Putování za vodou ve Švýcarsku

Autor textu: Kateřina Sochová

Tento článek vyšel v časopisu SWISSmag 06 (jaro/léto 2012).

7 000 švýcarských jezer

V letním parnu není – ať jsme doma v Česku, nebo kdekoli jinde – nic příjemnějšího než se nořit do osvěžující vody. V případě Švýcarska se jako první nabízí některé z jezer – je jich tu neuvěřitelných 7 000! Vedle velkých riviér s až středomořskou atmosférou, třeba u Ženevského nebo Luganského jezera, je tu spousta malých, ale o to půvabnějších jezer. Snad všechna lákají ke koupání a vesměs jsou k tomuto účelu i přizpůsobena, leží na nich pěkně vybavené a rozsáhlé městské pláže i veřejné plovárny s ještě širším zázemím. Snad jen jezera ve vyšších nadmořských výškách, která se příliš neohřívají, využijí spíše otrlejší jedinci.

Jezero jako z pohádky: CAUMASEE

Malé jezero s neuvěřitelně blankytnou vodou leží uprostřed lesů kousek od vsi Flims. Od nevelkého parkoviště se k němu dostanete učesaným lesoparkem po asfaltových chodníčcích živých jako lázeňská kolonáda. Ale kde je vlastně to jezero? Musí se dolů výtahem prudce z kopce. Skrz jeho prosklené stěny se konečně naskytne pohled na tyrkysově modrou oázu obklopenou lesy. U Caumasee lze strávit celý den nebo se tu zastavit během cyklovýletu či pěší túry. Ne nadarmo se jeho jméno překládá jako „jezero poledního klidu“. Uprostřed jezera leží zalesněný ostrůvek, pláže kolem připomínají Středomoří a v četných zátočinách si lze užít klidu i vodních radovánek, třeba na lodičce.

Tajný tip uprostřed velkých jezer: LEJ MARSCH

Jezero Lej Marsch v nadmořské výšce 1 813 metrů patří k nejoblíbenějším koupacím jezerům Engadinu, regionu plného jezer. Má slunnou a před větrem chráněnou polohu na okraji lesa nedaleko olympijského skokanského můstku. Voda se v tomto jezeře rašelinného původu při letním počasí ohřeje až na 21 stupňů Celsia. Návštěvníky přitahuje malou písčitou pláží na svém severním okraji, dřevěným můstkem i lákavými místy pro piknik a grilování, které je mimochodem ve Švýcarsku velmi populární. Nebývá až tak neobvyklé, že na toulkách divokou přírodou narazí turisté na grilovací zázemí včetně připraveného dřeva.

Ráj vodních sportů: MURTENSKÉ JEZERO

Jezero u malebného středověkého městečka Murten je nejmenším ze tří velkých jezer, podle kterých se zdejšímu regionu v podhůří Jury přezdívá „Země tří jezer“. Díky malé hloubce se Murtenské jezero rychle vyhřeje sluncem, a tak je od jara do podzimu oblíbené na koupání a provozování vodních sportů. Jezero je s dalšími dvěma – Bielským a Neuchatelským – vzájemně propojeno kanály, což výrazně rozšiřuje možnosti vyjížděk na lodi. Pláže, kempy a promenády se nacházejí téměř po celém břehu jezera. Naproti Murtenu se stojí hora Mont Vully vyhledávaná pro pěší turistiku. Na jejích slunných jižních svazích se v nejmenší vinařské oblasti Švýcarska pěstuje vinná réva. Její svěží chuť v tekuté podobě stojí za to ochutnat v některém z mnoha místních sklípků, nejlépe v kombinaci se štikou, sumcem nebo pstruhem z jezera.

Kam ještě za koupáním? Do města k řece

Koupání v řekách švýcarských měst je fenomén, který se jen tak někde nevidí. Řeky již dávno nejsou z hygienického hlediska „nevhodné ke koupání“, naopak jsou to průzračné chladivé toky, a tak si letní osvěžení dopřává spousta obyvatel těchto vyvolených měst. Mnozí to dokonce považují za velký zážitek a nejlepší věc, která se dá ve městě v parném létě provozovat. Prostě skočíte do vody a plavete s proudem, kam až to jde.

Bern: Pod okny Bundeshausu

Koupání v Aare, řece, která protéká Bernem, má tradici dlouhou desítky let. Koupaliště Marzili a Lorraine jsou známá široko daleko. A k oběma se dá po proudu doplavat z až kilometr a půl vzdálených míst, přičemž po cestě je mnoho nástupních a výstupních bodů. Na trase z odpočinkového kempu Eichholz s plážemi a grilováním na Marzili teče Aare hladce a plynule, ale poměrně svižně. Za zatáčkou, před Marzili, se plavcům naskytne krásný pohled na Bundeshaus, sídlo švýcarské vlády a parlamentu. Druhá trasa začíná pro odvážné mladíky skokem z mostu Altenbergsteg, ostatní nastoupí kdekoliv na pravém břehu u botanické zahrady.
Pro začátečníky je tato trasa výhodnější, Aare tu plyne daleko klidněji než na začátku Bernu u Marzili – tam může být výstup z proudící vody celkem náročný. Při zvýšené vodní hladině se už můžeme bavit dokonce o nebezpečné zábavě – kdo včas nevystoupí, toho mohou spolknout městské jezy. I přes nízkou teplotu ledovcové řeky jsou řeky plné. Nejen obyvatelé Bernu si plavání v Aare oblíbili a nacházejí v něm něco vzrušujícího, čeho se prostě nejde vzdát.

Tajemství Bernu

Řeka Aare protéká Bernem v elegantním oblouku. Na jednom jejím břehu stojí malá budova bez oken. Právě odtud je celé město a jeho okolí zásobováno pitnou vodou. Uprostřed budovy se nachází šachta, v níž bublá křišťálově čistá voda. Hladina tam dole ukazuje úroveň hladiny podzemní vody. Aare totiž přináší daleko více podzemní vody než té ve svém korytě. Dodává totiž i čistou pitnou vodu. Podzemní voda je filtrována při průchodu podzemními vrstvami tak důkladně, že už téměř nevyžaduje další úpravu.

Curych: Metropole koupání

Curych je v národním i mezinárodním měřítku metropolí koupání. Díky své poloze u jezera a na řece Limmat, která z něj vytéká, se tu lze namočit v podstatě na každém rohu. Plavání a koupání se v Curychu vyvinulo v osobitý druh kultury a bezplatná koupaliště na Limmatu jsou v létě tradičními místy, kde to skutečně žije každý den až do noci. Oberer Letten, Unterer Letten a Werdinsel se svými dřevěnými můstky a terasami vypadají sice na první pohled trochu nostalgicky, večer jsou ale plná otevřených stánků, barů a restaurací, dokonce se tu promítají filmy. Přestože se koupaliště nacházejí v podstatě v centru Curychu, jsou to oázy klidu s vlastním rytmem života. Místní si sem běžně odskočí zaplavat třeba o polední pauze. Na Oberer Lettenu se plave na 400metrovém úseku řeky a k dispozici je kromě lehátek i slunečná terasa vyhrazená pouze pro dámy. V kanále se silnějším proudem se plave na Unterer Lettenu. Na Werdinselu, ostrovu mezi řekou Limmat a jejím kanálem, se lze rovněž nechat unášet proudem, na jeho spodní části se pak nachází nudistická pláž.

Basilej: Baťůžkáři v řece

Do 18. století bylo plavání v Rýnu úředně zakázáno, později od toho odrazovala kvalita vody. Dnes se ale obyvatelé Basileje nechávají proudem unášet moc rádi a činí tak neobvykle často. Na nábřežích chodí proti proudu mokří lidé v plavkách, aby si mohli „dát ještě jedno kolo“, nebo lze v řece spatřit plavce s barevnými batůžky, ve kterých mají oblečení a klíče, když se nechtějí vracet polonazí na místo svého startu. Prý tu lidé běžně plavou po řece i ráno do práce s oblečením v batůžku.
Tyto batůžky jsou typickým vybavením tamních plavců. Nejsou dobré jen jako úschovna osobních věcí, slouží i jako bezpečnostní pomůcka – lodě je pak snadněji spatří. Největší plaveckou událostí v basilejském Rýnu je tradiční srpnová akce Rheinschwimmen, kdy se do vody vrhne hromadně až pět tisíc lidí, kteří plavou necelé dva kilometry centrem Basileje. Letos se koná již 32. ročník, a to 14. srpna 2012. Každý účastník akce v cíli obdrží medaili a diplom.

Tajemné světy soutěsek a roklí

Vzhledem ke geologické stavbě Švýcarska asi nikoho nepřekvapí fakt, že soutěsek, kaňonů a roklin je tu opravdu mnoho. Vytváří vlastní tajemné světy, příběhy a samozřejmě lákají turisty, skoro by se dalo mluvit o samostatné turistické disciplíně. Na pěší túře jsou dobrodružným zpestřením nejen dětem, dovolují nahlédnout do dávné historie Alp nebo skýtají chladivé osvěžení. Například soutěska Viamala umožňuje provozovat canyoning i začátečníkům.

AARESCHLUCHT: Po stopách ledovce

Aareschlucht neboli soutěska řeky Aare se nachází mezi Innertkirchenem a Meiringenem v centrálním Švýcarsku a je jednou z nejvýraznějších ukázek, co dokáže síla vody. Během tisíciletí se tu řeka prokousala až 200 metrů hluboko do vápencové skály, která je mimořádně tvrdá. V dobách ledových ledovec tuto skálu prořezával, ale jak se střídaly doby meziledové, tající voda si nacházela různé cesty a vymílala soutěsku vždy na jiném místě. Tak tu vedle dnešní, nejmladší, najdeme ještě pět dalších roklin, které jsou úplně nebo částečně zasypané ledovcovou morénou. Od konce 19. století je 1,4 kilometrů dlouhá soutěska díky chodníkům a tunelům zpřístupněna i pro turisty. V nejužším místě je široká sotva jeden metr.

ROSENLAUI: Tajný tip pro romantiky

V údolí Rosenlaui na úpatí hor Engelhörner, Dossen, Wellhorn a Wetterhorn je k dispozici vše, co člověk od vysokohorské krajiny očekává: alpské louky, mohutné staré javory, sluncem opálené stodoly, chalupy, lesknoucí se ledovce... A k tomu ledovcová soutěska, která již přes sto let okouzluje nejen romantické povahy. Potok Weissenbach si na své cestě od ledovce do údolí vyřezal hlubokou cestu vápencovými a břidlicovými skalami. Vířící voda vymlela obří hrnce a příroda si zahrála na sochaře. Tu se z profilu objeví známý obličej, jinde si člověk připadá zase jako v katedrále. Úzká cesta, částečně zasekaná do skály, doprovází schod po schodu hučící namodralý tok – převýšení je na zhruba půlkilometrové trase celkem 155 metrů.

VIAMALA a ROFFLA: dvě mistrovská díla Zadního Rýna

Viamala je nejen působivým přírodním monumentem, ale hlavně svědkem tisíce let staré historie a jejích příběhů. Až 300 metrů vysoké dohladka omleté skalní stěny tvoří přírodní překážku na cestě přes Alpy. A právě v této nehostinné krajině odhaluje kulturní historie svou jedinečnou kontinuitu, která sahá od prehistorických skalních kreseb přes středověké hrady až po současná mistrovská inženýrská díla. Proč? Protože Viamala představuje i přes svá nebezpečí nejlepší přístupovou cestu k alpským průsmykům San Bernardino a Splügen. Soutěska dokumentuje historickou obchodní trasu mezi severem a jihem, jejíž význam se dá mezi úzkými stěnami i na kamenném mostě z roku 1739 pocítit na vlastní kůži.

Hostinec u soutěsky Roffla, druhé v pořadí na cestě k jižně ležícím alpským průsmykům, sloužil již dávno jako odpočinkové místo pro obchodníky a jejich zvířata na cestě na jih. Po otevření Gotthardské železnice na konci 19. století se však jeho provozovateli, rodině Pitschen-Melchior, radikálně snížily příjmy, a tak se rozhodla odejít do New Yorku. Ze stesku se ale brzy vrátila zpátky do Švýcarska. Patrně díky inspirativní návštěvě Niagarských vodopádů potom Christian Pitschen-Melchior s rodinou po sedm dlouhých zim (1907–1914) ručně kopal v soutěsce skalní galerii a chodbu vedoucí dokonce až pod samotný Rýn. Cílem této tvrdé dřiny bylo přivést opět do hostince návštěvníky. Po neskutečné dávce výdrže a síly se jeho sen nakonec splnil. Hostinec coby vstupní brána do soutěsky Roffla slouží dodnes.