Andermatt kdysi a zítra

4 povodí, 3 průsmyky

Andermatt si ustlal v samém nitru hor, a přesto na křižovatce cest. V jeho blízkosti pramení hned čtyři významné toky, které odvádějí vody všemi směry do tří moří: Reuss teče na sever, nedaleko prýští Rýn, který teče východně, přičemž se ale oba toky u německo-švýcarské hranice spojí a odtečou coby hlavní vodní tepna Evropy do Severního moře. Na jih a posléze do Jadranu teče řeka Ticino a poslední Rhôna začíná na západní straně, aby se poté stočila na jih a skončila v moři Středozemním. Všechny prameny lze obejít po treku Čtyř pramenů, start i cíl je v Andermattu a ujdete celkem 85 km obvykle za pět dní – to berte jako turistický tip i jako ilustraci toho, jak blízko od sebe hlavní evropské řeky pramení.
V okolí Andermattu najdete hned tři významné průsmyky: Furkapass vedoucí na západ do Wallisu, Oberalppass na východ do Graubündenu a hlavně Gotthard na ose sever-jih spojující jižní kanton Ticino se středním Švýcarskem – ten jako jediný umožňoval přejít Alpy s využitím pouze jediného horského sedla. A samozřejmě celá tato konfigurace vložila do vínku tohoto horského kraje nadějnou budoucnost.

Visutá lávka Twärrenbrücke
byla po půlstoletí nezbytnou součástí přechodu
přes průsmyk Svatý Gotthard

Jak se cestovalo

Přejít hory nebývalo vůbec snadné, roli hrál čas, roční období, resp. počasí a samozřejmě schůdnost terénu. Kritickým místem cesty do Andermattu ze severu byla soutěska Schöllenen na řece Reuss. Trasu zprůchodnili původní obyvatelé kantonu Wallis – patrně i díky jejich zkušenostem ze staveb vodních kanálů, tzv. suonen –, kteří sem imigrovali kolem roku 1200. Wallisané měli na okolí průsmyku zásadní vliv, oblast silně germanizovali a z tohoto období pochází i název Andermatt. Cesta pro pěší zahrnovala i dva mosty přes soutěsku: Twärrenbrücke, dlouhou visutou lávku na skalní stěně, a Teufelsbrücke, Ďáblův most. První zmíněný byl později nahrazen tunelem, ale druhý tvoří zásadní místo v historii Andermattu, pojí se k němu historické události i lidové legendy.

Legendární Ďáblův most přes soutěsku Schöllenen na historické malbě

Nejstarší tunel ve Švýcarsku a v Alpách

Pěšina sloužila nějakých 500 let, ale zejména lávka Twärrenbrücke tvořila úzký profil, navíc byla opakovaně zničena povodněmi. Proto roku 1707 přišel stavitel Pietro Morettini s projektem tunelu skrz skalní masiv, který měl kritickou pasáž nahradit. Byla to pionýrská doba dobývání s pomocí střelného prachu, díky němu stavba 64metrového tunelu širokého 2,1 a vysokého 2,4 metru trvala pouhých 11 měsíců. Zrodil se tak první tunel ve Švýcarsku a zároveň v Alpách a tradice, jejímž aktuálním vrcholem je letos otevřený nejdelší tunel světa (referujeme na začátku časopisu). I v této souvislosti stojí za zmínku historická perlička: Morettini sice uměl dobře dobývat kámen, ale s ekonomikou to bylo horší. Stavba se zásadně prodražila a přivodila mu bankrot. Ovšem obyvatelé si uvědomovali, jaký benefit jim tunel dává, zvýšili celní poplatky ve prospěch Morettiniho, který nakonec všechny dluhy splatil a ještě ze stavby profitoval…

Gotthardské tunely

• 1708: Urner Loch – první tunel ve Švýcarsku a na cestě přes Alpy. Délka 64 m, šířka 2,1 m, výška 2,4 m, délka stavby: 11 měsíců.
• 1882 – Gotthardský železniční tunel Göschenen (1 106 m) – Airolo (1 142 m), 15 km, nejvyšší bod tunelu: 1 151 m. Délka stavby: 10 let (1871–1881). Při stavbě zahynulo na 200 dělníků zejména kvůli průvalům vody.
• 1980 – Gotthardský silniční tunel Göschenen– Airolo, délka 16,9 km z něj činí třetí nejdelší silniční tunel na světě.
• 2016 – Gotthardský úpatní tunel Erstfeld–Bodio, délka 57 km, plánovaná rychlost vlakových souprav: 200–250 km/h.

První tunel ve Švýcarsku a v Alpách vůbec byl vybudován roku 1707

Nahoru a dolů

Dalšího rozšíření se cesta i tunel dočkaly v roce 1830 a deset let nato už tu jezdil dvakrát denně poštovní vůz tažený pěti koňmi. Je zaznamenáno, že v roce 1880 projelo přes Gotthardský průsmyk 60 tisíc lidí!
Ovšem roku 1882 se otevírá Gotthardský železniční tunel a zejména za dva roky, kdy začíná fungovat pravidelné spojení, končí ze dne na den tradice cestování přes Svatogotthardský průsmyk. Pro Andermatt to byla fatální rána. Sinusoida úspěchu, která do té doby jen stoupala, nabrala na rychlém sestupu. Spásu zajistila armáda, ta na konci devatenáctého století pochopila, že Gotthardský průsmyk má zásadní strategický význam.
Z Andermattu se stal centrální bod švýcarského obranného systému. Mezitím, jak války přicházely a odcházely, přibývali a zase mizeli i turisté. Soužití armády, turistů a lyžařů kulminovalo na konci 20. století, ale byla to stále armáda, jež měla zásadní význam na zaměstnanost a vůbec životaschopnost místa. Když se pak armáda po konci studené války rozhodla místo opustit, sinusoida Andermattu začala po několika výkyvech opět klesat.

Happy end?

V roce 2005 byl do Andermattu pozván egyptský byznysmen Samih Sawiris a záhy představil projekt Andermatt Swiss Alps, jehož cílem bylo zaplnit vakuum vzniklé po armádě turisty. Ačkoli ve Švýcarsku platí tzv. Lex Koller, zákon z roku 1983, který zamezuje nabývání pozemků ve Švýcarsku zahraničním subjektům, Sawiris získal od švýcarské vlády výjimku. Podle plánů se Andermatt rozrůstá o mamutích 1,4 milionů metrů čtverečních. Z plánovaných šesti hotelů už stojí ten nejdůležitější, mimořádně luxusní hotel Chedi Andermatt. Celkem se počítá s 844 hotelovými pokoji, dalšími 490 byty ve 42 budovách, 20–30 soukromými vilami… Významně se rozšíří a modernizuje lyžařský areál, tratě budou propojeny se sousedním areálem v Sedrunu a budou mít dohromady asi 120 km. Funguje už i nové 18jamkové golfové hřiště.
Andermatt se nadechuje k obrovskému vzestupu. Lze jen doufat, že nyní stoupající křivku jeho prosperity nestlačí okolnosti zase dolů. A jak historie učí, je k tomu potřeba stabilita a klid i hodně daleko mimo švýcarské území.

Nedaleko Ďáblova mostu u serpentin do Andermattu můžete vidět památník ruského vojevůdce Suvorova

Suvorov ve Švýcarsku

V Andermattu, nedaleko Teufelsbrücke čili Ďáblova mostu je ve skále zhotoven velký památník, tak velký, že vypadá jak ruský. Je ruský. Je to vzpomínka na tažení generála Alexandra Vasiljeviče Suvorova, který se svým vojskem pochodoval alpskou zemí v roce 1799. Jak k tomu došlo? Suvorov coby věhlasný vojevůdce byl na základě četných žádostí z Evropy jmenován vrchním velitelem tzv. druhé protifrancouzské koalice ruských a rakouských vojsk, která měla vytlačit Napoleonovu francouzskou revoluční armádu zpět ze severní Itálie. Bylo mu tehdy 69 let, když nastoupil dlouhý pochod se svými vojsky z Petrohradu. A skutečně, kam Suvorov přijel, vyhrál, získal zpět severní Itálii a jako odměnu čestný titul „kníže italský“. Jen tak pro zajímavost, například v bitvě u Novi 15. srpna 1799 padlo 12 tisíc Francouzů a 8 200 spojenců – tak se tehdy bojovalo…
Jenže pak se věci začaly komplikovat a Suvorov se musel z politického rozhodnutí stáhnout zpět do Alp, do Švýcarska, kde ale vzápětí selhala rakouská vojska a klíčové cesty a průsmyky opět obsadili Francouzi. A právě přechod Suvorovových 22 tisíc vojáků přes průsmyk Svatý Gotthard (21.–25. 9. 1799) se stal legendárním: bez zkušeností z vysokých hor musely jeho oddíly průsmyk obklíčit a posléze se probít nepřátelskou obranou. Samotné finále bitvy pak proběhlo právě u Ďáblova mostu, jediného přechodu přes soutěsku Schöllenen. Ustupující Francouzi most zásadně poškodili, přičemž Suvorov dal prý pokyn přemostit soutěsku pomocí spojených opasků přítomných vojáků… Tak unikl z obklíčení 60 tisíc nepřátelských vojáků. Nadále se pak probíjel Švýcarskem a dokázal využít hory jako obranný štít, po mnoha peripetiích obsadil Glarus a posléze se opět přes hory dostal do Rakouska. Přestože každá návštěva jeho vojska měla pro obyvatelstvo devastující následky, je Suvorov dodnes pro své zásluhy vnímán jako velký osvoboditel.

Bitva na Ďáblově mostě mezi Suvorovem a francouzskými vojsky na malbě Petra Posnera