Když architektura zaměstnává všechny smysly

Práci šestašedesátiletého Petera Zumthora přezdívají architektura ticha. Budovy mistrovsky prosazují svou přítomnost tím, že zaměstnávají všechny lidské smysly. Znovu a znovu ukazují, že smělost konceptu a skromnost v přístupu se vzájemně nevylučují. Jeho až sochařská citlivost k materiálu, od cedrových šindelů k pískovanému sklu, oslavuje jedinečné kvality ve službě trvanlivé architektuře. Práci šestašedesátiletého Petera Zumthora přezdívají architektura ticha. Budovy mistrovsky prosazují svou přítomnost tím, že zaměstnávají všechny lidské smysly. Znovu a znovu ukazují, že smělost konceptu a skromnost v přístupu se vzájemně nevylučují. Jeho až sochařská citlivost k materiálu, od cedrových šindelů k pískovanému sklu, oslavuje jedinečné kvality ve službě trvanlivé architektuře.
Příkladem budiž jeho vlastní dům s ateliérem. Podle něj má mít dům rád své sousedy, vyprávět příběh o tom, jak je rád právě tam, kde stojí. Nedaleko původního prkny obloženého ateliéru z roku 1986 si postavil nový dům pro svoji rodinu a své spolupracovníky. Je to kvádrovitá betonová hmota uspořádaná kolem soukromého dvorku, řazení vnitřních prostorů pozvolna nabývá na veřejnosti nebo jim přibývá na soukromí. Život a práce se odehrávají v symbióze kolem javorové zahrady a navenek se pojí s vesnickou strukturou.

Nejslavnější stavba

Zumthorovou nejznámější realizací jsou termální lázně ve Valsu. Zastupitelstvo malé obce oslovilo jeho kancelář s úmyslem zrekonstruovat hotel ze šedesátých let, který byl postaven velmi levně. Hlavním zadáním bylo zachování stávajících pracovních míst a zároveň vytvoření něčeho jedinečného. Nová podoba měla přivést nové zákazníky a přitom zapadnout do svého okolí. V roce 1991 Zumthor předvedl na zasedání vesnice kamenný model naplněný vodou.
Stavbu otevřeli po pěti letech a od té doby byla návštěvnost kolem čtyřiceti tisíc lidí ročně. Mnoho lidí se sem rádo vrací a koupel v místních termálních lázních je pro ně rituálem.
Objekt lázní je charakteristický svou konstrukcí obloženou z tenkých desek ruly pocházející z místního lomu. Kámen je použit i v interiéru a svým chladem vytváří výrazný kontrast s teplým vodním živlem. Spolu se střešními světlíky jde o příklad jednoduchého detailu tvořícího vzdušný prostor.
Kámen kontrastuje také s bronzovým zábradlím a voda a světlo dodávají prostoru na spirituálnímu významu duševní i fyzické očisty. Horizontální linie kamenných desek přecházejí do horizontálních ploch vody s nepatrnou samozřejmostí. Úzké štěrbinové světlíky vytvářejí dramatickou linku světla zdůrazňující tekutý prvek. Všechny detaily, až do poslední bronzové informační tabulky, posilují důležitost lázní v celé škále úrovní.

Místo kostela muzeum

Dalším důležitým projektem je Muzeum umění Kolumby v Kolíně na Rýnem. Dokončeno bylo před dvěma lety a stojí na místě původního románského kostela svatého Kolumby z Iony zničeného po bombových náletech za druhé světové války. Po ničivém útoku zůstaly jen obvodové zdi a vápencová Panna Marie, pro kterou v padesátých letech navrhl německý architekt Gottfried Böhm kapli.
V tomto případě investor, kolínská katolická arcidiecéze, přišel se zadáním: vytvořit muzeum, které nemá komerční účel a nekonají se v něm vernisáže. Zároveň požadoval zachování veškerých stávajících vykopávek a stavebních památek kostela svatého Kolumby. To byly důležité body, které vedly Zumthora k přijetí zakázky.
Přípravné práce na projektu trvaly skoro šest let a obsahovaly i několik modelů částí stavby ve skutečné velikosti. Koncept zapracoval ruiny přímo do obvodových zdí a novostavba tak místy doslova vyrostla z reliéfů románských kamenných kvádrů a kleneb. Rozmanitý charakter expozic vedl architekta k navržení několika galerijních prostorů s různým druhem osvětlení. V místech, kde se prezentují vykopávky, nechal architekt dovnitř muzea pronikat přirozené denní světlo. Prosvítá mezerami mezi cihelným pláštěm a tvoří tak v interiéru neopakovatelné obrazce. Jinak je fasáda celistvá s minimem oken, charakter exponátů totiž vyžaduje spíše tlumené světlo. Opět se zde opakuje meditativní, místy až sakrální motiv.

Týpí jako polní kostel

Neméně zajímavou nedávno dokončenou prací je polní kostel Brudera Klause pro německého farmáře a jeho ženu ve Wachendorfu. Jde o drobnou stavbu, na které se podíleli velkou měrou vlastními silami právě zadavatelé a jejich přátelé. Jednoduchost stavby sahá po esenci architektury až k jejím kořenům a počátkům lidského stavění.
112 mladých štíhlých kmenů z nedalekého lesa sestavených do tvaru podobného indiánskému týpí utvořilo vnitřní tvar kaple a kolem jejich povrchu byl ve čtyřiadvaceti vrstvách vylit beton do tvaru vertikálního hranolu.
Každý den byla vybetonována jedna vrstva. Po vyhotovení pláště nechal architekt uvnitř založit oheň, který dělníci udržovali po dobu tří týdnů, až stromy shořely a jejich otisky zbarvily celý interiér do uhelně černé barvy. Jediné světlo přichází vynechaným světlíkem ve stropě a vytváří na vrásčitém vnitřním povrchu kresby. Podlaha je odlita na místě z taveného olova a jediným artefaktem je reliéfní figura sochaře Hanse Josephsona.
Kaple se svou jeskynní podobou blíží místům, v nichž podle historických pramenů žili katoličtí mniši, v modlitbách toužící po co nejbližším vztahu s Bohem. Zumthorovo pátrání v kořenech architektury tak v kapli získalo archetypální rozměr a stala se v přeneseném smyslu objektem hledání společné historické paměti lidstva.
Dílo Petera Zumthora nás může přivést k otázce, proč švýcarská současná architektura, která má ve světě svoji významnou pozici, oplývá jistou přísností, důstojností a čistotou forem.
Podle Petera Zumthora jsou Švýcaři spíše pragmatičtí a nepřeceňují se. Podobné to je v celé oblasti zahrnující jižní Německo, Švýcarsko a Rakousko. Intelektuální tradicí je jít za podstatou věcí. Jít k esenci věci a nesledovat módní vlny se Zumthor podle svých slov naučil od Heideggera.
Malou alpskou vesnici ve středním Švýcarsku bere jako místo inspirace i jako útočiště. Lépe se tam koncentruje, jeho spolupracovníky, kteří přijíždějí z různých koutů světa, nerozptyluje ruch velkoměsta a mohou se společně lépe věnovat své práci. Všichni samozřejmě mají rádi svoji práci a hory.

Kdo je Peter Zumthor

Narodil se roku 1943 v Basileji. U svého otce se vyučil truhlářem. V šedesátých letech byl po studiu na uměleckoprůmyslové škole v rodném městě přijat na Pratt Institute v New Yorku. Od roku 1967 začal pracovat v Ústavu pro ochranu památek kantonu Graubünden. Prací památkáře si od základů osvojil cit pro konstrukci, materiál a ušlechtilost detailu a uplatňoval ho i v přístupu ke své další práci. Od roku 1979 provozuje vlastní ateliér v malé vesničce Haldensteinu nedaleko Churu. Dosud zde působí s malým týmem asi patnácti spolupracovníků.
Od roku 1996 při architektonické praxi současně vyučuje na Akademii architektury Universitá della Svizzera Italiana v Mendrisiu. Byl i hostujícím profesorem na několika prestižních univerzitách v Evropě a USA. Obdržel řadu významných cen, nejvýznamnější z nich – Pritzkerovu cenu –, obdobu známé Nobelovy ceny, převzal letos v Riu de Janeiru.