Lucern: Nejkrásnější lucernské výlety

Lucern, stejně jako všechny turistické magnety světa, má své „povinné“ zastávky, k nimž míří každý poznávací zájezd. K těm lucernským (www.luzern.com) náleží vedle velkolepého dopravního muzea Verkehrshaus (píšeme o něm na jiném místě SWISSmagu) také Lví památník, uctívající chrabrost švýcarských žoldáků, kteří během francouzské revoluce padli za krále Ludvíka XVI., ale hlavně světoznámý dřevěný most Kappelbrücke. Ten býval pilířem městského opevnění, z něhož se v Lucernu zachovalo docela dost, kupodivu však bez valného zájmu turistů. Zrovna u městských hradeb můžete začít s důkladnějšími lucernskými výlety.

„Tajné“ městské tipy

Od Lvího památníku dojdete z centra města ke kamenným hradbám Museggmauer za pár minut po Museggstrasse po strmých schodištích, či pozvolněji ulicí Brüggligasse od druhého městského dřevěného mostu Spreuerbrücke po proudu Reussu. Z někdejších 30 věží městského opevnění z roku 1386 se jich zachovalo sice jen devět, zato jsou ve skvělém stavu. Na čtyři z nich – Männli, Schirmer, Wacht a Zyt – můžete zdarma vystoupit a pokochat se neotřelým výhledem na Lucern i okolí.

Lodě křižují Lucernské jezero a místní je využívají třeba k cestě do práce

Pokud vás to táhne spíš do přírody, najdete ji přímo ve městě. Báječným tipem je nenápadné jezero Rotsee. Z turistů sem nezabloudí skoro nikdo, přesto je menší lucernské jezero schované v rezidenční části města docela proslavené. Přinejmenším ve veslařských klubech: každý rok v červenci se tu koná nejslavnější regata (www.ruderwelt-luzern.ch) a pořádali tu už čtyři světové šampionáty včetně premiérového v roce 1962. Veslaři velebí regulérnost přírodní dráhy stíněné před větrem i takřka ideální tvar: „olympijskou“ délku lehce přes dva kilometry a šířku okolo 250 metrů. To jsou důvody, proč stojí za to sem vyrazit, i když veslování neholdujete. Obejít si Rotsee dokola je pohodový výlet na dvě až tři hodiny pro rodiny s dětmi, včetně nejmenších v kočárku. Místní to dobře vědí, což dokazuje pěší, běžecký a cyklistický provoz na okružní cestě. Trasa je skvěle vybavená: lemují ji lavičky, dětská hřiště i koupaliště. Od nádraží se k jezeru dostanete snadno: za 10 minut trolejbusem linky číslo 1 ve směru Maihof.

Světoznámý dřevěný most Kappelbrücke začal v srpnu 1993 hořet. Jeho přesná replika byla otevřena o tři čtvrtě roku později

Nejstrmější ozubnicová železnice na světě

Za součást města lze považovat také ikonickou skálu Pilatus (www.pilatus.ch), jež se tyčí do dvoutisícové nadmořské výšky přímo nad Lucernem. Na vrchol jezdí nejstrmější ozubnicová železnice světa z Alpnachstadu, případně lanovka z Kriensu. Troufáte-li si, pak z obou míst lze nahoru vyběhnout též pěšky – v závislosti na vaší kondici zabere zdolání výškového rozdílu 1 600 metrů od tří do šesti hodin.
Pilatus přitom působí jako zakletá skála. Stahuje k sobě všechny obláčky z okolí a vytváří z nich obrovské mraky. Po staletí lidé v údolí věřili, že se nahoře v chuchvalcích mlhoviny skrývají draci, snad i proto je Pilatus odjakživa opředen mýty. Draka má hora ve znaku, název ovšem upomíná na jinou legendu: Piláta Pontského, který rozhodl o ukřižování Ježíše Krista. Jeho zlá duše údajně způsobuje nepřízeň počasí v okolí vrcholku. Což je zásadní nepříjemnost pro turisty, kteří nahoru jezdí za vyhlídkami do okouzlující jezerní krajiny centrálního Švýcarska na jedné straně (té „lanovkové“, lucernské) a hradbu sedmi desítek alpských štítů na opačném obzoru („zubačkovém“, odvráceném od města).

Lanovka vedoucí na Pilatus, horu, o níž si lidé po staletí mysleli, že na ní žijí draci

Dobrodružná cesta z města

Je-li Pilatus v mracích, nemusí být zážitkově ještě vůbec nic ztraceno. Další vyhlídkové tipy naleznete jen kousek za městem. Začít můžete třeba na Rigi. Říká se jí také Královna hor a je to ten špičatý vrcholek osazený anténou, který se zdvihá nad Lucernským jezerem – přímo přes vodu při pohledu od dřevěného mostu. Také na Rigi – podobně jako na Pilatus – vozí turisty ikonický horský vlak: trať z Vitznau na Rigi byla otevřena roku 1871 coby první zubačka v celé Evropě, zprvu do mezistanice Staffelhöhe (1 550 metrů), načež ji po dvou letech protáhli pod vrcholek (stanice Kulm leží ve výšce 1 752 metrů, k vrcholové rozhledně vyšlápnete za 5 minut). V roce 1875 otevřeli druhou větev zubačky z opačného úpatí hory v Arth-Goldau. Od sezony 1968 navíc přibylo komfortní spojení na Rigi z Weggisu, když zahájila provoz lanovka do stanice Kaltbad. Dnes si na téhle štrece můžete dopřát i exkluzivní večeři na laně – koná se každou letní sobotu od 19.45 do 21.45.

Na jezeře Rotsee v Lucernu soutěží každý rok nejlepší světoví veslaři

Naprosto nezapomenutelným zážitkem je v oblasti Lucernského jezera vycházka po hraně „nad údolím nožů“. Dvouhodinová trasa vede mezi vrcholy Fronalpstock (1 922 metrů) a Klingenstock (1 935 metrů) po horském hřebeni s dechberoucími panoramaty krajiny nad kantonem Schwyz, jemuž Švýcarsko vděčí za jméno i za onen všudypřítomný bílý kříž na červené vlajce. Vzrušující hřebenovka (www.stoos.ch) má nejzrádnější úseky zajištěné nerezovými řetězy a oba konce výletu obsluhuje moderní „kapotovaná“ sedačková lanovka. Většina poutníků startuje z Klingenstocku, neboť doprava z Fronalpstocku slouží o 90 minut déle (do 17.40), navíc jsou zde „cílové prémie“: vyhlídka na jezero a louku Rütli, horský hotel s restaurací a dětským hřištěm. Obě sedačky startují ze Stoosu, vsi v nadmořské výšce 1 300 metrů bez autoprovozu, obsluhované kabinkou z Morschachu (jede k ní bus číslo 4 z nádraží Brunnen) či pozemní lanovkou ze Schwyzu (z nádraží jeďte busem číslo 1).

Louka Rütli nad Lucernským jezerem

Tady vzniklo Švýcarsko

Nesedí-li vám výšky, žádné obavy, i pro vás mají na Lucernském jezeře lákavé cíle. Třeba základní kámen Švýcarska. Za ten je považována louka Rütli. Právě tady začaly dějiny země. Podle kronik se tak stalo 1. srpna 1291: nevelká pastvina na úpatí ikonických seelisberských skal nad Lucernským jezerem se tehdy stala místem historického setkání zástupců tří kantonů (Schwyz, Uri, Unterwalden) za účelem uzavření prvního spříseženstva neboli společné aliance na obranu proti rozpínavým Habsburkům. Jak dnes již víme, byl to úspěšný tah. Dodnes na místě najdete pastvinu včetně zvonícího stáda krav. Místo je poměrně odlehlé, autem ani vlakem se na Rütli nedostanete, musíte jít buď pěšky shora ze Seelisbergu, nebo plout parníkem přes vodu z Brunnen.

Na Rütli zároveň začíná takzvaná Švýcarská cesta (www.weg-der-schweiz.ch). Trasa dlouhá 35 kilometrů lemuje nejjižnější cíp Lucernského jezera v úseku Rütli – Brunnen, v některých mapách je nazýváno jezerem Urnským. Cestou spatříte mimo jiné 26 kantonálních kamenů, což jsou oválné bloky s helvétským křížem, názvem daného kantonu a rokem jeho vstupu do spolku. Navštívíte též Tellovu kapli, což je místo, kde švýcarský národní hrdina a předobraz protihabsburského odboje údajně uprchl z lodního žaláře, aby pak na břehu dohnal a sprovodil ze světa svého věznitele, habsburského tyrana hrdých švýcarských sedláků Gesslera. Poblíž kaple stojí elektrická zvonkohra, pochod též lemují pikniková ohniště s nachystaným dřívím, hřiště i koupaliště. Švýcarská cesta dokáže zabavit i děti.

Lví památník, uctívající chrabrost švýcarských žoldáků, kteří během francouzské revoluce padli za krále Ludvíka XVI

Vzhůru nejen s farmáři

V okolí Švýcarské cesty narazíte také na pozoruhodný národní fenomén – farmářské lanovky. Ty slouží primárně k obsluze takzvaných alpů, letních horských pastvin, ovšem zpravidla mají též licenci pro osobní dopravu, která je silně omezena kapacitou obvykle jen dvou- až čtyřmístné kabinky. Tyhle lanovky fungují trochu jinak.
Například Oberaxen: v Gruonbachu na trase Švýcarské cesty nedaleko Flüelenu na dolní stanici nikoho osobně nenajdete. Musíte zvednout sluchátko, zavolat nahoru a dohodnout si jízdu. Jednoho či dva lidi vyvezou podle jízdního řádu (každou půlhodinu), tři až čtyři osoby svezou kdykoli – víc pasažérů se do miniaturní kabiny ani nevejde. Dokonce i batohy se ukládají do nákladového prostoru vně kabiny. Nastupte, zacvakněte dveře a kochejte se panoramaty v hloubi pod kabinou, zatímco farmář(ka) vyhlíží vaši kabinu – a vaše drobné. Za jízdu ze 460 metrů nad mořem do 990 metrů zaplatíte 7 CHF, což je na švýcarské lanovkové tarifní poměry nevídaná láce. Nahoře naleznete kromě malého hospodářství i výletní hostinec (www.oberaxen.ch), malé dětské hřiště a velký rozcestník pro túry do údolí, nebo k dalším minilanovkám v okolí.

Eldorádem těchto linek (ve Švýcarsku jich slouží desítky, říkají jim Buirebähnli) je také okolí Engelbergu. I tady si zavoláte z dolní stanice, nahlásíte počet cestujících a za pár minut a pár franků jste v horách, v pochodovém ráji čítajícím 500 kilometrů značených pěších tras, více či méně provázaných těmito malými kabinkami.
Do Engelbergu se ovšem v létě jezdí ještě za jinou lanovkou – jde o vyjížďku na třítisícový, věčně zasněžený Titlis (www.titlis.ch), kam stoupá moderní otáčivá panoramatická kabina. Z centra Lucernu se dostanete na ledovec za 80 minut! Nahoře si užijete porci adrenalinu: čeká vás přechod nejvýše položeného lanového mostu Evropy nebo dovádění na speciálních minibobech, případně v nafukovacích kolech. Atrakce doplňuje také ledovcová jeskyně. A až sjedete vymrzlí zpět do údolí, můžete se zahřát třeba v engelberském benediktinském klášteře z roku 1120, v němž dodnes žije několik desítek mnichů a jehož součástí je sýrárna, kde lze denně mezi 11. a 16. hodinou zdarma sledovat produkci vyhlášené švýcarské pochoutky.

Via ferrata Brunnistöckli v oblasti Engelberg je přístupná od poloviny června do poloviny října