Toníkův turistický týden ve Švýcarsku

Den 1 – Hustá cesta zvuků

Cesta z Prahy ke švýcarským hranicím trvá vlakem asi 10 hodin. Udělali jsme si náskok: startovali jsme ráno z jihu Čech, takže v rakouském Feldkirchu jsme byli už kolem druhé odpoledne a švýcarskými poštovními autobusy jsme dojeli přes Lichtenštejnsko za hodinu na start Cesty zvuků v Toggenburgu. Ta byla fakt hustá! Hned na začátku v Alt St. Johannu měli lanovku, kde se střídaly sedačky a kabinky na jednom laně. Dlouho jsem vybíral a nakonec vyhrála kabinka. Cesta zvuků začíná hned u horní stanice hudební houpačkou: jak se houpete, po houpačce jezdí kulička a vyrábí tóny. Mazec! Byly tam i další rámusárny, kravské zvonce, píšťaly, paličky – jo a taky spousta krav tam pobíhala, z těch jsem měl trochu strach, i když si mě nevšímaly, ale byly obrovské. Narazili jsme tam na parádní ohniště i s dřívím, táta vytáhl z batohu buřty a sirky, tak jsme si dali super večeři. Po té dlouhé cestě vlakem jsem si v horách tři hodiny pěkně zalítal.
www.klangwelt.ch, www.toggenburg.org

Zábava na Cestě zvuků

Den 2 – Boží Lucern

Vyrazili jsme do Lucernu. Ten mám moc rád, protože tam je boží dopravní muzeum: nechají mě řídit vlaky i letadla – jasně že na trenažéru, ale stejně je to super. Já bych v muzeu vydržel klidně celý den, ale táta říkal, že bychom měli taky pochodovat. On by šel nejradši pěšky na Pilatus, to je ta obrovská zubatá skála nad městem (prý tam s mámou vylezli, než jsem se narodil), ale to já ještě nezvládnu, vždyť je to jeden a půl kilometru do výšky! Radši si tam vyjedu zubačkou. A tak jsme si aspoň po rovince obešli malé jezero Rotsee. Na vodě jezdili veslaři a na břehu spousta vlaků, takže luxusní vyhlídky. Okolo vede úplně jednoduchá cesta, taková silnička, za hodinu jsme ji oběhli. Táta mi slíbil, že příště si tam můžu vzít kolobrndu – hurá! A jelikož bylo teplo, zašli jsme si ještě zaplavat do velkého Lucernského jezera u nádraží – mají tam plovárnu s pláží, trávou i sprchami zadarmo! A prodávali tam super zmrzku.
www.luzern.com, www.verkehrshaus.ch

Rajské plavání v Lucernu

Den 3 – Parádní hřebenovka

Poprvé jsme vyrazili trochu výš do hor. Cesta zvuků první den, to bylo něco jako v Krkonoších, asi kilometr nad mořem. Parádní hřebenovka Klingenstock – Fronalpstock vede nad městy Brunnen a Schwyz nad Lucernským jezerem kolem dvou kilometrů nad mořem. Na startu i v cíli mají sedačkovou lanovku, která se dala dokonce přiklopit, aby na mě nefoukalo. Proběhli jsme to asi za dvě hodiny, táta mě musel brzdit, abych prý nespadnul někam dolů, dokonce mi tam ukazoval nějaký kříž – kdybych moc blbnul a neposlouchal, že by tam po mně taky mohl zůstat jen kříž a to že by fakt nechtěl. Žádný kříž tam nemám, ale skvěle jsem si zablbnul v cíli na hřišti Fronalpstock. Je tam dětská lanovka a pár dalších atrakcí, vyhlídka dolů na jezero a na louku Rütli – táta říkal, že se tam kdysi narodilo Švýcarsko.
www.stoos-muotatal.ch, www.weg-der-schweiz.ch

Vysoko nad Lucernským jezerem

Den 4 – Nářez Gelmerbahn

Na cestě k průsmyku Grimsel jezdí neskutečně strmá lanovka Gelmerbahn. Nářez, tam prostě musíte! Skoro jako horská dráha: dole mají houpací lanový most, během jízdy od hotelu Handegg nahoru k takové malé alpské přehradě se táta chvílemi bál, abych nevypadnul. Nebylo proč, byli jsme v tom vozíku jištěni jako na opravdické horské dráze, a navíc to jelo hrozně pomalu. Ale byly tam super vyhlídky! Nahoře jsem se nacpal spoustou obrovských sladkých borůvek. Chtěli jsme obejít jezero, ale nešlo to, protože cesta byla zatarasená skalním závalem, a tak jsme vyrazili dolů. Po strmých skalních schodech, horskými lesy a přes strašně staré kamenné mosty bývalé soumarské stezky jsme došli za dvě hodiny k další přehradě, kde byla spousta lidí. Měli jsme kliku, grimselské elektrárny zrovna pořádaly den otevřených dveří, a tak jsem si zadarmo prolezl turbínový sál a svezl jsem se podzemní dálnicí i opravářskou lanovkou. Jo a prodávali tam luxusní domácí zmrzku z Meiringenu!
www.grimselwelt.ch www.grimselstrom.ch

Adrenalin: pohled dolů z Gelmerbahn

Den 5 – Super suonen

Tohle máme s tátou hodně rádi: ve strmých stráních nad Brigem teče v úzkých žlabech ledovcová voda a kolem těch potůčků vedou úzké chodníčky. Tyhle umělé zavlažovací kanály jsou prý staré až tisíc let, říkají tomu suonen a je to fakt super, v těch stráních totiž navíc jezdí vlaky. Jednou nás dokonce přemluvila moje dvouletá ségra, že tam půjde s námi, slibovala, jak bude ťapat, ale pak ji táta musel tahat na zádech a nadával – z nádraží Hohtenn do Ausserbergu to pěšky trvá přes tři hodiny. Takže teď jsme šli sami a užili jsme si to. Je tam spousta tunelů, jde se přes vlakové mosty i plechové děravé schody. Kolem těch suonen je to místy tak úzké, že se musí ručkovat po ocelovém laně na skále. Mámě jsme to vyfotili, ale táta říkal, že neví, jestli je dobré to doma ukazovat. Taky jsme potkali a vyfotili kozorožce, toho jsme jí ukázali. A protože jsem skvěle pochodoval, když už jsme byli v tom velehorském Wallisu, vzal mě táta odpoledne ještě do Zermattu, kde jsem se vyblbnul na úžasném dětském vodním hřišti Sunnegga s výhledem na Matterhorn. Potom jsme projeli strašně pomalým vláčkem Centovalli skrz Itálii z Wallisu do Ticina.
www.loetschberger.ch, www.zermatt.ch

Walliské suonen nabízejí kouzelné vycházky

Den 6 – Vysněná Cristallina

O téhle horské túře v Ticinu táta mluvil doma dlouho, ale teprve když mi bylo pět, konečně uznal, že bych to mohl zvládnout. No, řeknu vám, měl jsem toho plné zuby, ale dal jsem to! Tři hodiny výstupu, 600 výškových metrů, ani jsem cestou nekňoural. Jasně, občas jsem se zeptal, kdy už tam budeme, ale fakt jen párkrát. Před startem mi táta na náměstí v Locarnu objednal k obědu pizzu a skvělou zmrzlinu, pak jsme nasedli do poštovního autobusu a vyjeli k lanovce na Robiei. U přehrady ve dvou kilometrech nad mořem jsme začali pochodovat – nejdřív to vypadalo na procházku po vysokohorské asfaltce, ale po hodině nás ukazatel poslal strmě do hor, místy jsme mezi skálami a balvany hodně těžko hledali cestu, párkrát jsme ji dokonce ztratili. Poprchávalo, fičela vichřice a okolo byly vidět ledovce. Potkali jsme pár svišťů a tři kozorožce, ale měli jsme tak zmrzlé ruce, že je táta ani nestačil vyfotit. Jinak jsme nepotkali už vůbec nikoho. Když jsme uviděli vysněnou supermoderní horolezeckou chatu Cristallina, už se stmívalo. Vevnitř bylo světlo, teplo a spousta dětí – všechny starší než já, už chodily do školy, byla jich celá třída. A zíraly na mě, jak jsem dobrý, že jsem tam vylezl. Ale fakt mi to dalo příšerně zabrat, ani večeři jsem moc nejedl.
www.ticino.ch, www.capannacristallina.ch

Chata Cristallina v horách Ticina, 2 575 m n. m.

Den 7 – Milovaný Wassen

Správce Cristalliny u snídaně strašil, že nás čeká nejmíň šest hodin pochodu, ale my jsme seběhli z chaty na vlak do Airola za čtyři hodiny – a to jsme ani nejeli lanovkou, o víc jak kilometr níž jsme to zvládli celé pěšky! A ještě jsem si cestou stačil zablbnout v horských potocích a prozkoumat zbytky kamenných staveb. Sice nám ujel před nosem vlak, ale táta říkal, že to vůbec nevadí, že má ze mě obrovskou radost. Vydýchali jsme se hodinu na peróně, dali jsme si svačinu se švýcarskou syrovátkovou limonádou Rivella (mňam!) a dalším vlakem jsme vyrazili skrz Gotthardský tunel na severní stranu Alp – do Göschenenu a dál poštovním autobusem do Wassenu. To je naše další zamilované místo, tam jsme zajeli oslavit úspěšný přechod přes průsmyk Cristallina. Táta říká, že v místním hotýlku Gerig dělají nejlepší rösti v celých Alpách, a navíc mají na zahradě obrovskou trampolínu! Táta ještě uvažoval, že bychom se trochu prošli kolem jeho milované Gotthardské železnice, ale mně stačilo sledovat ty vlaky z trampolíny.
www.gottardo-wanderweg.ch, www.uri.info

Wassen: nejlepší rösti v Alpách

Den 8 – Rozlučkový Rýn

Na tuhle túru už se mi fakt nechtělo, bolely mě nohy, ale táta řekl, že by mě mrzelo, kdybych neviděl pramen Rýna. Nakonec jsem byl rád, že mě tam vytáhl. Vstávali jsme v průsmyku Oberalp za tmy, šli jsme k jezeru Toma na východ slunce a musím říct, že to nemělo chybu! Byli jsme tam sami, jen na protějším břehu jsme zahlédli nějaké vojáky, sluníčko hned od rána pěkně hřálo, a když jsme šli dolů, potkali jsme cestou snad deset školních tříd, které teprve stoupaly nahoru. Ještěže jsme ráno vstali a šli! Skvěle jsme se za ty tři hodiny proběhli a pěkně jsme stihli odpoledne vlak z Feldkirchu zpátky do Česka. Už se těším, až vyrazíme vlakem na další alpské pochody.
www.vier-quellen-weg.ch, www.disentis-sedrun.ch

Jezero Toma: tady pramení Rýn

Naše dopravní tipy
-------- Jízdenka na denní vlak z Prahy do Feldkirchu se loni prodávala v e-shopu Českých drah za 524 korun (dítě do 6 let zdarma), z jižních Čech za necelých 400 korun. Z Prahy do Lince jezdí český rychlík, dál supermoderní rakouský railjet. Na poštovní autobusy z Feldkirchu a na veřejnou dopravu ve Švýcarsku platí Swiss Travel Pass (cena za 8 dní je 363 CHF, dítě zdarma, koupit lze i v Česku u Českých drah či v Čedoku). Od letoška jezdí z Prahy přes Rakousko do Švýcarska i přímý noční lůžkový vagon, jízdenka stojí od 1 000 korun.

Naše ubytovací tipy

• Hotel Hirschen Alt St. Johann
• Hotel Schmid Alfa Brunnen
• Hotel Hof und Post Innertkirchen
• Hotel Central Brig
• Capanna Cristallina Ticino
• Hotel Piz Calmot Oberalppass.

  Platili jsme okolo 80 CHF za noc, pětiletého kluka nechávali přespat zdarma včetně snídaně, někde dokonce včetně polopenze.