Švýcarským dopravním systémem s dětmi

Ta zázračná jízdenka, s níž může rodiče doprovázet dítě zdarma až do 16 let, poskytuje možnost procestovat křížem krážem doslova celé Švýcarsko. A to je ošidné – nedá se to stihnout. Při plánování jsme se snažili stát na brzdě a na 8denní putování vybrali tři oblasti: Lucern a okolí, Ticino a Bernské Alpy a podhůří. Jako ortodoxní cestovatelé jsme bydleli v mládežnických ubytovnách sítě Swiss Youth Hostel, které jsme snadno našli v blízkosti svých turistických cílů. Ale vybírali jsme trochu i podle nich, hledali jsme ty menší, se specifickou náladou či polohou.

Rajský Lucern

Jeden můj známý nepoužívá pojem Švýcarsko, nýbrž Ráj. Na Lucern to sedí obzvlášť, protože kde jinde než v Ráji si můžete vybírat podle své nálady či nátury výletní cíle od lenivých přes kulturní po skutečně sportovní či vysokohorské. Můžete se plavit po jezeře historickým parníkem – vidíte, zapomněl jsem na cíle technické – v němž jsou umně odhaleny obří ojnice a celé převodové soustrojí parního stroje pohánějící lopatková kola. Můžete ale taky sebou plácnout někde na pláž, k čemuž často inspiruje tamní přívětivé klima. Nebo vystoupit v příhodném přístavu, odkud vás horský vlak nebo lanovka přenese o několik pater výše na některý z vyhlídkových vrcholů. Kolem Lucernu jich je požehnaně, nejslavnější je bájný Pilatus, který městu kryje záda, nebo podobně proslulý Rigi za jezerem. Oba vrcholy s vyhlídkovým úhlem 360 ° jsou dostupné s jízdenkou Swiss Travel Pass – samozřejmě se snažíme cestovat tak, abychom nemuseli platit, co není nutné. Tentýž doklad nám zásadně zlevnil i vstup do Dopravního muzea v Lucernu, místa, kde celý den je s dětmi málo.
Lucern a jeho okolí na člověka valí přísuny dojmů a nálad, nebýt přesného plánu, sotva bychom se z jeho spárů vyprostili. Je nekonečný. Centrum je zahuštěno turisty snad jen po Kapličkový most, dále už je poměrně klid a lze procházet starým městem v o dost pomalejším módu, než to známe z centra Prahy. A absolutní vydýchání zažíváme u jezera Rotsee, které leží jen kousek od mládežnické ubytovny. Dlouhé, avšak úzké jezero slouží jako veslařské kolbiště a jde dlouhou procházkou celé obejít.

Lucernská lodní flotila
Parníky i novější lodě nejsou primárně nějakou turistickou atrakcí, ale takovým normálním prostředkem švýcarské hromadné dopravy. Jezdí pravidelně po Lucernském jezeře podle jízdního řádu a přepravují vedle davů turistů i občany cestují za prací či domů. Samozřejmě je můžete využívat v rámci Swiss Travel Passu – a pochopitelně, dětem se líbí a baví je. Lucernská lodní flotila čítá 19 lodí, od letošního května přibude dvacátá. Z toho je 5 historických kolesových parníků pocházejících ze začátku minulého století. Samozřejmě zrenovovaných, kotel již neohřívá hořící uhlí, nýbrž topný olej, jejich pohyb ale kompletně obstarává následně vzniklá pára. Nejstarší se jmenuje Uri a pochází z roku 1901. Ve flotile je i nejrychlejší parník v Evropě pojmenovaný Gallia. Největší chlouba jezera nese jméno Stadt Luzern.

Do Rajské zahrady

Vlaky, krátké, dlouhé, špičaté, dvoupatrové, prosklené, různobarevné… I dospělého pohltí ta různorodost – a hlavně ten tichý dech, nedá se snad ani říct rytmus, když se uvelebí do sedačky a svět kolem se začne posouvat. Míříme do Lugana a spíš náhodou končíme v manažerském kupé, protože tento rychlík zrovna dětský vůz nemá. Děti potřebují zábavu, takže za chvilku míří ven karty a podobné pomůcky ke krácení času. Švýcarsko je ale natolik kompaktní, rozuměj malé a dobře dopravně zasíťované, že nějaké úmorně dlouhé přesuny vlakem takřka nenabízí. Po dvou hodinách jízdy vystupujeme v samém jihovýchodním cípu země, v italsky mluvícím kantonu Ticino.

Dětský vůz
V každém ze dvoupatrových vlaků InterCity na vybraných trasách najdete speciální dětský vagón s hernou Ticki Park, která obsahuje klouzačku, pro­lézačku a další atrakce pro cestou znuděné děti. A skutečně to funguje, pokud tedy není daný vůz přeplněný, je o něj totiž zájem. Poznáte ho podle typické kresby na boku a najdete ho vždy na samém konci, nebo naopak začátku soupravy.

Zatímco Lucern představoval Ráj, nyní jsme pronikli do samého nitra Rajské zahrady. Teplé klima a dostatek vláhy generují bujnou vegetaci připomínající až pralesní porosty, pokud ovšem není kultivovaná, aby se proměnila v botanický park nebo orámovala pobřeží palmami a nastolila atmosféru bezmála přímořskou. S flórou kontrastují ostřejší krajinné rysy, hory jsou strmější a jezera hlubší. Ticino je zapomenutý kraj s ohromným potenciálem pro přírodní dobrodruhy. Mozek nestíhá chápat, co oči vidí: čiré, jednou zelené, podruhé modré vody po tisíciletí ohlazující balvany a naplňující sifony a tůně hluboko zařízlých řek; stovky let staré kamenné cesty a hlavně mosty coby známky tajemné vyspělosti někdejší civilizace, lesy, v nichž kráčíte nánosy skořápek jedlých kaštanů… A v neposlední řadě grotta – kamenné terasy místních vináren stíněné vinnou révou působí tak vlídně a lákavě, že člověka snadno zachytí, ale jen těžko propustí.
Stoupáme lanovkou na San Salvatore, místo, kde kulminuje horský výběžek chránící záda zase městu Luganu. Nějakých 600 výškových metrů a několik minut nás dělilo mezi rušným centrem a přírodou, kde vedle hejn ještěrek potkáme sem tam jen udýchaného turistu. My jdeme ale z kopce, kus po hlavní hřebenovce a potom i po zapomenutých cestách – ten, kdo odbočí z hlavní cesty, pozná víc – do vesnice Figino, kde je náš hostel. Ačkoli je v lesích s kaštanovým porostem příjemný stín, nad hlavami tušíme letní horko. I zvuky lesa a hmyz nám hrají melodii, která připomíná Středozemí.
Figino je bývalá rybářská vesnička na břehu pěkně zakrouceného Luganského jezera. Skvělý tip pro právě letošní klidnou dovolenou prokládanou aktivními prvky – turistikou, koupáním, jízdou na kole. Ačkoli jsou terény v okolí hodně strmé, najdeme zde hladké silničky i terénní cesty pro horská kola. My tu spíme jen jednu noc, což je nám líto. Tím spíš proto, že mimořádně útulný hostel ve starém, vínem porostlém patricijském domě s velkou zahradou a atrakcemi pro děti má už jen omezenou budoucnost. Po letní sezoně 2017 ho čeká buď rekonstrukce, nebo konec. Jasně, naše cestovatelské filozofie, že cesta je cíl, nás v okolí ještě chvilku udrží. Druhý den zkoušíme první žlutý autobus a posunujeme se do vesnice Corona, odkud nás čeká pěší sestup do švýcarského Disneylandu – Swiss miniatur. Bereme to pro jistotu oklikou přes botanický park San Grato, kde obdivujeme pestrost zdejší vegetace v parkovém střihu. Změna je život, do Lugana se přesouváme lodí, na kterou naštěstí dlouho čekáme, a máme tak čas se vyválet na plážích a vykoupat ve vodě všudypřítomného Lago di Lugano. Skrz rušné město se pak přesouváme na nádraží a regionálním vlakem pokračujeme do další stanice: Locarno.

Swissminiatur Melide
Swissminiatur čili zmenšené Švýcarsko. Najdete tam trpasličí Matterhorn, Jungfraujoch, slavné katedrály, viadukty… Vlaky, z nichž jeden zvětšený vozí i samotné děti, zmenšené parníky na řekách porovnatelné s kapry v měřítku 1:1. Celkem 120 modelů a další atrakce na ploše 14 tisíc metrů čtverečních. Pro děti je to samozřejmě velká atrakce. Pro dospělé je tím zajímavější, čím více ze Švýcarska znají. Pokud někde tápete, nezbývá, než se do Švýcarska dále vracet. Pokud nezaváháte, redakce SWISSmagu vás ráda angažuje.

A zase příkrá změna nálady. Youthhostel Locarno leží skoro v historickém centru města, večeříme pizzu v zahradní restauraci v šeřící se kamenné zástavbě a máme radost z milého pekaře, který peče houstičky z pizzového těsta našim zvědavým dětem. Z Locarna nás čeká výlet do divokého údolí Centovalli a další den odjezd po stejnojmenné horské železnici.
Locarno má blíže k Alpám a skutečné dvoutisícové hory rostou strmě již od hranic města. Je to výchozí místo do slavných údolí řek Verzasca nebo Maggia. Kdo je znáte, vězte, že jim příbuzné řeky – jen s radikálně nižším výskytem turistů – objevíte i leckde jinde v okolí. My za tím účelem jedeme vlakem do vsi Intragna s nejvyšší věží se zvonicí v Ticinu, kde při hledání občerstvovny končíme v místním muzeu. Vše dohromady je to silné připomenutí těžkých dob, sotva sto let vzdálených, kdy příroda dávala lidem k živobytí hlavně kámen. Kamenné stavby, cesty a hlavně smělé mosty nad hlubokými údolími naznačují, kudy mohla vést cesta k mimořádné tradici italských stavebníků. Kanton Ticino přistoupil ke švýcarské konfederaci až roku 1803.

Centovalli
Centovalli, strmé údolí s divokou a diamantově čirou řekou Melezza, je zapomenutý kout světa. Podél břehu vede od města Intragna nikoli frekventovaná, zato občas vzdušná turistická cesta. Poutníka přivede i k typickým kamenným domům, které se zdají být aspoň částečně obydleny dodnes. Vrcholem výletu je starobylý most Ponte Romano. Postaven byl v roce 1578 a přes 400 let, do roku 1989, nepotřeboval rekonstrukci. Vysoký je 26 a dlouhý 36 metrů.

Po výletě ve fascinujícím údolí říčky Melezzy máme v Locarnu ještě dostatek sil na procházku kolem o poznání větší řeky Maggia. Není sice nijak obzvlášť horko, sluníčko už se sklání, ale přesto nás všechny zláká její magicky blankytná voda ke koupeli. Tímto rituálem se s Ticinem loučíme, druhý den míříme vyhlídkovou železnicí Centovalli na skok do Itálie, abychom se obratem prosmekli – konečně švýcarským pendolinem – tunelem pod Simplonpassem do Brigu a následným spojem – kde jsme se pro změnu dočkali vytouženého dětského vagonu – dalším dlouhým tunelem do Spiezu. A nakonec pár stanic do Leissigenu, vsi nedaleko Interlakenu, kde na břehu Thunského jezera leží naše další mládežnická ubytovna. Má krásné okolí, původní interiér, velkou zahradu se starými červenými buky, pláž, silný příběh i atmosféru. A milého správce. Škoda, že jen na jednu noc. Program je neúprosný.
Nestíháme ani doporučovanou okružní procházku přes visutý most, ráno vyrážíme směr Interlaken a dále na Schynige Platte, horské plató, kam v létě dopravuje turisty (ty se Swiss Travel Passem zdarma) zubačka. Je trochu zima, nahoře jsou ještě zbytky sněhu, ale za to krásné výhledy na siamská jezera Thuner- a Brienzersee. U hotelu nad nádražím je kraťoučká Kneippova stezka, která děti strhne tak, že pak musíme servírce v restauraci na nátlak dcery Terezky překládat, že ji prošla dokola 50krát…
Na vodopády Trümmelbachfälle dorážíme těsně před zavíračkou, tak se aspoň netísníme s davy dalších turistů.
Podobně nestíháme večeři v ubytovně v Grindelwaldu, naštěstí je personál tolerantní a nezapomněl na nás, takže dostáváme privátní pozdní menu. Čeká nás poslední noc na cestě.

Vodopády Trümmelbachfälle
Deset ledovcových vodopádů nad sebou uvnitř skály. Jsou zpřístupněné výtahem, po schodech se pak schází přímo vnitřkem hory za hřmotu padající vody. Potok Trümmelbach odvádí jako jediný veškerou vodu z ledovců Eigeru, Mönchu a Jungfrau a podle ročního období se komínem uvnitř skály řítí až 20 tisíc litrů za sekundu. Voda si za desetitisíce let vymlela jedinečné koryto roztodivných tvarů, kde se voda víří, bublá a pění. Je to švýcarská přírodní památka národního významu.

A ráno se už zase drkotáme do nížiny z veleslavné horské oblasti pod Jungfrau. Cílem je Ballenberg, obří skanzen pod širým nebem. Znamená to objet Brienzersee vlakem, do Ballenbergu popojet autobusem, na cestu zpět si ale opět vybíráme parník. Výlet po samotném Ballenbergu je celkem slušná túra, je to jako byste šli od vesnice k vesnici, takže ideální spojení pohybu a kultury. Původní náladu jen narušují stíhačky švýcarské armády startující z nedalekého vojenského letiště.

Ballenberg – muzeum pod širým nebem
Výjimečně rozlehlý skanzen u Brienzu je procházkou švýcarskou historií. Přes 100 staveb sem bylo přemístěno ze všech koutů Švýcarska, aby ukázaly, jak se žilo a hospodařilo v minulých dobách. Skanzen každý den ožije ukázkou tradičních řemesel a prací, jako je např. řezání dříví na vodou poháněné pile, výroba dřevěného uhlí, sýra, provazů, šindelů, proutěných košíků, mletí mouky, tkaní a další. Chová se tu na 250 zvířat od králíků po osly, pro děti je největší atrakcí obora, kde lze zvířata pohladit, nejrůznější prolézačky a třeba také stará školní lavice v dobové škole. Tříhodinová návštěva je jen malou ochutnávkou, celou rodinu tu lze bez problémů zabavit dva dny.

Cesta zpět historickým parníkem Lötschberg je symbolickou tečkou. Zatímco se děti uzavřely pod dohledem slečny v herní kajutě v podpalubí, dospělí si vychutnávají víno a pozobávají švýcarský sýr na horní terase. Jezero se loučí dešťovou show v kombinaci se slunečními efekty prosvětlujícími občas skrze temné mraky. Na kartě fotoaparátu jsou vysoké stovky fotek a v paměti dlouhý záznam zážitků, jež budeme ještě dlouho třídit, organizovat a zpracovávat. A ještě déle z nich následně budeme čerpat energii pro všední dny.

Specialita pro děti – kolesový parník Lötschberg
Jediný parník ve flotile lodí na Brienzském jezeře. Pochází z roku 1914, na přelomu tisíciletí byl kompletně zrestaurován. Zprvu se v něm topilo dřevem, od roku 1968 je jako palivo používán topný olej, bezchybnou práci parního stroje lze fascinovaně pozorovat desítky minut. Pro pečlivou rekonstrukci v souladu s péčí o památky získal tento salónní parník v roce 2008 ocenění od památkového ústavu. Děti nejvíce ocení kajutu věnovanou právě jim – v útrobách lodi se totiž nachází prostorný dětský „koutek“ – na lodi naprostá rarita.

Mládežnické ubytovny na cestě

Mládežnické ubytovny Swiss Youth Hostel tvoří širokou síť ubytovacích zařízení po celém Švýcarsku včetně nejslavnějších adres. Vedle skromnějšího, ale obvykle přesto velice kulturního ubytování poskytují většinou i snídaně a večeře za velmi přijatelné ceny. Mrkněte na youthhostel.ch.

Youthhostel Luzern leží 12 minut autobusem (i na něj platí Swiss Travel Pass) z lucernského nádraží. V jinak drahém Lucernu nabízí ekonomické, byť hodně prosté ubytování. Protože to je „jen na přespání“, doporučujeme trávit čas po večeři u nedalekého jezera Rotsee.

Youthhostel Figino je umístěn ve starém patricijském domě, zahrnuje i sousední budovy a rozlehlou zahradu s posezením. Není už nejmladší a nejkomfortnější, zato ale předává jedinečnou atmosféru zabarvenou středomořskou pohodou. Vyzdvihnout musíme mimořádně bohatou a objemnou večeři, servírovanou na zahradní restauraci – v hostelech je jinak obvyklý samoobslužný servis. V okolí je jezero s pláží, spousta atrakcí pro přírodní cestovatele a naopak málo turistů. Pokud chcete absorbovat ducha kantonu Ticino, musíte se tam vydat ještě letos, letní sezóna 2017 může být jeho poslední – přinejlepším před rekonstrukcí.

Youthhostel Locarno je příjemná a poměrně velkorysá ubytovna blízko starého města a hradu, kam je to jen několik minut pěšky. Ideální výchozí místo pro cestovatele po Ticinu. Za zmínku stojí i otevřená jídelna na dvorku, kde se dá večeřet či snídat.

Youthhostel Leissigen je bývalá letní rezidence bernského průmyslníka Alberta Wandera, který vynalezl slavný švýcarský nápoj Ovomaltine – pochoutku na bázi sladu podobnou čokoládě. V době, kdy čokoládové nápoje nebyly běžně k sehnání, mu byly vděčny tisíce dětí. Malý hostel pro 44 hostů má dodnes z velké části původně zařízené pokoje. K dispozici je velká stará zahrada s pláží a přímým vstupem do vod Thunského jezera a malý přístav s možností zapůjčení loďky nebo surfového prkna s pádlem. Obzvlášť impozantní jsou zde večery na terase při západu slunce nebo úplňky nad jezerem. Chcete-li se přenést o sto let zpátky a zkusit si, jak žili a odpočívali někdejší průmyslníci, máte příležitost. A nikoli drahou.

Youthhostel Grindelwald čítá dvě budovy – starobylý chalet, který nese typické prvky zdejší tradiční architektury, včetně jídelny a společenské místnosti s krbem, a přilehlou moderní novostavbu. Můžete si tak vybrat ze dvou odlišných atmosfér tu, která je vám bližší. Z obou ale sledujete jedno z neslavnějších alpských panoramat kolem severní stěny Eigeru. V zimě je hostel otevřen i pro lyžaře a uvedený výhled nabízí i při koupání v koupací kádi s horkou vodou umístěné na předzahrádce.