou, vzácnou faunou i flórou. Před vilou je
i malá botanická zahrada s přehlídkou alpské vegetace.

Přes ledovec vedou turistické trasy.
Je to krásný zážitek
vydat se na ledovcovou túru
Adrenalin i pohoda
Terény v okolí ledovce poskytují ideální vyžití milovníkům
vysokohorské turistiky, horolezcům, na své si přijdou i bikeři. Po
horském hřebeni vede v bezprostřední blízkosti ledovce značená stezka
s krásnými výhledy na okolní čtyřtisícovky, v letních měsících je
prodloužena i přes ledovec. Traverz přes ledovec začíná v Riederalpu
a otáčí se k Belalpu. Nejhezčí výhledy na ledovcový splaz se
naskýtají z Belalpu, Aletschbordu, Bettmerhornu nebo Eggishornu, ti méně
zdatní nebo pohodlní mohou využít lanovek.
Rogalisté a paraglidisté zase náležitě ocení, že se v bezprostřední
blízkosti Eggishornu (2 926 m) nad Fieschem objevují nejlepší stoupavé
proudy v Alpách, a ledovec si vychutnávají z ptačí perspektivy.
Doménou horolezců v bezprostřední blízkosti Aletsche je Eiger a jeho
pověstná severní stěna. Zatímco železniční stanice Eiger s obrovskými
okny „přiblížila“ veřejnosti hrozivou stěnu už při stavbě tratě
v roce 1903, pro horolezce zůstala ještě dlouho výzvou. Teprve o šedesát
let později se náročný prvovýstup podařil čtveřici horolezců, mezi
nimiž byl i známý Rakušan Heinrich Harrer.
Kdo má rád adrenalinové vzrušení, může prověřit svou odvahu
v ledovcové rokli v Grindelwaldu. Vyzkoušet tu můžete i tradiční
„ledovcové bungee“ – skoky do kaňonu.
Turisté na horské chatě Konkordia v nadmořské výšce 2 850 metrů,
odkud je krásný výhled na ledovec
Voda – zdroj života
Ledovce představují na Zemi největší zásobárnu sladké vody a nejinak
je tomu i ve Švýcarsku. Speciálně ve Wallisu, kde na nejsušších místech
spadne jen 475 milimetrů srážek ročně, by podstatná část kantonu
zůstala bez vody z ledovců zcela jistě neobydlená. Skutečnosti, že
hospodaření s půdou potřebuje minimálně dvakrát tolik vody, si byli
dobře vědomi již první osadníci někdy ve 13. století. Pomocí pracně
budovaných kanálů a dřevěných koryt přiváděli na své pastviny, na
sporá políčka a do sadů na jižních svazích walliských hor vodu
z Aletschského ledovce.
Historické zavlažovací kanály, kterým se ve Wallisu říká suonen nebo
francouzsky bisses, se na mnoha místech zachovaly dodnes a jsou stále
funkční. Zvlášť v posledních letech velkých veder se staly
nepostradatelnou součástí života Wallisanů. Kromě zavlažování však
poskytují i radost a požitek návštěvníkům, kteří po úzkých
a často velmi krkolomných stezkách proniknou do jinak nepřístupných
hor.
V údolí Baltschieder
Mým tajným tipem je stezka sledující suonen v údolí Baltschieder, budete-li někde poblíž historického města Brig na úpatí Simplonského průsmyku, nebo ještě lépe ve Vispu, zkuste ji. Z Vispu jeďte autobusem přes Eggenberg do Eggenu a dál pěšky údolím Baltschieder. Je tiché, pusté, rušit vás bude jen zpěv ptáků v lese. Na pastvinách výše před vámi se otevřou nezapomenutelné výhledy na zasněžené vrcholy i se čtyřtisícovým Bietschhornem – až k němu vybíhá splaz Aletschského ledovce. Stezka je někde vytesaná do skal, jinde budete muset projít přirozeným tunelem nebo traverzovat po úzké dřevěné lávce vysoko nad údolím. Rozhodně nic pro ty, kdo trpí závratěmi. V místě Ze Steine, kde stezka překračuje říčku, se zastavte a ochutnejte pravý walliský raclette. Pak vás čeká ještě kus cesty vzhůru a od Niwärchu v nadmořské výšce 1 185 metrů se budete vracet dolů do Aussenbergu a do Eggenu. Ačkoliv jsem Wallis navštívila mnohokrát, teprve po tomhle dobrodružství s historickým „vodovodem“ jsem mu porozuměla.
Užitečné odkazy:
www.swisstravelsystem.ch
www.swiss.com
www.valais.ch
www.aletsch.ch
www.jungfraubahn.ch
www.suone.ch
www.bettmeralp.ch