úvod

Enjoy the sunny side of the life, stojí na velké ceduli na jedné z teras vysoko v horách nad švýcarským Zermattem. Hned za cedulí svítí do dáli bílá špička magického Matterhornu. Tak tohle je „slunečná část života,“ říkám si, když si nasazuji brýle a padám do křesílka vyskládaného ovčí kožešinou.

​


Autor textu: Jana Andělová


Tento článek vyšel v časopisu SWISSmag 06 (jaro/léto 2012).


Ale to už začínají nosit na stůl. Já tu totiž nejsem jen tak na ledajaké túře, vydala jsem se po značkách gurmánské stezky – Gourmetweg. Dřevěné špičaté značky začínají hned kousek u horní stanice lanové dráhy Sunnegga a jak jejich název napovídá, vedou nás po horských chatách v nadmořské výšce okolo dvou tisíc metrů, kde budeme ochutnávat a ochutnávat.
Tahle túra není nijak náročná. Trvá ani ne tři hodiny čistého času a vede většinou po vrstevnici, než se začne svažovat dolů do Zermattu, kde také končí. Do projektu se zapojilo na dvacet chat rozložených tady v horách. Nezbývá než vyrazit a naplánovat si, kde si dát předkrm, hlavní chod a kde se zastavit na dezert.
Na túru se můžete vydat s průvodcem, ale také sami. A má dokonce i svou zimní variantu, lehce se dá zdolat na běžkách nebo na skialpech.


„Užívejte si slunečnou část života“, hlásá cedule na terase restaurace Chez Vrony

Zastávka první: fondue

Vystupuji z lanovky a můj pohled okamžitě přitáhne Matterhorn. Stojí hned naproti mně, je odtud vidět horská chata Hörnlihütte, ze které horolezci vyrážejí nahoru, aby ho pokořili. Je magický, úchvatný. Ne nadarmo se říká, že tato 4 478 metrů vysoká hora je nejkrásnější v Alpách a možná i na světě.
Je to čest, že právě tenhle fešák mi na dnešní túře bude dělat společnost.
Počasí nám přeje: údolí pod Matterhornem ozařuje slunce, když vyrážíme přes pastviny úzkou cestičkou k naší první zastávce.
Chez Vrony, nese takhle horská chata název. Její sedačky jsou vykládané kůží a z terasy máme majestátní Matterhorn jako na dlani. Sice jsme toho ještě moc neušli, slunce ale začíná pálit, a tak je nejvyšší čas ochutnat něco tradičního, třeba místní fondue – švýcarskou specialitu, kdy se do roztaveného sýru namáčejí kousky chleba.
V létě se v okolí chaty pasou krávy a ovce, majitelka si pěstuje bylinky a hlavně si tady připravují vlastní domácí špek neboli speck. Libovoučké maso, které se v horské boudě suší až dvanáct týdnů „Tak se pojďte podívat,“ láká nás dovnitř manžel majitelky – architekt Max Cotting, který chatě dodal specifický vzhled. Vyřezávané židle, tajemná privátní zákoutí, lampičky na stolech, unikátní dekorace – jako bych právě navštívila domeček pohádkové babičky.
Max nás vede do nízké dřevěné budovy, kdysi možná stáje, kde dozrávají sýry a na hácích visí špek. „Tento speck si každý rok děláme svůj, vystačíme s ním celý rok,“ chlubí se. Každý rok na jaře si sem kupují osm ovcí, z jejich mléka vyrábějí domácí ovčí sýr a na podzim je zabijí. Takový je koloběh zdejšího života.
Speck ve sklípku voní báječně, a jak zjistíme o chvíli později na terase, chutná ještě lépe. Stejně jako fondue, které mezitím přinesli na stůl.


Takhle vypadá fondue a domácí speck, které připravují v restauraci Chez Vrony

Zastávka druhá: rösti

Odcházíme s plným břichem, ale s odhodláním, že tahle túra ještě nekončí a že je i nadále co ochutnávat. Opouštíme restauraci a turistickým chodníkem míříme dál – přes pastviny a kolem osamocených dřevěnic, které jakoby stály na kuřích nožkách. Netrvá dlouho a za zatáčkou se objeví naše další zastávka. Restaurace Findlerhof, další z krásných dřevěných chat, která se podobá těm ze švýcarského katalogu na ideální dovolenou. Na terase se suší velký plech s čerstvě natrhanými liškami a větrem ošlehaný majitel začíná nosit na stůl.
Je to trochu náročné, protože chaty neleží daleko od sebe, v žaludku nás tíží fondue a majitel nám vysvětlil, že v jeho restauraci není nic lepšího než domácí rösti, jídlo připravené ze strouhaných brambor.
A neochutnejte, když vám je slíbí se smetanovou omáčkou a čerstvými houbami - liškami. „Tuna brambor mi na zimu nevydrží, ke konci zimy si musím nechat dovézt další,“ říká pyšně majitel o základní ingredienci na tento švýcarský národní pokrm. Přes skla, která návštěvníky chrání před větrem, nás zvědavě okukuje Matterhorn. Ani na téhle terase ho nelze přehlížet. Stejně jako ho nedokázalo ignorovat několik horolezců. Jako první ho v roce 1865 po několika pokusech zdolal Edward Whymper, i když jeho výstup skončil tragicky. Dva z jeho lidí se zabili.


Na terase jedné z restauraci se suší lišky

Sestup do Zermattu

Ale to už v sobě máme rösti a vyrážíme dál. Tak tohle musím pořádně vychodit. Ještě chvíli kráčíme po horském úbočí, než se cesta začne svažovat do Zermattu. V jednu chvíli máme Matterhorn skoro na dosah ruky. Pak ale mizíme v lese, aby se před námi za chvíli objevil Zermatt.
Dezert – kafe a vynikající panna cottu (smetanu svařenou s želatinou) – si dáváme až v jedné z restaurací dole v Zermattu.
Ve městě, kam nesmí auta a o kterém se říká, že kdo ho navštíví, navždycky si ho zamiluje. „70 procent našich hostů se vrací,“ říká Edith Zweifelová z turistické kanceláře.
A zamilovala jsem si ho i já. Jeho malá legrační vozítka na elektrický pohon, domečky jako na kuřích nožkách, ve kterých místní stále bydlí, jeho okázalou hlavní třídu a hlavně ten majestátní Matterhorn. Desítky lidí si každý den neváhají přivstat, stoupnou si na mostek uprostřed města a sledují hru barev, když na jeho špici dopadne první sluneční paprsek.


Označení stezky – Gourmetweg – najdete i na turistických ukazatelích