Paracelsus: Jak velký léčitel utíkal z Basileje

Čestná deska pro opilce?

Na chodbě basilejské university byla v roce 1977 umístěna deska připomínající čtyřsté padesáté výročí Paracelsova účinkování ve městě, a to v roli zdejšího „physikuse“, tedy lékaře a také universitního profesora. Dnes bychom mohli říci „hostujícího“ profesora. Nápis na desce oceňuje Paracelsův přínos medicíně.
Jeho universitní kolegové i studenti se k němu nezachovali nejlépe. Teprve v minulém století byla rozpoznána velikost jeho odkazu. Ani dnes neprovází Paracelsův život a dílo bezvýhradný obdiv: Richard Cavendish ho ve svých Dějinách magie líčí jako autora obskurních knih o okultismu, kterého ovlivnila hermeticko-kabalistická syntéza.
Podle Cavendishových zjištění Paracelsus jen velmi zřídka působil střízlivým dojmem. Studium Paracelsových spisů připomíná Cavendishovi tápání temnou místností, jen občas osvětlenou blesky, v jejichž záři lze přečíst pár slov.

Dobrý lékař musí znát přírodu

Jako městský „physikus“ měl Paracelsus za úkol se starat v Basileji o chudinu, kontrolovat městská špitální zařízení, apatyky a bojovat proti epidemiím – a směl také učit na universitě. Neměl tam však tolik studentů, kolik si představoval. Pokusil se je získat poněkud bizarním způsobem. Aspoň z dnešního pohledu to tak vypadá. Sestavil za tím účelem latinské provolání, INTIMATIO, ve kterém nastínil své spory a rozpory s oficiální – konvenční – medicínou, a zval studenty na své přednášky, založené na vlastní zkušenosti, a nikoli na textech starých mistrů.
„Protože se mí kolegové příliš otrocky přidržují starodávného učení a neřídí se praktickou zkušeností, v medicíně chybují. Mohou se stát znamenitými znalci starých textů, ale nikdy dobrými lékaři. Znalost řečtiny nebo latiny není pro lékaře tak důležitá jako znalost přírody a běhu přirozených věcí…“
Paracelsus navíc změnil jazyk svých přednášek, latinu vyměnil za němčinu, což v jeho době znamenalo revoluci.

Rektor „apatykář“ versus Paracelsus

Na universitě si městský lékař svým „reklamním letákem“ příliš nepolepšil. A ke všemu byl tehdy rektorem university „apatykář“ – tedy člověk, jehož lékárnické zájmy se křížily s lékařskými. Paracelsus celou řadu rektorových „léků“ označil za neúčinný brak – tím ho připravil o značný zisk. Takový zločin se neodpouští.
Na basilejské universitě začal být Paracelsus považován za nedůvěryhodnou osobu. Svou image si soustavně zhoršoval i tím, že v ulicích úctyhodného města dělal ostudu: nevykračoval si totiž v důstojném taláru basilejského medicinmana, ale pobíhal před vzácnými návštěvníky z ciziny v ušmudlané zástěře laboranta.

Ohnivý happening na basilejském náměstí

Na Radničním náměstí pokračuje další díl Paracelsova basilejského příběhu. Právě tady se odehrála jeho poslední roztržka s místní radou – Paracelsus se pokusil 24. června 1527 o jakýsi „happening“, když veřejně na náměstí před radnicí spálil na svatojánské hranici Hippokratova, Galénova a Avicennova díla. Bojoval tak proti zkostnatělé tradici a zastaralým lékařským metodám… Byl z toho „velký“ skandál. Odsuzovala ho až na pár výjimek celá Basilej.
Přízeň městských radních vzala také za své. Paracelsovi se ve městě začalo posměšně říkat „Luther medicíny“, a to byla v tehdejší Basileji hodně ošklivá nadávka. Popisem této ohnivé události v Basileji začíná i Paracelsova monografie od Franziska Kerssenbrocka.

Frobenia jsi zachránil z pekla!

Návštěvník Basileje oceňuje starobylé domy v centru města. Jde o největší dochovanou historickou část ve Švýcarsku vůbec! V pouti za Paracelsem musíte vystoupat po schodech Uličky mrtvých. Tudy pohřební „zřízenci“ nosili truhly s nebožtíky do chrámu svatého Petra. Dostanete se k domu významného tiskaře Johana Frobenia, ve kterém nežila jen jeho rodina, ale sídlily zde i jeho dílny. Domem prošly velké osobnosti té doby, Erasmus Rotterdamský a malíř Hans Holbein. Ten portrétoval Erasma i Frobenia. První Paracelsovy kroky v Basileji mířily právě sem.
„Frobenia jsi zachránil z pekla – a to je, jako bys zachránil mou jednu polovičku. Kéž by tě šťastný osud zdržel tady v Basileji,“ napsal Erasmus.

O vynášení nočníků a kradení rozumů

Události namířené proti hostujícímu profesorovi nabírají na spádu. Na vratech basilejského kostela svatého Petra se objevil pamflet, kde je v latinských verších Paracelsovi krutě spíláno. Autorem pamfletu byl anonym, podepsal se jako Galénos a Paracelsa posměšně oslovoval jako Kakofrasta:
„Ať ztrouchnivím, kdybych připustil, že bys mohl velkému Hippokratovi vynášet třeba jen nočník… ani pást mé vepře bys nemohl! Neschopný nekňubo! To by se ti tak líbilo – chlubit se cizím peřím! Tvoje sláva má krátké nožičky! O co se snažíš ve svých přednáškách?! Vždyť neumíš nic jiného než se živit kradenými „rozumy“! Nejlíp bys udělal, kdyby ses teď hned pověsil! Tvé podvody jsou odhaleny!“
Paracelsus se urazil a stěžoval si městské radě…

Lakomý zdravý nemocný aneb konec Paracelsa v Basileji

U Spalentoru z roku 1398, jedné ze tří dochovaných bran původních městských hradeb, paracelsovská anabáze po Basileji skončila. Paracelsus opustil město v noci 16. února roku 1528. Proč ten tajuplný útěk?
Urazil totiž vysokého církevního hodnostáře Cornelia von Lichtenfels, který v Basileji patřil k arcibiskupskému dvoru.
Těžce nemocný Cornelius dal zavolat Paracelsa a za uzdravení mu slíbil sto dukátů. Paracelsus ho vyléčil. Jenže naneštěstí mu k úspěšnému lékařskému zákroku stačila jediná pilulka! Patrně šlo o žaludeční potíže, jak se dočteme v análech.
Jenže nemocný se začal bránit placení. Prohlašoval, že když jeho vyléčení bylo tak snadné, stačí zaplatit jen šest dukátů… Tehdy se podobně chovala řada pacientů. Lékaři proto často váhali s rychlým uzdravováním – čím kratší léčba, tím méně peněz, tvrdilo se tehdy. Když se léčba nezdařila – bez lékařova zavinění – znovu se pochybovalo o placení. Nač platit, když se pacient neuzdravil?
Paracelsus se rozčilil a požadoval původně slíbenou částku. Marně. A tak začal spílat nejen nevděčnému pacientu, ale i městské radě… Vydali na něj zatykač: obžalovali ho z urážky úřadu.
Paracelsus utíkal z nevděčného města sám a jen tak nalehko. Ujížděl na koni, u sebe měl jen lékařskou brašnu. Mířil do francouzského Colmaru, Basilej opustil navždy.