Svatý Mořic, kolébka zimních sportů

Svatý Mořic leží v údolí Engadin a je považován za kolébku některých zimních sportů i celého zimního turismu. Místní hoteliér Johannes Badrutt v roce 1864 přesvědčil své letní hosty z Anglie, aby přijeli do Alp i v zimě na Vánoce. Od té doby přijíždějí pravidelně. A jelikož bylo v malém zimním středisku méně zábavy než v centru Londýna, vymýšleli si Angličané náplň pro své volné chvíle. Díky tomu mohlo vzniknout hned několik nových sportovních odvětví.
První klub založený Angličany vznikl ve Svatém Mořici s cílem upravovat ledovou plochu na jezeře. Ta je součástí zimního střediska. Přírodní kluziště a klub se staly senzací. V roce 1870, asi rok po založení tohoto klubu, o něm vyšel článek v anglických Timesech. Informoval také o sáňkování a báječném zimním počasí ve Svatém Mořici. Brusle znali angličtí hosté z domova, ale dřevěné sáňky viděli poprvé až ve švýcarských Alpách.
První sáňkařskou dráhu návštěvníci postavili ve Svatém Mořici v roce 1872. Řada hostů v té době přijížděla do Alp v roli pacientů. Trpěli tuberkulózou a suchý prosluněný zimní vzduch jim pomáhal. Přesto hýřili aktivitou. Bylo to ještě předtím, než jim lékaři nařídili klidový režim. „Jak je to jen možné, buďte na čerstvém vzduchu. A co vaše tělo zvládne, tolik se pohybujte,“ radil lékař Alexander Spengler, který v 19. století udělal z nedalekého Davosu vyhlášené lázně. Věnovaly se nemocným s tehdy rozšířenou a nebezpečnou tuberkulózou.
Snad před každým větším hotelem se objevily ledové plochy. K průkopníkům zimní turistiky patřili také zástupci anglikánské církve. Kromě sportovišť ve Svatém Mořici brzy vystavěli anglikánský kostel.
Angličané si dlouhý zimní pobyt ve švýcarských horách mohli dovolit i finančně. Hotel Kulm ve Svatém Mořici nabízel přenocování s polopenzí v 70. letech 19. století za sedm franků. V Londýně hotely účtovaly pětinásobek, dvakrát dražší bylo ubytování na britském pobřeží.
Dalším zábavným zimním sportem byl před 150 lety curling. Pochází ze Skotska, ale brzy se jím bavili také hosté ve Svatém Mořici. Okolo roku 1883 tu založili první kontinentální curlingový klub.

Slavné zimní dostihy White Turf se poprvé konaly v roce 1907. Na staré fotografii jsou závody v disciplíně zvané skijöring

Z lopaty do tobogánu

Ledová plocha se stala centrem společenského dění. Vznikaly i bláznivé disciplíny. Klání v různých dovednostních hrách se nazývala gymkhanas. Jednou z takových soutěží byl například běh s lopatou. Žena při něm sedí na tomto nářadí a k cíli ji tlačí muž s bruslemi na nohou. A naopak. Jindy Angličané prováděli souboj trakařů, jak jej známe dodnes v hodinách tělocviku. Zadní článek páru však posunoval předního člena týmu na bruslích. Hosté při pohledu na zamrzlé jezero Svatého Mořice dostali další nápad: zkonstruovali plachetnici, která umí klouzat po ledu.
Zimní radovánky však nezapomínaly ani na letní sporty. Vedle hotelu Kulm býval celou zimu v obležení sportovců od sněhu pečlivě očištěný tenisový kurt.
Nejen Angličané byli unešení sáňkováním. Na konci 19. století se v náhorním údolí Engadin objevovali i Němci či Italové. Přijížděli sem jako první turisté, pobývala tu řada nemocných s plicními problémy, ale také dobrodruzi, spisovatelé a lékaři.
Od místní mládeže turisté rychle „okopírovali“ jízdu na saních tažených koněm. Ze saní se však brzy stává sportovní náčiní. Prosazuje se pro ně označení „toboggan“ – původem z Kanady od tamních Indiánů.

Na horách se pořádala spoustu klání. Třeba v tlačení partnera po ledu

A došlo i na závody v sáňkování. Hotel proti hotelu. Až později ke svým kláním přizvali místní obyvatele. První závody s měřeným časem se konaly v Davosu, hosté z Mořice neměli moc šancí. Když se chtěli revanšovat sáňkaři Davosanům, zjistili, že jejich sáňkařské dráhy vedoucí po silnici mezi částmi Dorf a Bad i ta druhá od hotelu Kulm k jezeru nestačí. Byly moc krátké a jednoduché.
Vznikly proto plány na zcela novou dráhu vedoucí do vesničky Cresta a dále do Celeriny. Badruttové z hotelu Kulm dali k dispozici pracovní sílu i pozemky. Organizaci dostal na starost výbor s názvem Outdoor Amusement Committee. V roce 1884 byla nová Cresta Run hotová. Novinkou se staly její zatáčky s převýšením, kvůli ledové stabilitě. V roce 1885 se na ní konaly první závody Grand National. Plné tribuny viděly vítězství přespolních – nejrychleji dráhu projel Angličan Charles Austin z Davosu.
Závodníci tehdy ještě na saních seděli. Brzy se však největší odvážlivci spustili dolů dráhou na břichu a hlavou napřed. Dřevo jako materiál postupně mizí, objevuje se ocel. Pomalu, ale jistě vznikají dvě nové disciplíny – bob a skeleton. Obě jsou dnes v olympijském programu. K jejich kolébkám patří Svatý Mořic.

V korytě sáňkařské dráhy dnes a před více než sto lety

Opojení rychlostí

Závody byly tehdy společenskou událostí. Následoval oběd, na stole nechyběly ryby ze severních moří ani zelenina z Itálie. Sportovní den pokračoval biliárem, tancem a bálem. Svatý Mořic připomínal podle pamětníků palubu velké lodi. Hosté z Austrálie, Anglie, Německa, Ruska či Holandska zůstávali pohromadě celé týdny společně v blízkosti centra zimního střediska.
Závodníci dosahovali už na konci 19. století na tobogánu rychlosti okolo 112 km/h. Tak rychle tehdy jezdila jen lokomotiva. Auto ani letadlo ještě neexistovalo. Proto skeleton tak lidem učaroval. Opojení rychlostí bylo obrovské. Ve Svatém Mořici tomuto sportu říkali a dodnes říkají cresta. Až na pár odlišností se jedná o shodný sport se skeletonem. Nechyběl ani na programu dvou olympiád, které se v Mořici konaly v letech 1928 a 1948. O crestu se stará dnes vyloženě pánský klub. Ženy mohou do ledového koryta jen jednou ročně na pozvání mužů. V poslední den sezony.
Svatý Mořic má i bobovou dráhu. Stojí tu od roku 1904 a je nejstarší dosud sloužící dráhou na světě. Její trasa je navíc zcela přírodní díky 5 000 kubíkům sněhu. Je také označována jako největší sněhová socha na světě.

Lyže přišly z Norska

Na konci 19. století se závodů účastnily i ženy. Nosily dlouhé sukně a klobouk, jak jim to přikazovaly společenské zásady. Že je při sportu lepší nosit věci pohodlné než moderní, na to sportovci přišli až později. A ještě později se z komfortních oděvů ke sportování zase naopak stává móda.
Ženy v dlouhých sukních hrály na jezeře Svatého Mořice také sport zvaný „bandy“, který je předchůdcem hokeje.
Svatý Mořic se od začátku 20. století začínal odlišovat od svého regionálního soupeře Davosu. V Mořici sázejí na luxusní hotely a odmítají plány na výstavbu nových lázeňských domů, které pokrývají Davos.
Zamrzlé jezero se stává dějištěm koňských dostihů, objevuje se i skijöring, při kterém kůň táhne lyžaře. Svatý Mořic zažívá proměnu v luxusní sídlo a koňský sport u toho nemůže chybět.
Z Norska sem také doputovaly první páry lyží. V roce 1904 se ve Svatém Mořici konaly první lyžařské závody. Všichni na ně byli zvědaví. Jednalo se o velkou novinku. 30 závodníků odstartovalo ráno v 10 hodin. Nejdříve je čekalo stoupání s převýšením okolo 750 metrů, poté kopec sjíždějí dolů. Nejrychlejší lyžaři přijíždějí do cíle za půldruhou hodinu. Vyhrávají, jak jinak, Norové.
Vyvrcholením pionýrských dob zimního sportování byly ve Svatém Mořici dvoje olympijské hry. Konaly se v letech 1928 a 1948. Hry roku 1928 byly historicky druhé. Ale první plánované. Ty vůbec první se konaly v Chamonix, ale za olympiádu byly označeny až zpětně.
Už v roce 1928 se olympijské hry staly celosvětovou reklamou pro Svatý Mořic a celý region Engadin. Alpské lyžování přitom tehdy ještě nebylo na programu olympiády. Dominovaly závody na bruslích. Hrdinkou her se stala patnáctiletá Norka Sonja Henieová, která vyhrála krasobruslení.
Hrám tehdy nepřálo počasí. Olympijský stadion překvapila během úvodního ceremoniálu sněhová bouře. O pár dní později se oteplilo až na 10 stupňů a hry málem skončily. Závod v rychlobruslení proto nedospěl do cíle. Na druhý den už však panovalo ryze zimní počasí.

Z Angličanů jsou chuďasi

Olympijské hry se do Svatého Mořice vrátily ještě jednou – v roce 1948. Tyto hry poznamenala nedávno skončená druhá světová válka. Zakázanou účast měli Němci a Japonci. Sovětský svaz vyslal namísto sportovců pozorovatele. Spíše však šlo o pracovníky tajných služeb.
Mnoho týmů přijelo s velmi jednoduchým vybavením. Nejlépe na tom byli Švédové, za války jejich země zůstala neutrální. Anglie byla naopak boji vyčerpaná a vyslala sportovce bez kapesného, a tak zůstávali po večerech na pokojích. Šlo o velký paradox: Britové ještě před pár desítkami let přiváželi do švýcarských Alp peníze, stali se zakladateli zdejšího turismu. Po válce však platili za chudáky.
Také Svatý Mořic utrpěl ztrátou hostů, kterou zapříčinila válka. Naštěstí mohl využít sportoviště postavená pro olympiádu v roce 1928.
Na program olympijských her se už probojovaly alpské lyžařské disciplíny. Jejich kvalitu však poznamenala skutečnost, že se nemohli účastnit instruktoři lyžování. Olympijská federace je považovala za sportovce-profesionály. A ti startovat nesměli.
Například Edy Reinalter kvůli tomu opustil práci lyžařského učitele a vyhrál závod ve slalomu. Druhou zlatou medaili pro Svatý Mořic zajistil místní skeletonista Nino Bibbia. Startoval však v dresu Itálie.
Od té doby se olympionici ve Švýcarsku na hrách nepotkali. Kandidaturu pro rok 2022 odmítli obyvatelé kantonu Graubünden. Místní referenda ve Svatém Mořici a Davosu (druhém místu konání her) dopadla přitom pro olympiádu dobře. Nyní se otevírá nová šance: celý kanton Graubünden se hodlá ucházet o pořádání zimní olympiády v roce 2026.

S využitím knihy Schnee, Sonne und Stars autora Michaela Lütschera (vydalo NZZ Libro v roce 2014)