Davos, nebo Jáchymov?

V roce 2012 vyš­la v češtině kni­ha rakouského  spisovatele Jo­sefa Haslinge­ra. Její titul  zní: Jáchymov­. Autor čerpal z roz­hovoru  s dcerou slav­ného brankáře Blan­kou Modrou, kte­rá  mu vyprávěla pří­běh svého otce, zpřís­tupnila zápisy z procesu a ta­ké mu dovolila ci­tovat z jeho do­pisů. Přesto Haslin­ger upozorňuje, že si je­ho románové  zpracování udá­lostí nečiní ná­rok na přesný his­torický výklad. Tady jsou úryv­ky z románu, kte­ré naznačují, jak  se vše odehrálo: 

… Před mistrovstvím světa ve Stockholmu však došlo k jedné události, která zvětšila podezřívavost vládců režimu vůči hokejovému týmu. V prosinci 1948 byl LTC Praha pozván na Spengler Cup do Švýcarska. Nebylo to poprvé, cesta do Davosu už patřila k závěru roku. LTC Praha byl tehdy nejlepším hokejovým klubem Evropy. Spengler Cup už šestkrát vyhráli, i obě poválečná turné v letech 1946 a 1947.

Po zahajovacím utkání přišli do hotelu čeští emigranti. Byl mezi nimi i Josef Maleček, jeden z nejlepších útočníků třicátých let, s nímž můj tatínek hrával jak v LTC, tak v národním týmu. Můj tatínek znal i ostatní.

Josef Maleček, který po převzetí moci komunisty emigroval do Švýcarska, se obrátil na kapitána, na Vladimíra Zábrodského. Malečkovi po boku stál jistý Citta, který se vydával za člena Výboru pro svobodné Československo.

Učinili mužstvu nabídku. Hráči by mohli na Západě vést svobodný život a dobře vydělávat. Mohli by vystupovat jako československé exilové mužstvo, s profesionální smlouvou. Do plánu, říkal, jsou zasvěceni Angličané a ti prý jim slíbili, že československé exilové mužstvo přijmou jako součást britské profesionální ligy. Maleček tvrdil, že zná v Londýně jednoho oděvního továrníka, který bude exilové mužstvo financovat.

Pro exilovou scénu by to byla akce zvláštní třídy a také obrovská potupa pro československé vůdce. Pro hokejisty by to přirozeně znamenalo mnohem příznivější profesionální a životní podmínky. Evropské profesionální hráče začaly mezitím nakupovat i Spojené státy. Tam prý je možná velká kariéra, i trenérská.

Kouzlo to bylo velké, ale také se vědělo, že stát by tím nebyl ovlivněn a že by si to vynahradil doma na rodinách…

… Mezitím se Vladimír Zábrodský znovu setkal s emigranty, aby s nimi projednal konkrétní podmínky. Řekl jim, že chce hrát v létě tenis a v zimě hokej. A chce šedesát — nebo to bylo osmdesát? – tisíc franků ročně. Přitom se ukázalo, že nabídka není vůbec tak důkladně propracovaná, jak se emigranti na začátku tvářili. Vladimír Zábrodský teď byl pro návrat do Prahy.

Po oficiální oslavě vítězství, když LTC potřetí za sebou Spengler Cup vyhrál, se sešli hokejisté znovu v jednom hotelovém pokoji, aby se dohodli, zda by mělo celé mužstvo zůstat ve Švýcarsku, nebo se vrátit domů.

A hned se zase rozproudila diskuse. Jeden říkal: Moje matka je nemocná, já už ji nikdy neuvidím. Druhý mínil: Můj otec je příliš starý, aby emigroval. Určitě by do Švýcarska nejel, ani kdyby dostal povolení. A pak bude naše rodina navždy rozdělená.

Vladimír Zábrodský se teď vyslovoval pro návrat. Celý plán není dobře promyšlený ani finančně zajištěný.

Byly rozděleny lístky a hlasovalo se. Ano pro emigraci, ne pro návrat. Na osmi lístcích stálo ne. To byla většina. Šest mužů chtělo zůstat ve Švýcarsku.

Kdyby býval Vladimír Zábrodský setrval u svého rozhodnutí, bývalo by nebylo těžké přesvědčit i ostatní hráče, aby ve Švýcarsku zůstali. Takhle ale jeli dál do Curychu a pak zpátky do Prahy, jako by se nic nestalo. Ale tak docela to nebylo. Den po hlasování totiž v Davosu zmizel jeden člen doprovodu mužstva. Ráno, když měli cestovat dál do Curychu, nebyl už v hotelu k nalezení.

Další den, tak mi to vyprávěli, u večeře v Curychu řekl Oldřich Zábrodský (bratr Vladimíra Zábrodského – pozn. red.): Kluci, já jdu do hajzlu, a šel ven.

Všichni mysleli, že jde jen na toaletu. Když se nevrátil, napadlo je, že už šel spát. Seděl u toho i jeho otec. Ten později řekl, že vůbec neměl tušení, že jeho syn nešel do postele, ale emigroval.

Oldřichu Zábrodskému bylo tehdy dvaadvacet. Dál hrál hokej, jenže teď ve Švýcarsku. Po skončení své hokejové kariéry pracoval stejně jako Josef Maleček, který odešel hned po převratu, pro Rádio Svobodná Evropa.

Ráno v den návratu do Prahy nebyl v curyšském hotelu k nalezení ani obránce Miroslav Sláma, také mistr světa a olympijský vítěz. Jako dítě byl zavřený v Terezíně. Věznění už měl dost.

To pro emigranty nebyl ten velký úspěch, v nějž doufali. Bezprostředně před cestou domů stálo před hotelem v Curychu opět několik exilových Čechů, aby s hráči ještě jednou promluvili. Ale hráči s nimi teď už nechtěli mít nic společného.

Hlasovali, a tím byla ta věc vyřízená. Jak pak několik hráčů vyprávělo, emigranti kvůli návratu mužstva velice zuřili a začali jim nadávat. Ti, co se vraceli, byli zase rozzlobení, že se nepodařilo dospět k jednotě. Celá událost vzala teď takový konec, jakému právě chtěli hlasováním o společné emigraci zabránit. Rozhodli se proti, a přesto tři zmizeli.

Švýcarské vyjed­návání o emigra­ci spolu s dal­šími  událostmi v nás­ledujících le­tech vyústilo v po­litický  proces a odsou­zení 11 hokejis­tů. Nejpřísněj­šího  trestu se doč­kal právě Bohu­mil Modrý.