Aarau - Einstein, zdravé müsli a český fotograf

Bílé ponožky a müsli

Curyšská pomluva praví, že občané Aarau, městečka mezi Curychem a Basilejí, nosí jen bílé ponožky a v mobilech jim vyzvání předehra k Vilému Tellovi. Občané městečka Aarau představují vděčný terč vtipů pro své „křupanství“. A ve ztvárnění této komické role mají v zemi helvétského kříže jediného vážného konkurenta, a to občany z kantonu Appenzell. Přitom se Aarau může pochlubit, že odtud pochází jeden z největších Švýcarů. Velký požár v městečku způsobil, že v roce 1867 porodila matka svého syna – budoucího lékaře, průkopníka celostní medicíny, teoretického a klinického odborníka v oblasti výživy, velikána Maxe Oskara Bircher-Bennera – poněkud předčasně. Už během studií ho zaujaly nové výzkumy a teorie v oblasti fyziologie, vodoléčby a dietologie. Vztah výživy ke zdraví se tehdy nebral příliš vážně. V roce 1893 si Bircher otevřel v Curychu praxi, o čtyři roky později malou kliniku a posléze sanatorium, které příznačně nazval Živoucí síla (Lebendige Kraft).
V tomto „zdravotním podnikání“ mu pomohly peníze získané sňatkem s bohatou Elisabeth Benner. Své pacienty, mezi které patřili monarchové nebo básník Rainer Maria Rilke, léčil „správnou“ výživou, vodou a fyzikální terapií: ordinoval jim sluneční lázně, masáže a také psychoterapii – ne nadarmo studoval Bircher i u Freuda ve Vídni.
Bircherův léčebný režim nařizoval: žádné maso, zato hodně zeleniny a ovoce (nejlépe v syrovém stavu), žádný alkohol, žádné sladkosti. Jeho pacienti vstávali brzy ráno a brzy večer chodili spát. Součástí léčby byla samozřejmě studená voda na všechny způsoby jako u Kneippa nebo Priessnitze. A müsli, kouzelné jídlo složené z obilných vloček a sušených ovocných plodů, které je stejně výživné jako mateřské mléko a jehož konzumace má podle Birchera vliv na formování duše člověka.
Historik Albert Wirz napsal, že müsli je možná nejdůležitějším švýcarským příspěvkem k postmodernímu životnímu stylu. Stručně řečeno, Bircher, syn notáře z Aarau, byl vizionářem biologické a celostní medicíny.

Ve vesnici Staufen u Lenzburgu si připomínají konec roku silvestrovským ohněm

Maxovo müsli pro jednu osobu

Jednu polévkovou lžíci ovesných vloček necháme dvanáct hodin máčet ve třech lžících studené vody, šťávě z půlky citronu a v polévkové lžíci slazeného kondenzovaného mléka. Dvě stě gramů nastrouhaných jablek, včetně slupky a jádřinců a polévkovou lžíci nastrouhaných ořechů dodáme do pokrmu chvilku před konzumací. Proč Bircher doporučoval slazené kondenzované mléko, které ne tak docela „ladí“ s civilizací neposkvrněným zbytkem müsli, bohužel nevíme.

Dva velcí muži na jedno malé městečko

V Aarau pobývali dva velikáni světové vědy a literatury – německý dramatik Frank Wedekind a Albert Einstein. A díky nim přijíždějí genius loci malého švýcarského městečka zkoumat autoři vědeckých encyklopedií a literárně historických publikací. Starobylé centrum města určitě stojí za návštěvu.
Budova kantonální školy v Aarau nyní nese název Wedekindův dům. Podle německého dramatika Franka Wedekinda. Jeho rodiče emigrovali do Švýcarska v roce 1872, měli problém s rodící se Německou říší pod pruskou taktovkou. Nedaleko Aarau koupili zámek Lenzburg. Z Wedekindovy povídky Požár v Egliswylu (Der Brand von Egliswyl) si čtenář udělá představu, jak se majitelům z Německa na zámku žilo. Školák Wedekind založil v Lenzburgu školní básnickou skupinu Senatus Poeticus. Básnil i při svých studiích na kantonální škole v Aarau. Posměšně veršoval o svých profesorech, za což byl často trestán. Takže při Wedekindových oslavách v Aarau se někteří lidé ptají: Zaslouží si problematický student takovou slávu? Wedekind se později živil ne zrovna úctyhodnou prací: jako sekretář cirkusu Herzog a v reklamním oddělení firmy Maggi. (Maggi, tekuté koření do polévky, je dalším ze švýcarských příspěvků k modernímu životnímu stylu.) Také Wedekindova první divadelní hra Probuzení jara (Frühlings Erwachen) z roku 1891 vzbudila šok, neboť zobrazovala do té doby tabuizované jevy dospívání, třeba homosexuální experimenty nebo hromadnou masturbaci.
Několik rukopisných dílek jinošského básníka z Lenzburgu je uloženo ve Wedekindově archivu knihovny kantonu Aargau. Badatelé v nich dokonce našli motivy, které se objevují ve Wedekindově Probuzení jara, ostatně ani jinak to ve hře o dospívání nemůže být: v Aarau a jeho okolí Frank tento věk prožil. A z Probuzení jara je až příliš zřejmé, že o žádnou maloměstskou idylku nešlo.
Na druhé straně existují i důvody k nadšení: k Wedekindovu dramatu Lulu se přihlásili Alban Berg stejnojmennou operou a společným albem Lou Reed a skupina Metallica.

Pohled na zámek Lenzburg z letadla

Albert Einstein a Aarau

Také příčiny příchodu Alberta Einsteina do Aarau jsou dramatické. Krach otcovy elektrotechnické firmy a stěhování s rodiči z Mnichova do italské Pavie zapříčinily, že Albert nedokončil střední školu. Šestnáctiletý Einstein se přihlásil na přijímací zkoušky na vysokou technickou školu v Curychu. V matematice a fyzice dopadl skvěle. Zato obecnou část zkoušek nezvládl. A tak odešel dohánět středoškolská studia na kantonální školu v Aarau, maturoval v roce 1896. V městečku nad řekou Aare našel druhý domov v rodině profesora Josta Wintelera. Tento humanitně založený učitel, který ve svém domě ubytovával chudé studenty, zaujal mladého Einsteina neústupným charakterem a liberálními názory. Následovala studia v Curychu. Poté, co městská policie v Curychu dospěla k názoru, že je to „velmi dychtivý, nesmírně pracovitý a mimořádně solidní člověk“, se Einstein stal v roce 1901 švýcarským občanem. Čerstvý Švýcar nabyl dojmu, že privilegium občanství s sebou nese i povinnost vstoupit do švýcarské armády, a tak se dostavil k vojenské lékařské prohlídce. Lékaři ale dospěli k závěru, že není vojenské služby schopen – má křečové žíly, ploché nohy a potí se.
Geniální fyzik se nikdy nevzdal švýcarského občanství, dokonce ani poté, když v roce 1940 získal americkou příslušnost. Vztah Einstein a Švýcarsko můžeme hodnotit jako příkladně nekonfliktní.

Alphornisté na hudebním festivalu v Aarau

Habsburkové a kavky

Habsburkové prý přišli z Alsaska v počátcích „temného“ středověku. Na kopci Wüpelsberg, nedaleko pozdějšího města Brugg, si postavili někdy kolem roku 1020 na svou dobu mohutný hrad. Jak si tehdy říkali, se neví, my je známe jako Habsburky. V análech z habsburského rodového kláštera Muri lze najít i zápis z poloviny 12. století, ve kterém se píše o založení i původu rodu. Hrad na kopci Wüpelsberg se původně jmenoval Habichtsburg, tedy Jestřábí hrad. A od Habichtsburgu je blízko k Habsburkům.
Ještě dnes se můžeme procházet v ruinách hradu a hledět do krajiny. Hradní věž byla částečně rekonstruována a konají se zde svatby a společenské akce. Až do 12. století byl hrad rozšiřován, celý komplex byl na svou dobu pozoruhodně moderní a vyvážený.
České a švýcarské potýkání se s Habsburky nebudeme popisovat. Český postoj naznačuje v jednom dopise papeži král Přemysl Otakar II., který právě zvoleného Rudolfa Habsburského římským králem označuje jako comes minus ydoneus – hrabátko nepříliš způsobilé pro královskou hodnost. Švýcaři Habsburky „vyřešili“ radikálně: Bernští je roku 1415 z nynějšího kantonu Aargau vyhnali.
Dnes, kromě trosek hradu, existuje v podhradí ves stejného jména. V Habsburgu žije 430 obyvatel. Traduje se, že chceš-li poznat kraj, musíš vystoupit z vlaku nebo auta a pokračovat hezky pěšky, což jsme udělali. Pravda, až u úpatí hradu. Prolézali jsme zbytky staveb, vystoupali na věž a odevšad jsme se snažili zahlédnout aspoň jednoho dravce – sokola, jestřába, brali bychom i káně nebo poštolku. Ale viděli jsme stromy, zbytky dávných hlubokých lesů. Mezi nimi nejvíc jeřábů. A z ptactva kavky, jak nám vysvětluje náš průvodce, fotograf a Čechošvýcar Jiří Vurma.
Na zpáteční cestě jsme zastavili na kraji vesnice a vyfotili se u cedule s nápisem Habsburg. Na památku.
Do cestovního itineráře si zařaďte také návštěvu kláštera Muri, který rovněž založili Habsburkové. Z původní románské podoby opatství se zachoval kostel s transeptem a krypta, další budovy jsou barokní. V Loretánské kapli jsou uložena srdce posledního rakouského císaře Karla I. a jeho ženy Zity Bourbonsko-Parmské. V rodinné hrobce pod kaplí jsou pohřbeni další příslušníci habsbursko-lotrinské dynastie.

Benediktinský klášter Muri byl založen roku 1027

Český kronikář Aarau

Jiří Vurma se narodil v roce 1946 v severních Čechách – v Litoměřicích. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, nejdříve pracoval jako pomocný dělník, pak studoval obor fotografie na uměleckoprůmyslové škole v Curychu. Brzy se stává nezávislým fotografem s vlastním studiem. Přes čtvrt století působil jako docent na tvůrčí škole v Curychu a Aarau. V roce 1982 dostal švýcarské občanství. O dvacet čtyři let později ho v Aarau jmenovali městským fotografem.
Jiří Vurma se stal jakýmsi moderním kronikářem Aarau a vytváří svou podobu obrazové paměti města a jeho obyvatel. Osvědčuje při tom svůj cit pro sociální problémy, empatii pro zastřené dění pod povrchem města i pro setkávání se s jinakostí všech možných podob – rasovou, náboženskou. Rituály náboženské, ale i rituály všedního dne ho fascinují. Fotí Aarau ve dne a v noci, zaznamenává roční doby, pacienty u zubaře, svatby, polibky, kasárenský dvůr s vojáky, lidi pracující i jen tak lelkující. Jeho fotky z Aarau mají atmosféru rodinného alba s rodinnými obřady a s všudypřítomností vurmovského objevování. Aarau viděné očima českého fotografa. Vydal řadu fotografických publikací, především o svém novém domově, o městě Aarau v kantonu Aargau.
Vurmovy fotografie jsem měl možnost vidět ještě před svou návštěvou Aarau a díky jim jsem měl pocit, že jsem město už někdy navštívil. Zejména o víkendu ožívá, ulice zaplní korzující lidé, z kaváren a hospůdek zní hlasy a smích. Aarau má dobrou náladu.

Aarau a okolí fotografuje Čechošvýcar Jiří Vurma