Jak vzniklo Švýcarsko? Kvůli Gotthardskému průsmyku

Po rozpadu Římské říše vládly v oblasti Švýcarska rody Toggenburgů, Zähringenů a Kyburgů. V roce 1273, poté co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Na tuto pozici byli vybráni dva kandidáti – Přemysl Otakar ll. a Rudolf I. Habsburský.

Přemysl Otakar ll. postupně dotvořil Čechy ve vrcholně feudální stát, kde měl rozhodující slovo král, a nikoliv církev. Přezdívalo se mu král železný a zlatý. Tak, jak působil v Čechách, působil i ve zbytku Evropy. Byl považován za tvrdého a nekompromisního státotvorce.

To se moc nepozdávalo římským kurfiřtům, a tak si vybrali Rudolfa, kterého považovali za slabého a snadno ovladatelného. Netušili, jak hluboce se mýlili. Jeden z biskupů po jeho volbě tehdy trefně poznamenal: „Pane Bože, drž se pevně na svém trůnu, ať Ti jej tento Habsburg nezasedne!“ Český král se tehdy ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku a postupně ztrácel sympatie Evropy. Otakar se to rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se stala jeho politickou katastrofou. Soupeřova smrt znamenala pro Habsburka velké vítězství a znásobila jeho moc, stal se tak jediným hegemonem střední Evropy.

Gotthardský průsmyk a Rütli

Dalším důležitým bodem pro historii Švýcarska je Gotthardský průsmyk vedoucí na jih. Ten totiž „udělal“ i půlku Evropy. Na této cestě se bohatlo. A kde je bohatství, je i vliv a s vlivem přichází armáda.

Úkolem pomoci karavanám a udržovat cestu byli pověřeni místní svobodní sedláci a šlechta. Jenže ovládat jej chtěli Habsburkové. Jejich touha po moci a zisku byla tak velká, že začali tvrdě a protizákonně omezovat práva svobodných na těchto územích.

V roce 1291 se sešli zástupci třech kantonů: Schwyz, Uri a Unterwalden. Na paloučku v Rütli a na břehu jezera Uri si navzájem přísahali věrnost i podporu v boji proti útlaku od nenáviděných Habsburků. Tím založili Věčný spolek – základ Švýcarska.

Vilém Tell

Útlak Habsburků byl na svou dobu dost brutální a stačilo málo, aby se zažehla jiskra povstání. V Bürglenu žil toho času Vilém Tell, dnes nejznámější Švýcar. Ten se jednoho dne odebral za obchodem do údolního Altdorfu. Vzal s sebou i svého syna Valtra.

Habsburský soudce Hermann Gessler umístil svůj klobouk na kůl v centru Altdorfu a očekával, že se obyvatelé symbolu habsburské vlády pokloní, kdykoliv projdou okolo. Vilém Tell to odmítl. Za to byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Gessler však slyšel o jeho pověsti výtečného střelce a slíbil mu milost, pokud se mu podaří sestřelit šípem jablko z hlavy jeho syna. To se Tellovi ku Gesslerově zklamání povedlo. Bohužel si Gessler všiml, že Tell má připraven ještě jeden šíp, a ptal se na co. „Pokud bych se netrefil a svého syna zabil, tak bych ti druhý šíp vrazil do krku,“ odpověděl.

To Gesslera rozlítilo a dal Tella znovu zatknout. Proto jej chtěli převézt na hrad Gesslerburg u Küssnachtu. Když ho převáželi na lodi přes jezero, uvolnil si Tell ruce a vyskočil na břeh v místě zvaném Tellův skok. Ztratil se pronásledovatelům v lese a na Gesslera, který se vracel na svůj hrad nad městem Küssnacht am See, si počíhal v lese na místě zvaném Hohle Gasse. Zde jej zastřelil ze zálohy. Existují obrazy Viléma Tella, lze za ním putovat na spoustu míst, ale podle historiků prý nikdy neexistoval.

Muzeum

Legenda o něm se však táhne celými švýcarskými dějinami jako výrazná stříbrná nit, která vždy provokovala zejména umělce. Nejlépe se s ním seznámíte v Bürglenu v muzeu Viléma Tella.

Tady se například můžeme podívat na jeho nejpravděpodobnější podobu, zpracovanou na základech antropologických výzkumů. Po celém Švýcarsku je spousta kaplí věnovaných Tellovi.

Neexistoval, ale Tellův čin prý zapříčinil protihabsburské povstání roku 1307.

Morgarten a Sempach

„Spříseženci“ odmítli Habsburkům poslušnost a postavili se na odpor. Ti si ale pozvali spojence a vyrazili na rebely. K rozhodující bitvě došlo roku 1315 u Morgartenu na břehu Curyšského jezera u hranic se Schwyzem. Habsburská armáda byla poražena. V místě pak postavili bitevní kapli.

Po bitvě a dalších šarvátkách se k rebelům přidaly další kantony. Aby si uhájily získanou svobodu a nezávislost, musely se neustále potýkat s uraženou ješitností a zlostí Habsburků, kteří toužili po odvetě.

K další bitvě došlo u Sempachu v roce 1386. Švýcaři si v ní vysloužili pověst neústupných bojovníků. Habsburské vojsko prohrálo a na obrazech, které tuto bitvu znázorňují, jsou vidět vojáci, kteří si uřezávají tehdy módní špičky bot, aby mohli lépe a rychleji utíkat. Po bitvě prý jimi byla pokrytá celá louka. Poslední významná bitva byla bitva u Näfels roku 1388.

K vytlačení Habsburků z prostoru dnešního Švýcarska došlo až kolem roku 1415. Posledním, a ve Švýcarsku se říká „jednotícím členem“, byl v roku 1513 kanton Appenzell, který letos slaví 500 let od svého přistoupení.

Války kápí

Myšlenky humanismu začaly koncem 15. století pronikat stále více mezi prostý lid, hlavně díky tehdejšímu blahobytu, klidu a růstu populace. Začátkem 16. století do Evropy vtrhl protestantismus a nepřipravenému katolickému panstvu a kléru vzal půdu pod nohama. Katolíci se však stačili přeskupit a následovala duševní i vojenská protireakce, ve které se podařilo reformaci zastavit a zatlačit.

V reakci na rekatolizaci se z rozsáhlých území v západní Evropě do Švýcarska stáhlo mnoho intelektuálů, kněží, řemeslníků a bohaté šlechty s měšťanstvem. Na teologických názorech Němce Martina Luthera začali ve Švýcarsku kázat vyhoštěný francouzský právník Jan Kalvín (na západě země) a kněz Huldrych Zwingli (na východě) v Curychu. Téměř celé tehdejší Švýcarsko se ihned rozdělilo na tři části.

Nakonec se rozhodlo, že otázky víry budou ponechány na výběru jednotlivce. Zwingli byl ale velmi netolerantní člověk, až fanatik, a Curych s Bernem neustále štval proti katolické Staré pětce. V květnu 1528 byl Curyšskými upálen katolický kněz v Thurgau. Následovalo upálení protestantského faráře Jakuba Kaisera ve Schwyzu v roce 1529.

Tak začala první náboženská válka v Evropě – 1. válka kápí, která však neskončila krveprolitím, ale zajímavou událostí. Při vyjednáváních mezi katolíky a protestanty se vojáci Zugu a Curychu sešli na bitevním poli a začali společně ve velkém hrnci vařit mléčnou polévku. K bitvě nedošlo a všichni se společně najedli. Od té doby je velký hrnec považován za jeden ze symbolů Švýcarů. Hrnec se pokládá na stůl i dnes při složitých obchodních a politických jednáních.

Idylka však dlouho netrvala, neboť kvůli spojeneckému Graubündenu a jeho válce s Milánem vznikly další spory, jež vedly k další náboženské válce – 2. válce kápí. V bitvě u obce Kappel bylo protestantské vojsko poraženo a padl zde i kazatel Zwingli jako jeden z velitelů. V místě jeho skonu je dnes památník. Touto válkou byla reformace ve Švýcarsku zastavena, ale ne poražena.

Co předcházelo vzniku Švýcarska

• Kolem r. 1 500 př. n. l. osídlily Alpy keltské kmeny. Západní část obsadili Helvéti, východní část pak Raetové.
• Roku 58 př. n. l. Helvéti unikají před germánskými kmeny do Galie. Jsou poraženi Juliem Caesarem a musí se vrátit zpět na své území.
• První křesťanská biskupství byla založena ve 4. století. Přicházejí Burgundové a Alemané. Keltorománská populace se stahuje do hor. Burgundsko je od roku 534 součástí Franské říše.
• V 7. století přicházejí irští mniši znovu šířit křesťanství.
• V 10. století vydrancovali Saracéni Wallis a Maďaři zničili r. 917 Basilej. O devět let později i St. Gallen.

Literatura a zdroje k článku: Historisches Lexikon der Schweiz, web kolektiv autorů, Appenzeller Geschichte, 1964 H. Meyer, Der Zweite Kappeler Krieg, 1976 G.W. Locher, Die Zwingl. Reformation im Rahmen der europ. Kirchengesch., 1979 G. Kreis, «Die Kappeler Milchsuppe», in SZG 44, 1994, 288-310