Nad Zermattem na gurmánské stezce
úvod
Enjoy the sunny side of the life, stojí na velké ceduli na jedné z teras vysoko v horách nad švýcarským Zermattem. Hned za cedulí svítí do dáli bílá špička magického Matterhornu. Tak tohle je „slunečná část života,“ říkám si, když si nasazuji brýle a padám do křesílka vyskládaného ovčí kožešinou.
Autor textu: Jana Andělová
Tento článek vyšel v časopisu SWISSmag 06 (jaro/léto 2012).
Ale to už začínají nosit na stůl. Já tu totiž nejsem jen tak na
ledajaké túře, vydala jsem se po značkách gurmánské stezky –
Gourmetweg. Dřevěné špičaté značky začínají hned kousek u horní
stanice lanové dráhy Sunnegga a jak jejich název napovídá, vedou nás po
horských chatách v nadmořské výšce okolo dvou tisíc metrů, kde budeme
ochutnávat a ochutnávat.
Tahle túra není nijak náročná. Trvá ani ne tři hodiny čistého času
a vede většinou po vrstevnici, než se začne svažovat dolů do Zermattu,
kde také končí. Do projektu se zapojilo na dvacet chat rozložených tady
v horách. Nezbývá než vyrazit a naplánovat si, kde si dát předkrm,
hlavní chod a kde se zastavit na dezert.
Na túru se můžete vydat s průvodcem, ale také sami. A má dokonce i svou
zimní variantu, lehce se dá zdolat na běžkách nebo na skialpech.
„Užívejte si slunečnou část života“, hlásá cedule na terase
restaurace Chez Vrony
Zastávka první: fondue
Vystupuji z lanovky a můj pohled okamžitě přitáhne Matterhorn. Stojí
hned naproti mně, je odtud vidět horská chata Hörnlihütte, ze které
horolezci vyrážejí nahoru, aby ho pokořili. Je magický, úchvatný. Ne
nadarmo se říká, že tato 4 478 metrů vysoká hora je nejkrásnější
v Alpách a možná i na světě.
Je to čest, že právě tenhle fešák mi na dnešní túře bude dělat
společnost.
Počasí nám přeje: údolí pod Matterhornem ozařuje slunce, když
vyrážíme přes pastviny úzkou cestičkou k naší první zastávce.
Chez Vrony, nese takhle horská chata název. Její sedačky jsou vykládané
kůží a z terasy máme majestátní Matterhorn jako na dlani. Sice jsme toho
ještě moc neušli, slunce ale začíná pálit, a tak je nejvyšší čas
ochutnat něco tradičního, třeba místní fondue – švýcarskou specialitu,
kdy se do roztaveného sýru namáčejí kousky chleba.
V létě se v okolí chaty pasou krávy a ovce, majitelka si pěstuje bylinky
a hlavně si tady připravují vlastní domácí špek neboli speck.
Libovoučké maso, které se v horské boudě suší až dvanáct týdnů
„Tak se pojďte podívat,“ láká nás dovnitř manžel majitelky –
architekt Max Cotting, který chatě dodal specifický vzhled. Vyřezávané
židle, tajemná privátní zákoutí, lampičky na stolech, unikátní dekorace
– jako bych právě navštívila domeček pohádkové babičky.
Max nás vede do nízké dřevěné budovy, kdysi možná stáje, kde
dozrávají sýry a na hácích visí špek. „Tento speck si každý rok
děláme svůj, vystačíme s ním celý rok,“ chlubí se. Každý rok na
jaře si sem kupují osm ovcí, z jejich mléka vyrábějí domácí ovčí
sýr a na podzim je zabijí. Takový je koloběh zdejšího života.
Speck ve sklípku voní báječně, a jak zjistíme o chvíli později na
terase, chutná ještě lépe. Stejně jako fondue, které mezitím přinesli na
stůl.
Takhle vypadá fondue a domácí speck, které připravují v restauraci
Chez Vrony
Zastávka druhá: rösti
Odcházíme s plným břichem, ale s odhodláním, že tahle túra ještě
nekončí a že je i nadále co ochutnávat. Opouštíme restauraci
a turistickým chodníkem míříme dál – přes pastviny a kolem
osamocených dřevěnic, které jakoby stály na kuřích nožkách. Netrvá
dlouho a za zatáčkou se objeví naše další zastávka. Restaurace
Findlerhof, další z krásných dřevěných chat, která se podobá těm ze
švýcarského katalogu na ideální dovolenou. Na terase se suší velký plech
s čerstvě natrhanými liškami a větrem ošlehaný majitel začíná nosit
na stůl.
Je to trochu náročné, protože chaty neleží daleko od sebe, v žaludku
nás tíží fondue a majitel nám vysvětlil, že v jeho restauraci není nic
lepšího než domácí rösti, jídlo připravené ze strouhaných brambor.
A neochutnejte, když vám je slíbí se smetanovou omáčkou a čerstvými
houbami - liškami. „Tuna brambor mi na zimu nevydrží, ke konci zimy si
musím nechat dovézt další,“ říká pyšně majitel o základní
ingredienci na tento švýcarský národní pokrm. Přes skla, která
návštěvníky chrání před větrem, nás zvědavě okukuje Matterhorn. Ani
na téhle terase ho nelze přehlížet. Stejně jako ho nedokázalo ignorovat
několik horolezců. Jako první ho v roce 1865 po několika pokusech zdolal
Edward Whymper, i když jeho výstup skončil tragicky. Dva z jeho lidí se
zabili.
Na terase jedné z restauraci se suší lišky
Sestup do Zermattu
Ale to už v sobě máme rösti a vyrážíme dál. Tak tohle musím
pořádně vychodit. Ještě chvíli kráčíme po horském úbočí, než se
cesta začne svažovat do Zermattu. V jednu chvíli máme Matterhorn skoro na
dosah ruky. Pak ale mizíme v lese, aby se před námi za chvíli objevil
Zermatt.
Dezert – kafe a vynikající panna cottu (smetanu svařenou s želatinou)
– si dáváme až v jedné z restaurací dole v Zermattu.
Ve městě, kam nesmí auta a o kterém se říká, že kdo ho navštíví,
navždycky si ho zamiluje. „70 procent našich hostů se vrací,“ říká
Edith Zweifelová z turistické kanceláře.
A zamilovala jsem si ho i já. Jeho malá legrační vozítka na elektrický
pohon, domečky jako na kuřích nožkách, ve kterých místní stále bydlí,
jeho okázalou hlavní třídu a hlavně ten majestátní Matterhorn. Desítky
lidí si každý den neváhají přivstat, stoupnou si na mostek uprostřed
města a sledují hru barev, když na jeho špici dopadne první sluneční
paprsek.
Označení stezky – Gourmetweg – najdete i na turistických
ukazatelích