Pilatus - 24 hodin na Dračí skále

Kdepak slavná strmá zubačka z Alpnachstadu, tu si necháme až úplně nakonec, jako cílovou prémii. S Pilatusem začínáme z opačné strany. Chceme jít pěkně po svých, od lanovky z Kriensu na předměstí Lucernu.
Jenže slunce bez milosti žhne už po deváté ranní, je to jeden z dlouhé řady alpských tropických dní posledních prázdninových sezon. A tak nakonec aspoň zkraje přece jen nasedáme do kabinky, abychom trochu pošetřili síly. Ostatně už máme trochu nárok, v součtu je naší pánské minivýpravě téměř 50 let (42+6).
Pěší výstup startujeme po desáté na mezistanici Fräkmüntegg (1 415 m n. m.). Mělo by nás čekat zhruba 600 metrů vzhůru. Rozcestník ukazuje 2 hodiny a 40 minut. To nevypadá nepřekonatelně.
Zrada! Divoká kamenitá lesní cesta zprvu padá celkem strmě z kopce, takže nakonec zahajujeme výstup po půl hodině ještě o 100 metrů níž, u farmy Oberlauwelen.

Na Pilatus vede nejstrmější zubačka na světě se sklonem trati až 48 %
(jezdí od května do listopadu)

Tajemná kaplička

Ještěže je krkolomná stezka v severozápadní stěně skály dopoledne místy aspoň trochu stinná. Šplháme po festovních řetězech, malého kluka to ohromně baví, velkého to spíš straší (běda, kdyby tohle viděla máma!), ale zase je to daleko lepší, než kdyby ten malý na nějaké veskrze bezpečné, leč proklatě nudné, cikcak stezce co pět minut kňučel „Aaa kdyyy uuuž taaam buudeeemeee?!“
Jde nám to vážně dobře. Po hodině svačíme o víc než 500 metrů výš, na travnaté vyhlídkové terase u sněhobílé kapličky Klimsen. To je ten kostelíček, který obdivují pasažéři dračí lanovky za okny posledního vrcholového úseku vysoko nad suťovými poli mezi stanicemi Fräkmüntegg a Pilatus.
K našemu úžasu se u kapličky dočítáme, že na tomhle místě stával v 19. století noblesní a velmi populární hotel. Lidé asi tehdy bývali daleko odolnější, nahoru se nešlo dostat jinak než pěšky, a přece přicházely zástupy hostů. Podnik prý prosperoval bezmála 100 let, až do půlky 20. století, tedy ještě velmi dlouho poté, co v roce 1889 poprvé vyjela nahoru na Pilatus zubačka a hosty začal lákat vrcholový, pohodlně dostupný hotel.
Pak nastaly smutnější časy, na Klimsenu byly různými sanacemi a nucenými zásahy po vandalech utopeny statisíce franků, než mohla být kaplička v roce 2004 znovu vysvěcena. Od té doby se tam každoročně třetí neděli v srpnu koná vysokohorská bohoslužba – jak se píše na stěně kaple – bez ohledu na počasí.
Ale už žádné dlouhé zdržování, rychlá sladká energie (tabulka švýcarské čokolády + lahev švýcarské syrovátkové limonády) a vzhůru do říše draků. Chybí nám sotva 200 výškových metrů, asi půl hodiny výstupu.

Z Kriensu jezdí celoročně na Pilatus visutá lanovka

Mezi draky

Když se drápeme k vrcholové kótě, v suťových polích už není ani trochu těžké uvěřit legendám o dracích, jimiž je magická skála opředena. Dole v Lucernu v městských kronikách prý dokonce existují konkrétní zmínky o tom, kterak roku 1421 vyděsila saň při práci alpského farmáře nebo jak v roce 1499 zahlédli měšťané plavající příšeru v městské řece Reuss. Kvůli drakům býval Pilatus po staletí lidem dokonce úředně zapovězen, kdo chtěl jít nahoru, musel si u konšelů zažádat o speciální povolení.
Vše se zlomilo poté, co na skále – údajně v dračí sluji mezi překvapivě přívětivými příšerami – přežil drsnou alpskou zimu truhlářský tovaryš, jenž se kdesi na hranici lesa ztratil při hledání dříví pro výrobu sudů. Obratem vzali lidé draky na milost a zanedlouho začalo houfné dobývání Pilatusu.
Náš výstup vrcholí v tunelech dračí galerie. Draka tu však dnes už nepotkáte ani o půlnoci, jak si lze ověřit v případě přenocování v některém ze dvou hotelů na skále, ve skutečnosti je to turistická jeskyně, z jejíchž skalních oken se otvírají náramné vyhlídky do hloubky k Lucernu a k jeho jezeru i do dáli na sever až ke kopečkům německého Schwarzwaldu. Velkolepý výhled skýtá též pokoj dračího hotelu, jehož celou jednu stěnu zdobí rozcapená příšera s ohněm v tlamě.
Na kochání však není mnoho času, malý turista se hlásí o první odměnu. Vleče mě do lanovky a dolů na Fräkmüntegg, kde před startem výstupu zahlédl lákavé atrakce: bobovou dráhu a lanový park. Záhy lítá sám skoro jako drak, nejdřív na kolečkách plechovým korytem, pak dokonce i ve vzduchu na laně. „Snažíme se maximálně zpříjemnit pobyt všem návštěvníkům, včetně rodin s dětmi, a tak jsme pro ně nedávno otevřeli lanový minipark, bezpečně přístupný už od čtyř let,“ říká Šárka Risch ze společnosti Pilatus Bahnen.
Vtip je v tom, že zatímco drtivá většina lanových parků vyžaduje po návštěvnících, aby se sami cestou připínali a zase odepínali, v pilatusovské dětské zóně jsou nejmenší návštěvníci zajištěni na jednom průběžném ocelovém laně od startu až do cíle, přičemž visí nanejvýš 2,5 metru nad zemí. Děti to zjevně zbožňují, jeden okruh zabere asi tak pět minut, ovšem jednou to žádnému malému návštěvníkovi rozhodně stačit nebude.
Stejně jako mu nebude navečer stačit jedno setkání s kozorožcem. Majestátní vysokohorské „kozy“ vyrážejí na pastvu v okolí vrcholku se západem slunce, jakmile odjedou dolů poslední lanovkou a zubačkou davy denních návštěvníků a nahoře zůstane jen hrstka hotelových hostů, Pilatus zázračně ztichne. Je to balzám na duši nejen pro zvířata, ale i pro lidi a – kdo ví – možná i pro draky.
Jakmile ráno po páté pošimrají malého spáče v hotelové posteli první paprsky slunce, nejradši by rovnou utíkal na zubačku. Jistě, to nejlepší nakonec! Jenže první vlak dolů jede až v 8.45, do té doby zbývá ještě spousta času na snídani i prohlídku všech tří veřejně přístupných, po ránu vzácně liduprázdných pilatusovských vrcholů: Eselu a Oberhauptu, jež se tyčí přímo nad hotely, i lehce vzdálenějšího Tomlishornu.

V lanovém parku visí nejmenší návštěvníci i 2,5 metrů nad zemí

Legendární zubačka

Ozubnicová železnice šplhala po bezmála pětikilometrové trati o rozchodu 800 milimetrů z Alpnachstadu na Pilatus (výškový rozdíl 1 600 metrů) od roku 1889 na páru. Od roku 1937 ji pohání elektřina a z téhož roku pochází i většina dodnes provozovaných, důkladně opečovávaných vozů.
Nablýskané vagony se loudají po krkolomné trati se sklonem až 48 % bez jištění lanem. Pro lepší představu, o jak prudkém svahu se tu doopravdy bavíme, vzpomeňte pražský Petřín s pozemní lanovkou v sotva 30% kopci! Dodnes si nikdo na světě netroufl postavit strmější železniční trať.
Není divu, že konstruktérovi Eduardu Locherovi v předminulém století, když s nápadem přišel, nikdo příliš nevěřil. On však dokázal, že jeho systém s horizontálním ozubnicovým pohonem, pod nímž se ještě otáčejí hladké talíře bránící vyskočení pohonného (ovšemže i brzdícího) mechanismu z trati, může být zcela bezpečný.
Vláčky ostatně jezdí velmi pomalu, nahoru okolo 11 km/h, dolů nanejvýš 9 km/h, díky tomu nabízí zhruba půlhodinová jízda velkolepé divadlo za oknem. Proměnlivou krajinou od vražedných skalních stěn přes alpinské pastviny plné voňavých bylinek (skvělý sýr z nich lze mimochodem ochutnat ve vrcholovém hotelu během přípitku před večeří) až po lesní úseky korzují rodinky kozorožců, stáda krav a po ránu i hloučky lesní zvěře.
Přesně po 24 hodinách se vracíme z říše draků do říše lidí. Druhý den ráno jsme se svezli hned první ranní zubačkou dolů k Lucernskému jezeru. Další alpský tropický den láká ke koupání.

Pilatus v kostce:

Vrchol Pilatus (2 132 m n. m.) je dostupný několika cestami, jednak pěšky (celá cesta z údolí nahoru zabere zhruba 5 hodin), ale hlavně nejstrmější zubačkou na světě se sklonem trati až 48 % z údolní stanice v Alpnachstadu (jezdí od května do listopadu) a visutou lanovkou z Kriensu (jezdí celoročně s výjimkou pravidelných revizí). Do Alpnachstadu se lze dostat z Lucernu lodí či vlakem, do Kriensu trolejbusem číslo 1.
Veškeré informace, rezervace i speciální nabídky najdete na www.pilatus.ch.

Pohled na část vrcholového areálu Pilatus Kulm přes vyhlídkovou terasu: pod vrcholem skály Esel stojí originální kulatý hotel Bellevue, pod nímž jsou ukryty stanice lanovky a vlaku