Krok za krokem kolem krále ledovců

Toužíte-li se stůj co stůj projít po ledovci, v jednom místě to celkem bezpečně zvládne každý – možná trochu překvapivě v tom nejvyšším, kde se masa ledu přísně topograficky nazývá ještě Jungfraufirn. Samotný Aletsch vzniká teprve o pár kilometrů níž na jakémsi ledovcovém „náměstí“ zvaném Konkordiaplatz, kde se slévají tři ohromné masy ledu do jedné gigantické aletschské: k Jungfraufirnu se zde přidávají Aletschfirn a Ewigschneefeld.

Nejvýše položenou železnicí Evropy na ledovec

Ohromnou výhodou při návštěvě Aletsche je jeho dostupnost. Na řadu míst v okolí ledovce s báječnými vyhlídkami lze dojet veřejnou dopravou. Při přístupu k nejvyššímu bodu stylově poslouží nejvýše položená železnice Evropy, čili už samotná pouť je velkou atrakcí. Startuje se v Interlakenu v necelých 600 metrech nad mořem a po dvou hodinách jízdy s dvěma přestupy vystoupíte z vlaku bezmála o tři kilometry výš – nádraží Jungfraujoch je zavrtané ve skále pod ledovcem v nadmořské výšce 3 454 metrů nad mořem. Během vycházky po ledovci si můžete vyšlápnout ještě o 200 metrů výš.

Tady nahoře, v pásmu věčného ledu, je pohyb po bílé mase relativně bezpečný – tedy budete-li se striktně držet vyznačených koridorů a výstražných cedulí. Ledovcovou „dálnici“ z nádraží Jungfraujoch k chatě Mönchsjochhütte, jakémusi Orlímu hnízdu na úbočí čtyřtisícové hory Mönch, denně udržuje rolba a v případě nepřízně počasí bývá uzavřená. Za slunných dní je to však velkolepé divadlo; ačkoli pochod od vlaku k chatě zabere jen zhruba hodinu, v řídkém velehorském vzduchu dá plicím běžného turisty nečekaně zabrat. A nejde jen o dýchání, je to i slušná porce adrenalinu: hlubokánské ledovcové trhliny lemují cestu po obou stranách a člověk se jen těžko brání vědomí, že je má i přímo pod nohama, jakkoli jsou na cestě pečlivě zahrnuté.

Do útrob ledovce tu lze nahlédnout dokonce ještě detailněji. A není přitom vůbec nutné slaňovat na dno zlověstně rozšklebených trhlin. Přímo z nádražního komplexu Jungfraujoch se dá vstoupit do ledovcové jeskyně. Ta je unikátní nejen svým rozsahem a výzdobou z ledových soch, ale také využitím tepla, které do jejích chodeb zanesou každodenní davy turistů: v ledovém prostředí se nežádoucí energie odvádí do staničních budov a slouží spolu se slunečním svitem a odpadním teplem ze světel či kuchyně k ekologickému vyhřívání vrcholových restaurací a chodeb.

Jedna z mnoha trhlin na ledovci. Alpinisté ho zvládnou přejít za dva dny. Je však nutné si s sebou vzít horského vůdce

Lanovky k ledovcovým vyhlídkám

Bezkonkurenčně nejkrásnější panorama ledovce Aletsch s hojně fotografovanou zatáčkou se otevírá z vrcholku bezmála třítisícové hory Eggishorn. Ani sem není třeba drápat se po svých, nahoru jede lanovka z údolí řeky Rhôny. Startuje se z nádraží úzkokolejky Matterhorn Gotthard Bahn ve Fiesch, což je walliské nádražíčko na trase věhlasného Ledovcového expresu (ale pozor, turistický rychlík zde nestaví, je třeba přijet lokálkou!). Nahoru se dostanete lanovkou sotva za půl hodiny s jedním přestupem na půl cesty.

Shora je vidět za jasných dní mnohem víc než jen ledovec. Kolem dokola se rozprostírá nehostinný, avšak magický svět alpských čtyřtisícovek. A z jejich hradby trochu nesměle vykukuje v dáli na obzoru i špička samotného Matterhornu. Jakmile se na vrcholku Eggishornu dostatečně pokocháte a posilníte domácím koláčem nebo hutnou polévkou v místní horské chatě, vydejte se na panoramatický pochod. Na výběr máte ze dvou variant: červené (méně náročné) a modré (alpinistické hřebenové) túry. Každá trasa zabere zhruba tři hodiny, přičemž troufáte-li si na šest hodin pochodování ve velehorách, lze obě trasy dobře spojit do jednoho uzavřeného okruhu.

Zdejší modrá nabízí unikátní příležitost nahlédnout skoro každému do jinak zapovězeného světa: je totiž jednou z mála takto značených tras v celém Švýcarsku, na kterou můžete vyrazit bez speciálního vybavení a alpinistických zkušeností, aniž byste rovnou hazardovali se životem. Chce to mít jen trochu kondice a netrpět závratí. Zkraje to dokonce vypadá nečekaně pohodově – až do sedla pod hřebenem totiž půjdete po celkem slušné cestě a navíc z kopce. Ovšem pak přijde náročný výstup (či spíš lezení po čtyřech) na hřeben plný obrovských balvanů, kde už o cestě nemůže být řeč. Přibližně hodinu budete pokračovat balancováním mezi obřími rozlámanými kusy skal, snažit se rozhlížet kolem dokola a hledat další a další modrobílé značky. Závěrečný sestup od ocelového kříže na vrcholu Bettmerhornu k lanovce zpátky do údolí připomíná horolezecký kurs: je jištěný ocelovými lany a dřevěnými schody, ale žádné obavy, chodí tady i rodiče s dětmi.

Vydáte-li se z Eggishornu k další lanovce po červené, půjdete sice mnohem blíž ledovci a po znatelně komfortnější cestě, ovšem přijdete o hřebenová panoramata. Je to rozumná varianta pro oblačné dny. Nejprve sestoupíte k ledovcové hospůdce Gletscherstube, od níž vede červená trasa k sousední lanovce do Betten. Dojdete k ní od osvěžovny za necelé dvě hodiny a celou dobu budete mít „téměř na dotek“ po vašem pravém boku ledovec. Mráz sálající zdola spolehlivě ucítíte i na vrcholu léta. Z cílového Bettmergratu vás pak lanovka snese do čisťounké vsi Bettmeralp, kterou musíte projít na druhý konec k další lanovce do údolí na vlak do Betten. Během přesunu uličkami Bettmeralpu si všimněte, že horská vesnice je nezvykle tichá – do jejích ulic nesmějí automobily.

Ledovec nyní měří 23 kilometrů, ještě před 150 lety byl Aletsch o 200 metrů tlustší a o tři kilometry delší

Adrenalin na lanovém mostě

Aletschský ledovec můžete nakonec překročit i „suchou nohou“. Dokážete to díky nejžhavější turistické novince v nejbližším okolí ledového rekordmana. V červenci 2008 byl v horách nad Brigem otevřen zavěšený lanový most. Procházka po něm dokáže slušně zvednout hladinu adrenalinu: most o délce 124 metrů spojil dva protilehlé konce soutěsky Massa, jíž protéká ve víc než padesátimetrové hloubce říčka zásobující kalnou chladnou vodou z Aletsche řeku Rhônu v údolí.

Přes lanový chodník vede takřka pětihodinová túra, spojující na trase dlouhé 14 kilometrů Belalp s Riederalpem. Obě místa jsou skvěle dostupná lanovkami: k té belalpské se přiblížíte z Brigu poštovním autobusem do Blattenu, na Riederalp jezdí lanovka od vlaku z Mörelu. Pochodovat budete okolo dvoutisícové výšky a není to tak docela snadná vycházka: ať už se vydáte na trasu kterýmkoli směrem, čeká vás citelné převýšení přes 500 metrů. Začíná se vždy nahoře, následuje sestup do ledovcové soutěsky a pak poměrně ostrý výstup do protilehlého svahu.

Mezi hity téhle štreky patří nejen ledovec a lanový most. Neméně ceněnou atrakcí je úsek túry vedoucí skrze Aletschský les. Skutečně, ve výšce okolo 2 000 metrů nad mořem tady rostou až tisícileté borovice limby a mezi nimi tu a tam probleskuje masa ledu. Ty stromy jsou mimořádné. Ačkoli musí být vzhledem k lokalitě nesmírně odolné, jsou překvapivě jemné – jejich jehličí je hebké skoro jako hedvábí. Píchnout se o tenhle strom, to je úkol hodný kouzelníka. Podobně jako záchrana ohromného, leč takřka před očima tajícího ledovce Aletsch. Kdo ho spasí?

Jak ubývá led

Tak jako většina evropských ledovců i jejich král Aletsch zapsaný v seznamu UNESCO se velmi rychle zmenšuje. Ačkoli současná tloušťka ledovce okolo jednoho kilometru na Konkordiaplatzu i jeho délka 23 kilometrů působí impozantně, ještě před 150 lety byl Aletsch o 200 metrů tlustší a o 3 kilometry delší. Podle klimatologů se navíc proces odtávání ledovců (včetně Aletsche) v posledních letech dramaticky zrychluje – například jen mezi lety 2005 a 2006 se Aletsch zkrátil o plných 100 metrů. Vedle vědců se na to pokusil před časem upozornit také svérázný umělec Spencer Tunick, proslulý skupinovými fotografiemi nahých figurantů na nejrůznějších místech planety. 18. srpna 2007 mu pózovalo 600 dobrovolníků bez oblečení přímo na Aletschském ledovci.