Svatý Mořic, kolébka zimních sportů
úvod
V roce 2017 se celkově už popáté se do Svatého Mořice vrátilo mistrovství světa v alpském lyžování. V únoru se lyžaři potkali blízko míst, kde se také dvakrát konaly zimní olympijské hry. A co víc: nejedna zimní sportovní disciplína tu zažila své zrození.
Svatý Mořic leží v údolí Engadin a je považován za kolébku
některých zimních sportů i celého zimního turismu. Místní hoteliér
Johannes Badrutt v roce 1864 přesvědčil své letní hosty z Anglie, aby
přijeli do Alp i v zimě na Vánoce. Od té doby přijíždějí pravidelně. A
jelikož bylo v malém zimním středisku méně zábavy než v centru Londýna,
vymýšleli si Angličané náplň pro své volné chvíle. Díky tomu mohlo
vzniknout hned několik nových sportovních odvětví.
První klub založený Angličany vznikl ve Svatém Mořici s cílem upravovat
ledovou plochu na jezeře. Ta je součástí zimního střediska. Přírodní
kluziště a klub se staly senzací. V roce 1870, asi rok po založení tohoto
klubu, o něm vyšel článek v anglických Timesech. Informoval také o
sáňkování a báječném zimním počasí ve Svatém Mořici. Brusle znali
angličtí hosté z domova, ale dřevěné sáňky viděli poprvé až ve
švýcarských Alpách.
První sáňkařskou dráhu návštěvníci postavili ve Svatém Mořici v roce
1872. Řada hostů v té době přijížděla do Alp v roli pacientů. Trpěli
tuberkulózou a suchý prosluněný zimní vzduch jim pomáhal. Přesto hýřili
aktivitou. Bylo to ještě předtím, než jim lékaři nařídili klidový
režim. „Jak je to jen možné, buďte na čerstvém vzduchu. A co vaše tělo
zvládne, tolik se pohybujte,“ radil lékař Alexander Spengler, který v 19.
století udělal z nedalekého Davosu vyhlášené lázně. Věnovaly se
nemocným s tehdy rozšířenou a nebezpečnou tuberkulózou.
Snad před každým větším hotelem se objevily ledové plochy. K
průkopníkům zimní turistiky patřili také zástupci anglikánské církve.
Kromě sportovišť ve Svatém Mořici brzy vystavěli anglikánský kostel.
Angličané si dlouhý zimní pobyt ve švýcarských horách mohli dovolit i
finančně. Hotel Kulm ve Svatém Mořici nabízel přenocování s polopenzí v
70. letech 19. století za sedm franků. V Londýně hotely účtovaly
pětinásobek, dvakrát dražší bylo ubytování na britském pobřeží.
Dalším zábavným zimním sportem byl před 150 lety curling. Pochází ze
Skotska, ale brzy se jím bavili také hosté ve Svatém Mořici. Okolo roku
1883 tu založili první kontinentální curlingový klub.
Slavné zimní dostihy White Turf se poprvé konaly v roce 1907. Na staré
fotografii jsou závody v disciplíně zvané skijöring
Z lopaty do tobogánu
Ledová plocha se stala centrem společenského dění. Vznikaly i bláznivé
disciplíny. Klání v různých dovednostních hrách se nazývala gymkhanas.
Jednou z takových soutěží byl například běh s lopatou. Žena při něm
sedí na tomto nářadí a k cíli ji tlačí muž s bruslemi na nohou. A
naopak. Jindy Angličané prováděli souboj trakařů, jak jej známe dodnes v
hodinách tělocviku. Zadní článek páru však posunoval předního člena
týmu na bruslích. Hosté při pohledu na zamrzlé jezero Svatého Mořice
dostali další nápad: zkonstruovali plachetnici, která umí klouzat po
ledu.
Zimní radovánky však nezapomínaly ani na letní sporty. Vedle hotelu Kulm
býval celou zimu v obležení sportovců od sněhu pečlivě očištěný
tenisový kurt.
Nejen Angličané byli unešení sáňkováním. Na konci 19. století se v
náhorním údolí Engadin objevovali i Němci či Italové. Přijížděli sem
jako první turisté, pobývala tu řada nemocných s plicními problémy, ale
také dobrodruzi, spisovatelé a lékaři.
Od místní mládeže turisté rychle „okopírovali“ jízdu na saních
tažených koněm. Ze saní se však brzy stává sportovní náčiní.
Prosazuje se pro ně označení „toboggan“ – původem z Kanady od tamních
Indiánů.
Na horách se pořádala spoustu klání. Třeba v tlačení partnera po
ledu
A došlo i na závody v sáňkování. Hotel proti hotelu. Až později ke
svým kláním přizvali místní obyvatele. První závody s měřeným časem
se konaly v Davosu, hosté z Mořice neměli moc šancí. Když se chtěli
revanšovat sáňkaři Davosanům, zjistili, že jejich sáňkařské dráhy
vedoucí po silnici mezi částmi Dorf a Bad i ta druhá od hotelu Kulm k jezeru
nestačí. Byly moc krátké a jednoduché.
Vznikly proto plány na zcela novou dráhu vedoucí do vesničky Cresta a dále
do Celeriny. Badruttové z hotelu Kulm dali k dispozici pracovní sílu i
pozemky. Organizaci dostal na starost výbor s názvem Outdoor Amusement
Committee. V roce 1884 byla nová Cresta Run hotová. Novinkou se staly její
zatáčky s převýšením, kvůli ledové stabilitě. V roce 1885 se na ní
konaly první závody Grand National. Plné tribuny viděly vítězství
přespolních – nejrychleji dráhu projel Angličan Charles Austin z
Davosu.
Závodníci tehdy ještě na saních seděli. Brzy se však největší
odvážlivci spustili dolů dráhou na břichu a hlavou napřed. Dřevo jako
materiál postupně mizí, objevuje se ocel. Pomalu, ale jistě vznikají dvě
nové disciplíny – bob a skeleton. Obě jsou dnes v olympijském programu. K
jejich kolébkám patří Svatý Mořic.
V korytě sáňkařské dráhy dnes a před více než sto lety
Opojení rychlostí
Závody byly tehdy společenskou událostí. Následoval oběd, na stole
nechyběly ryby ze severních moří ani zelenina z Itálie. Sportovní den
pokračoval biliárem, tancem a bálem. Svatý Mořic připomínal podle
pamětníků palubu velké lodi. Hosté z Austrálie, Anglie, Německa, Ruska
či Holandska zůstávali pohromadě celé týdny společně v blízkosti centra
zimního střediska.
Závodníci dosahovali už na konci 19. století na tobogánu rychlosti okolo
112 km/h. Tak rychle tehdy jezdila jen lokomotiva. Auto ani letadlo ještě
neexistovalo. Proto skeleton tak lidem učaroval. Opojení rychlostí bylo
obrovské. Ve Svatém Mořici tomuto sportu říkali a dodnes říkají cresta.
Až na pár odlišností se jedná o shodný sport se skeletonem. Nechyběl ani
na programu dvou olympiád, které se v Mořici konaly v letech 1928 a 1948. O
crestu se stará dnes vyloženě pánský klub. Ženy mohou do ledového koryta
jen jednou ročně na pozvání mužů. V poslední den sezony.
Svatý Mořic má i bobovou dráhu. Stojí tu od roku 1904 a je nejstarší
dosud sloužící dráhou na světě. Její trasa je navíc zcela přírodní
díky 5 000 kubíkům sněhu. Je také označována jako největší sněhová
socha na světě.

Lyže přišly z Norska
Na konci 19. století se závodů účastnily i ženy. Nosily dlouhé sukně
a klobouk, jak jim to přikazovaly společenské zásady. Že je při sportu
lepší nosit věci pohodlné než moderní, na to sportovci přišli až
později. A ještě později se z komfortních oděvů ke sportování zase
naopak stává móda.
Ženy v dlouhých sukních hrály na jezeře Svatého Mořice také sport zvaný
„bandy“, který je předchůdcem hokeje.
Svatý Mořic se od začátku 20. století začínal odlišovat od svého
regionálního soupeře Davosu. V Mořici sázejí na luxusní hotely a
odmítají plány na výstavbu nových lázeňských domů, které pokrývají
Davos.
Zamrzlé jezero se stává dějištěm koňských dostihů, objevuje se i
skijöring, při kterém kůň táhne lyžaře. Svatý Mořic zažívá proměnu
v luxusní sídlo a koňský sport u toho nemůže chybět.
Z Norska sem také doputovaly první páry lyží. V roce 1904 se ve Svatém
Mořici konaly první lyžařské závody. Všichni na ně byli zvědaví.
Jednalo se o velkou novinku. 30 závodníků odstartovalo ráno v 10 hodin.
Nejdříve je čekalo stoupání s převýšením okolo 750 metrů, poté kopec
sjíždějí dolů. Nejrychlejší lyžaři přijíždějí do cíle za
půldruhou hodinu. Vyhrávají, jak jinak, Norové.
Vyvrcholením pionýrských dob zimního sportování byly ve Svatém Mořici
dvoje olympijské hry. Konaly se v letech 1928 a 1948. Hry roku 1928 byly
historicky druhé. Ale první plánované. Ty vůbec první se konaly v
Chamonix, ale za olympiádu byly označeny až zpětně.
Už v roce 1928 se olympijské hry staly celosvětovou reklamou pro Svatý
Mořic a celý region Engadin. Alpské lyžování přitom tehdy ještě nebylo
na programu olympiády. Dominovaly závody na bruslích. Hrdinkou her se stala
patnáctiletá Norka Sonja Henieová, která vyhrála krasobruslení.
Hrám tehdy nepřálo počasí. Olympijský stadion překvapila během
úvodního ceremoniálu sněhová bouře. O pár dní později se oteplilo až
na 10 stupňů a hry málem skončily. Závod v rychlobruslení proto nedospěl
do cíle. Na druhý den už však panovalo ryze zimní počasí.

Z Angličanů jsou chuďasi
Olympijské hry se do Svatého Mořice vrátily ještě jednou – v roce
1948. Tyto hry poznamenala nedávno skončená druhá světová válka.
Zakázanou účast měli Němci a Japonci. Sovětský svaz vyslal namísto
sportovců pozorovatele. Spíše však šlo o pracovníky tajných služeb.
Mnoho týmů přijelo s velmi jednoduchým vybavením. Nejlépe na tom byli
Švédové, za války jejich země zůstala neutrální. Anglie byla naopak boji
vyčerpaná a vyslala sportovce bez kapesného, a tak zůstávali po večerech
na pokojích. Šlo o velký paradox: Britové ještě před pár desítkami let
přiváželi do švýcarských Alp peníze, stali se zakladateli zdejšího
turismu. Po válce však platili za chudáky.
Také Svatý Mořic utrpěl ztrátou hostů, kterou zapříčinila válka.
Naštěstí mohl využít sportoviště postavená pro olympiádu v roce
1928.
Na program olympijských her se už probojovaly alpské lyžařské disciplíny.
Jejich kvalitu však poznamenala skutečnost, že se nemohli účastnit
instruktoři lyžování. Olympijská federace je považovala za
sportovce-profesionály. A ti startovat nesměli.
Například Edy Reinalter kvůli tomu opustil práci lyžařského učitele a
vyhrál závod ve slalomu. Druhou zlatou medaili pro Svatý Mořic zajistil
místní skeletonista Nino Bibbia. Startoval však v dresu Itálie.
Od té doby se olympionici ve Švýcarsku na hrách nepotkali. Kandidaturu pro
rok 2022 odmítli obyvatelé kantonu Graubünden. Místní referenda ve Svatém
Mořici a Davosu (druhém místu konání her) dopadla přitom pro olympiádu
dobře. Nyní se otevírá nová šance: celý kanton Graubünden se hodlá
ucházet o pořádání zimní olympiády v roce 2026.
S využitím knihy Schnee, Sonne und Stars autora Michaela Lütschera (vydalo NZZ Libro v roce 2014)