Jak Zátopek doběhl do Lausanne

Může za to trojice mužů, které náhoda zavedla 10. března 2001 do Olympijského muzea v Lausanne. Dva byli členové Lyžařského klubu Praha, kteří se vraceli z lyžování ve Wallisu, třetím mužem byl René Líbal, třináctinásobný mistr Československa ve veslování a olympionik, který žije desítky let ve Švýcarsku, učil na univerzitě v Lausanne tělesnou výchovu a má mezi sportovci i olympijskými funkcionáři spoustu přátel.
Nádherné místo, říkali si. Muzeum s deseti tisíci exponáty je totiž terasovitě uspořádané a leží na jedněch z nejdražších a nejluxusnějších pozemků ve Švýcarsku. Venkovní část zdobí sochy sportovců, v budově lze obdivovat olympijské artefakty – kombinézy, dokumenty a další. Každopádně jde o největší a nejmonstróznější olympijské muzeum na světě, na jeho zahradě se realizovali slavní umělci z celého světa. Jedním ze sochařů, kteří ztvárnili sportovce, je například Francouz August Rodin.

*Nejúspěšnější český sportovec Emil Zátopek*

Rodák z Kopřivnice, ve světě pro své běžecké grimasy přezdívaný jako Supící lokomotiva, byl prvním, kdo uběhl desetikilometrovou trať pod 29 minut (28:54,2 1. června 1954 v Bruselu) a trať 20 km pod jednu hodinu (59:51,8 29. září 1951 ve Staré Boleslavi). Celkem vytvořil třináct světových rekordů na kilometrových a pět na mílových tratích. Největší úspěch zažil dělník baťových továren ve Zlíně v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách, kde vyhrál běh na 5 i 10 kilometrů, nejvyšší ocenění získal dokonce v maratónu, který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplín zároveň ustavil nový olympijský rekord. Tento „trojboj“ se dodnes žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat a atletičtí experti pochybují, že se to ještě někomu kdy podaří. Proto o něm také hovoří jako jednom z největších atletů všech dob.

Někdo tu chybí

„Když jsme procházeli olympijským parkem, všimli jsme si sochy Paava Nurmiho, legendárního finského běžce. Tehdy nás napadlo, že náš Emil Zátopek toho dosáhl více. V tomto parku by se jeho socha opravdu vyjímala,“ řekli si tehdy Mirek Rokyta a Jirka Svátek, členové Lyžařského Klubu Praha. René Líbal, který jim tu ten den zajistil prohlídku s překladem z francouzštiny do češtiny, přitakal: „Ano, proč tu dosud není i Zátopkův pomník?“
Nemluvili jen tak do větru. V Praze začali zjišťovat, kolik vlastně taková socha stojí, jak se tvoří, kdo by ji udělal. Volba padla na sochaře Josefa Nálepu, parta nadšenců s ním dokonce začala vyjednávat o ceně, způsobu výroby a financování. Pak proběhlo jednání s Danou Zátopkovou i členy klubu českých olympioniků. Těm se nápad líbil.
René Líbal mezitím využil svých kontaktů v Olympijském muzeu. Tehdejší ředitel Jean Claude Pahud je pro, umístění sochy ale musí schválit šéf Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch. Ten se pokládal za Zátopkova přítele, proto souhlasí, ale klade několik podmínek:
1. Socha bude darem národního olympijského výboru České republiky.
2. Její umístění schválí Mezinárodní olympijský výbor.
3. Dopravu na místo bude financovat Český olympijský výbor.
„Zátopek je to nejlepší, co jsme kdy měli. Žádný český atlet jej v počtu medailí nikdy nepřekonal,“ vysvětluje René Líbal, proč všem přišlo důležité, aby v Lausanne Zátopkova socha stála.

Sazka a dvě sochy

Myšlenka realizace Zátopkovy sochy žila dál svým životem. Řízení projektu se ujal Český olympijský výbor a financování převzala Sazka. Její ředitel Aleš Hušák si stanovil podmínku, že jedna socha bude stát v Olympijském muzeu v Lausanne, druhá v nové Sazka aréně, která se tou dobou připravovala na mistrovství světa v hokeji.
S druhou sochou to dopadlo trochu jinak: zvědavci ji mohou vidět před budovou generálního ředitelství Sazky v Praze 9 na ulici K Žižkovu.
„Nešlo to sice podle nás, ale jsme velmi šťastní, že to tak dopadlo,“ říkají dnes lyžaři, kterým v lausannském parku taková socha chyběla.

Tlustá lýtka a utrmácený výraz

Obě sochy zhotovil sochař Jaroslav Brož za 900 tisíc korun. Na běžci v mírně nadživotní velikosti pracoval celý rok a říká, že počet hodin se ani spočítat nedá.
Nad návrhy s ním seděla Dana Zátopková. Jeden z nich odmítla: navržený Ťopka, jak mu s láskou říkala, měl podle ní tlustá lýtka. A souhlasila se sochařem, že není nutné, aby Brožův Zátopek běžel lausannským parkem se svým utrmáceným a útrpným výrazem, se kterým dobíhal do cíle. „Když běhal pro radost a pro potěšení, tak běhal s úsměvem,“ řekla při slavnostním odhalování reportérovi MF DNES Dana Zátopková. A tak přesně lausannská socha vypadá.

Zátopkova lípa

Byla to velká sláva, když Dana Zátopková strhla 22. října 2002 plachtu ze 190 centimetrů vysoké sochy vážící 170 kilogramů. Do Lausanne se vezl také žulový sokl vážící 600 kilo.
Nechyběli tu čeští olympionici, politici, Dana Zátopková (z Prahy byl vypraven dokonce vládní speciál), přijel i předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge. „Když u nás v Belgii nějaký kluk běhá, chce být dobrý jako Zátopek,“ prohlásil tehdy na slavnostním ceremoniálu.
Socha stojí jen pár kroků od vchodu, návštěvníci musejí projít jen pod laťkami označujícími světový rekord ve skoku do výšky mužů a žen.
A co myslíte? Byl to záměr, že Zátopkova socha stojí pod slovanskou lípou? „Myslím, že k tomu došlo opravdu jen šťastnou náhodou,“ dodává René Líbal.