Caminada: Návrat k tradici v moderním pojetí

Gion Antoni Caminada, který se narodil v roce 1957 ve Vrinu, staví domy, které pravdivě odpovídají dnešní společnosti a dnešním potřebám a nikoli tomu, co už je dávno pryč. Ve svých zakázkách navrhuje širší chodby plnící obytné funkce, interiérům pomáhají plastické konstrukce, barevnější a nápaditější řešení a větší okna. Tradice pro něj není nostalgické oprašování starých hodnot, ale pochopení starých postupů proto, abychom je vylepšili a použili lépe. Tradice má být podle Caminady zdrojem zkušeností pro dnešní zadání. Bez ní neexistuje kontinuita a není na co navazovat. Přestože jde cestou tradičních řešení, u některých staveb použil velká okna. Pro obyvatele hor znamená výhled do krajiny latentní nebezpečí rozmarů počasí. Alpy pro ně nejsou jen bezmračné nebe, zelené svahy a zvuk kravských zvonců, tak jako pro lidi z města. I přes tuto formální lehkost, která ze staveb vyzařuje, jsou nakonec především bezpečným a spolehlivým útočištěm.

Jak se přestavoval Vrin

Architekt Caminada, rodák z Vrinu, obce v nejvyšší části alpského údolí Val Lumnezia v kantonu Graubünden, se nejdříve vyučil tesařem a truhlářem, poté navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Nakonec vystudoval architekturu na ETH v Curychu. Od roku 1998 je na této škole hostujícím profesorem. Za svého studia, kdy mnozí jeho vrstevníci odcházeli do měst za prací a švýcarský venkov zažíval úpadek, se stále cítil vrinským občanem. Na rozdíl od mnohých z jeho generace nezůstal po studiích ve městě, ale vrátil se zpět do rodné vsi, která je tak trochu jiná – 99 procent obyvatel běžně mluví rétorománštinou. Zde založil vlastní architektonickou kancelář.

Vrin má v současné době asi 260 obyvatel. V letech 1950 až 1990 zde klesl počet obyvatel na polovinu, a to nejen kvůli odchodu mladých lidí do měst za novými příležitostmi. Zbývající obyvatelstvo značně zestárlo. Připočteme-li fakt, že úroveň tehdejší zemědělské produkce, která byla hlavním zdrojem příjmu vesnice, byla velmi zaostalá, byl život ve Vrinu na pokraji ekonomického krachu. I proto se Caminada na začátku osmdesátých let minulého století aktivně zapojil do politického dění v obci a inicioval založení nadace Pro Vrin.

Cílem nadace bylo zachování charakteru okolní krajiny, kompaktního rázu horské vsi, místní kultury a stylu života. Nadace také přicházela s novými strategiemi, jak zastavit odliv obyvatelstva a zlepšit hospodářskou situaci. Hlavním předpokladem bylo zachování tradičních vazeb obytného domu, stájí a zahrady. Práce se může vykonávat ve vsi na jednotlivých statcích a ne mimo její hranice, v halách velkých zemědělských družstev na okrajích vsí, zněla jedna z hlavních Caminadových tezí.

Caminada připravil ve spolupráci s mnoha odborníky „zastavovací a regulační plán obce“. Sám inicioval a koordinoval veškeré stavební akce, motivoval stavaře i ostatní, kteří společně pracovali na obnově Vrinu.

Dostal příležitost navrhnout a zrealizovat celou řadu staveb, které vesnici skvěle doplnily a zároveň jí vtiskly novou tvář v plném souladu s původním rázem, současně je ale inovační a soudobá. Kromě staveb pro zemědělství, jako jsou stáje, stodoly a jatka, postavil i obytné domy, polyfunkční sál, společenský dům, přístavbu školy, pohřební kapli, ale i telefonní budku. Později realizoval několik staveb i v okolí Vrinu. Nejznámější je škola v Duvinu, dívčí internát kláštěra v Disentisu a přestavba hotelu Alpina ve Valsu.

Jeho práce byla oceněna mnoha cenami za architekturu, územní plánování a ekologické hospodaření. V roce 1998 dostala obec Vrin Wakkerovu cenu za pečlivou integraci nových hospodářských zemědělských budov do vesnického kontextu, v roce 2004 pak obdržela ocenění Arge-Alp-Preis.

Po zhruba čtvrtstoletí usilovné práce dosáhl Caminada toho, že se Vrin stal vyhledávaným místem pro mladé lidi, cílem návštěv turistů. Ruku v ruce s tím přišla také ekonomická prosperita.

Jak staví Caminada?

Caminadovy domy zaujmou svou jednoduchostí. Jejich podstata je soustředěna na to důležité. Balast a zbytečnosti, kterými nás zaplavuje dnešní spotřební kultura, vynechává. Z jeho domů vyzařuje vnitřní síla. Důraz klade na materialitu a tělesnost.

Ač je jeho základním materiálem masivní dřevo složené z tyčových prvků, působí Caminadovy domy kompaktně a celistvě, jako by byly vytesány z jednoho kusu hmoty. Prvky se skládají zcela logicky a přirozeně. Spoje a přesahy jsou viditelné tak, jak si vyžaduje stavitelská skladebnost, a z jejich napojování se stává umělecká práce. Dům už nepotřebuje žádné další ozdoby. Ani po desítkách let teorie a praxe nedospěl ke konečnému a dokonalému modelu roubeného domu.

Hlavní Caminadovou zásadou je, že budova musí v první řadě sloužit svému účelu. Vnitřní prostory jsou přesně vymezené, jen zřídka se otvírají. Tím jde autor proti současným trendům plynoucího prostoru.

Forma je ale také důležitá. Členění fasád, umístění oken a tradiční konstrukční metody se vzájemně podmiňují. Plochy střech se začleňují do existujících kompozic původních domů. Architektura je podle Carminady především reflexí původní kultury. Respekt k tradici však neznamená podlehnutí konzervativním tlakům starší části obyvatel. Dává naopak prostor diskuzi, kterou považuje za důležitou pro každou vesnici.

Jak se jeho stavby vyvíjely?

Caminadovy první stavby byly ještě hodně svázané se zaběhnutým pojetím tradičního stavitelství. Až postupem času, jak šel více do hloubky, se jeho tvorba přetavila do svébytného, až sochařského pojetí, které současně dokáže dobře plnit dnešní požadavky na fungování domu.

Už jen z hlediska požadavků na tepelné izolace dnes nelze postavit tradiční srub. Caminada volí princip dvou stěn skládaných z masivu, mezi nimiž je výplň tepelné izolace. Hranoly jsou skládány na sucho a zpevněny dřevěnými kolíky, které jsou o trochu širší než navrtané otvory, aby se daly natlouct. Z jednotlivých dílů se tak stává pevná celistvá konstrukce. Stavba bez použití lepidel a tmelů umožní dřevu pracovat jako živý materiál a dům tak nepraská. Nejpoužívanější architektovou dřevinou je modřín, který z místních stromů nejlépe odolává změnám počasí. Nechává jej navenek bez povrchové úpravy, stejně jako se to dělalo dříve.

Novostavby ze začátku svítí čerstvým dřevem, ale postupem času dřevo šedne a nakonec úplně zčerná. Spojí se pak barevně s původní historickou zástavbou. Využívání místních materiálů samozřejmě podporuje původní myšlenku podpory zdejších tradic. Získávání, zpracování materiálů a samotná stavba tak dává místním obyvatelům práci.

Caminadovým cílem je, aby jeho domy sloužily svým obyvatelům, ti si je oblíbili, sžili se s nimi a vzali je za své. Tím nejlepším příkladem je telefonní budka. Místo použití typové budky Swisscomu navrhl jednoduchou dřevěnou stavbu z masivních prken, kde se může schovat náhodný turista před bouřkou nebo se v ní může scházet místní pubertální mládež v rozpuku svých citů. Z obyčejné telefonní budky se tak stalo místo, kde jsou lidé rádi.

Něco na závěr…

Caminada uvažuje o stavitelství jako o kulturní úloze, kterou souhrnně zpracovává. Architekturu nepovažuje za estetickou disciplínu vytrženou z kontextu, ale za obor vybízející k diskuzi v otázkách kontinuity tradice, politiky a hospodářství. Jeho zásadním přínosem je všestranný přístup k problému stavitelství nezredukovaného na pouhý estetismus, ale naopak jeho pojetí jako společenské otázky. Nakonec tímto přístupem dokázal Vrin vzkřísit do podoby uznávaného vzoru obnovy venkova.