Pěšky nad nejdelším železničním tunelem světa

Měli jsme ambice být nahoře v pravé poledne, nicméně se to ukázalo jako úkol pro jinou ligu. Průsmyk Predelp nás s mírným zpožděním vítá svěžím vánkem, v němž se třepotají pestrobarevné fáborky. V hlavě se rázem začnou honit ozvěny himálajských treků, ale tady je smysl barevných fanglí prozaičtější: v poměrně plochém sedle upozorňují, že toto je opravdu ten nejvyšší bod. Přesně 2 452 metrů nad hladinou oceánu a skoro dva kilometry nad tunelem.

Z jižní Evropy do střední

Nehledě na výrazný horský předěl, zůstáváme i za průsmykem v Ticinu, „italském“ kantonu, jehož tvář je obrácená k jihu. Jsme na cestě druhý den a postupujeme po stezce kopírující stopu nejdelšího tunelu světa od jihu k severu. Čeká nás o dost víc než 57 kilometrů (tak dlouhý je Gotthardský úpatní tunel), protože cesta se různě kroutí, překonává mnohá horská sedla i hluboká údolí.
Naše horské putování začalo předchozího dne u obce Bodio, pár stovek metrů od jižního portálu nového Gotthardského tunelu, v nadmořské výšce něco přes 300 metrů. Stezka nás vedla vytrvale vzhůru po strmých svazích nad mohutným údolím řeky Ticino a dusné, teplé počasí nikoho nenechávalo na pochybách, že Pádská nížina a Středozemní moře jsou odtud blízko. V sedle Predelp tušíme, že to už bude jinak: teplý vliv jižního moře zůstává definitivně za zády a noříme se do horských kotlin středního Švýcarska.

Tabule před infocentrem Gotthardského úpatního tunelu v Sedrunu

Na hranici vod i jazyků

Mírné klesání za průsmykem Predelp nás přivádí do idylického lučinatého údolí, stále si držíme výšku přes 2 000 metrů. Po několik hodin nikoho nepotkáváme a z malé „ošlapanosti“ stezky je zřejmé, že tudy mnoho lidí nechodí. Není divu: odevšud je sem daleko a i my si musíme pospíšit, abychom cíle druhé etapy v průsmyku Lukmanier (1 917 m) dosáhli ještě za světla.
Druhý nocleh je stylový, spíme totiž v penzionu, který se nachází v místě dávného hospicu, tedy zařízení, jež v minulých staletích poskytovalo útočiště a nocleh pocestným na dlouhých trasách. V dobách, kdy nebyl žádný tunel, vlaky ani auta. Dnes sice průsmykem Lukmanier prochází silnice, jedná se ale o vedlejší trasu se slabým provozem a po setmění horské ticho neruší žádný cizorodý zvuk.
Lukmanierpass patří mezi místa, kde si každý uvědomí nesmírnou různorodost Švýcarské konfederace. Probíhá tudy totiž hranice mezi kantony Ticino a Graubünden a místo je známé hned ve třech jazykových mutacích: vedle německé verze Lukmanierpass též jako Passo Lucomagno (italsky) a Cuolm Lucmagn (rétorománsky). Poměrně výrazný horský přechod platí též za klimatické rozhraní – nikoli náhodou jsme si při finálním sestupu do sedla všimli, jak se na severu formují mraky – a prochází jím hlavní evropské rozvodí. K jihu voda odtéká do Ticina, a tedy do Jaderského moře, zatímco severním směrem terén klesá směrem do Rýna, do Severního moře.

Typická dřevěná stavení v Sedrunu

Horskými pustinami na Oberalppass

Třetí etapa Gotthard Tunnel Trailu směřuje do Sedrunu v údolí Předního Rýna. Po podrobném večerním studiu mapy a předpovědi počasí se rozhodujeme pro delší, alternativní trasu na průsmyk Oberalppass. Ta slibuje zajímavější terén, aniž bychom se příliš odchýlili od stopy tunelu, je však také o mnoho náročnější.
Na cestu, podle značení dlouhou asi 10 hodin, vyrážíme brzy ráno, kdy je Lukmanierpass ještě v hlubokém stínu. Přes visutý most a strmý, obtížný výstup se dostáváme do odlehlého, mimořádně malebného údolí Cadlimo a dále pozvolna stoupáme po obrovských žulových plotnách k chatě Capanna Cadlimo. Za ní nás čeká nejtvrdší zkouška, výškrab na sedlo Bornengo (2 631 m). Dlouho není jasné, kudy stezka povede – severní svahy průsmyku totiž tvoří ohromný skalní amfiteátr kompletně pokrytý skalní sutí. Terén místy vyzývá k použití všech čtyř končetin, a když silnější poryv větru signalizuje, že se blíží sedlo, jsme docela rádi.
Průsmykem opět prochází kantonální hranice a severním směrem, tedy do Graubündenu a dál, se horizont ježí horskými hřebeny, kam až oko dohlédne. Překvapivě však jde o „měkčí“ a přívětivější scenérii, než byly kamenité pustiny, jimiž jsme se škrábali vzhůru. Údolí Val Maighels, kterým pozvolna sestupujeme, má spíše mírné, oblé tvary a je zbarvené milionovými koberci květin – louky jsou místy kompletně pokryté bílými suchopýry. Asi za dvě hodiny se objeví nesmělé známky civilizace, a když pod sebou spatříme silniční serpentiny, je jasné, že do sedla Oberalppass to není daleko. Přicházíme právě včas, abychom stihli poslední vlak do Sedrunu.

Passo Sole v oblasti Lukmanier

Tady mělo být nádraží

Místo našeho posledního noclehu, obec Sedrun v horní části údolí Předního Rýna, jsme nezvolili náhodou. Rétorománsky hovořící obec totiž měla být na železniční provoz v Gotthardském úpatním tunelu, který probíhá přímo pod ní, napojena prostřednictvím 800 metrů vysokých výtahů a horizontální štoly. Tím by se dosti odlehlé obci i celému údolí dostalo rychlého dopravního spojení, jenže úřady nakonec od plánu kvůli příliš vysokým nákladům na údržbu upustili. A tak tzv. Multifunkční stanice Sedrun, zbudovaná v tunelu kolmo pod vesnicí, zatím slouží jako technické zázemí a případně taky pro evakuaci.
Gotthard Tunnel Trail pokračuje ze Sedrunu severním směrem ještě dvěma etapami a končí u severního tunelového portálu v Erstfeldu. Nás už ale povinnosti směrují zpět do Česka, a tak si zbytek trasy necháváme na příště. Před odjezdem ještě navštěvujeme informační centrum Gotthardského úpatního tunelu umístěné přímo v Sedrunu a poslední kroky vedou mezi malebnými dřevěnými usedlostmi na železniční nádraží. Typická dřevěná stavení v Sedrunu

Výzdoba v Sedrunu

Může se hodit

• www.gotthard-tunnel-trail.ch: Webové stránky Gotthard Tunnel Trailu s detailním popisem trasy, mapami a výškovými profily.
• https://map.wanderland.ch/: Podrobná turistická mapa Švýcarska v elektronické podobě, obsaženy jsou všechny značené trasy. Zoomováním lze zvětšit až na ekvivalent měřítka 1 : 5 000, dílčí mapy je možné tisknout.