Vše o mýtu Heidi, děvčátka z hor

Autor textu: Kateřina Sochová

Tento článek vyšel v časopisu SWISSmag 05 (podzim/zima 2011/12).

V roce 1881 přidala autorka druhý díl Heidiných příběhů. Postupně byl román o švýcarské holčičce přeložen do více než padesáti jazyků a jeho tvůrkyně se stala slavnou osobností. Spyri napsala dalších třicet románů a povídek, z nichž ani jediné dílo se nedočkalo takového obdivu jako dva díly vyprávění o malém sirotkovi Heidi a jeho osudech v horách u podivínského dědečka Konráda.

Na lukách v Oberofelsu, nad městečkem Maienfeld, lze navštívit Heidinu vesničku s domky

Open air muzeum a románový muž

A tak není divu, že Heidi má ve Švýcarsku své muzeum. Lze ho najít v Oberofelsu, nad městečkem Maienfeld, kde leží Heidina vesnička. Když se řekne Heidino muzeum, každého napadne, že by to mohla být budova, v ní obrazy, fotografie autorky Johanny Spyriové a její knihy – příběhy dívenky, která se stala symbolem Švýcarska. My stojíme venku, mezi domky a loukami. Jde tedy vlastně o open air muzeum.
Naše průvodkyně, která sem dorazila z Churu, ukazuje dolů. „Tam vidíme například Heidin dům, to je samozřejmě fiktivní prostředí, které ale názorně ukazuje, jak tehdy mohla žít malá Heidi se svým dědečkem, kdyby existovala.“
A vysvětluje, jak se muzeum snažilo k navození atmosféry využít i zdejší krajinu, louky, na kterých se pasou kozy a krávy. Na dvorku jsou slepice i kohout a zdejší kraj je nádherný, přímo zve k pěším vycházkám.
O domácí zvířata u Heidiny chalupy se stará jediný stálý obyvatel vesnice, muž, který tady celoročně bydlí. „Je to opravdový samorost. Jako by sám byl ztělesněním některého z obyvatel té románové vesničky. Řadou rysů připomíná Heidina dědečka. Je uzavřený, libuje si v samotě a žije tady opravdu jako v 19. století. Je otužilý, okna nezavírá ani v zimě. Je „živoucím exponátem“ našeho muzea. Stará se o dobytek, kosí louky, dělá všechno, co je potřeba. A navíc – je skutečně předmětem nekonečného obdivu – především od turistů, dodává naše průvodkyně.
Mezi turisty tu převládají ti z Japonska. Vždycky, když starého pána zahlédnou, mají pocit, že se ocitli přímo uprostřed Heidiny vesničky, v jiném čase, mezi románovými hrdiny.

Knížka Heidi, děvčátko z hor byla přeložena do padesáti jazyků. Johanna Spyriová ji napsala v roce 1879

Heidi v Japonsku a Turecku

Heidi se v Japonsku stala synonymem pro Švýcarsko. Švýcarský žurnalista Roger Valch, který učí v Japonsku němčinu, uvádí, že jakmile řekl v hodině němčiny Švýcarsko, okamžitě se u jeho žáků objevila trojice asociací: Heidi, hory a neutralita. V japonském kraji Tóniku dokonce otevřeli malý zábavní park v disneyovském duchu, kde můžete objevit Heidi a její domov – hory, včetně typických švýcarských staveb.
Heidi pronikla i do další kulturní oblasti – například do Turecka. Heidi přepsaná do turečtiny HAYDI znamená něco jako „vzhůru, do toho“. Do tohoto jazyka byla přeložena už na začátku 20. století a od té doby patří příběh o děvčátku z hor k nejoblíbenějším tureckým knížkám pro děti a o dětech. V roce 2005 byl román Johanny Spyri zařazen do oficiálního kánonu stovky největších děl dětské literatury.
Heidin příběh patřil k oblíbené četbě zakladatele moderního Turecka Atatürka, román o děvčátku z hor byste našli v jeho soukromé knihovně. Turecký skladatel Ender Ormanlar dokonce její příběh zpracoval jako operu pro děti.

Heidina vesnička leží v krásném prostředí nedaleko Churu

Heidi ve filmu

Příběh Heidi byl adaptován pro filmové plátno mnohokrát. Poprvé už v roce 1920 ve Spojených státech jako němý film. Od té doby se dočkal ještě mnoha převodů, mimo jiné i se Shirley Templovou, ve Švýcarsku byly inscenované muzikály. Pro neanglicky mluvící svět je ovšem děvčátko Heidi známé díky kreslenému seriálu japonského režiséra Isao Takahary.
Tento seriál (nebo, jak říkají Japonci, anime) o padesáti dvou dílech se bez jakýchkoli pochyb těšil a dosud těší největší popularitě. Isao Takahara ho natočil v roce 1974 pod názvem Heidi, děvče z Alp, v japonštině Arupusu no šódžo Haidži.
Japonská animovaná Haidži je ovšem oblíbená nejen v Japonsku, seriál byl nadabován do mnoha světových jazyků a je stále velmi populární na všech kontinentech.
Film je natočen s velkou pečlivostí. Takahara a jeho animátor Hajao Mijazaki se dokonce vypravili na průzkum do Švýcarska, aby prostředí Švýcarských Alp zobrazili do detailů přesně. Alpy jsou skutečně švýcarské. Architektura opravdu švýcarská. Dokonce i nábytek v dědečkově chaloupce působí autenticky.
Pak se příběhu děvčátka z hor „zmocnil“ Hollywood a vymodeloval si podle svých pravidel svoji Heidi. Z alpského snu se stal americký sen. Tamním filmařům se spíše hodil poněkud plačtivý, výchovně orientovaný příběh odehrávající se v krásné přírodě. Heidi je postavou, o které se mluví nejen na literárních symposiích o dětské literatuře, ale v americkém filmu Heist Davida Mameta s Genem Hackmannem. Zločinci se chystají vykrást letadlo se zásilkou zlatých cihel určených do ženevské banky a přitom přemítají o Švýcarech, říkají si: „Jsou to divný lidi, protože dělaj sejry a hodiny s kovářema, který se kladivama tlučou do hlavy. A Heidi je odtamtud.“ Američtí zločinci z filmu Heist toho o Švýcarsku víc nevědí.

Muzeum se snaží k navození atmosféry využít i zdejší krajinu, louky, na kterých se pasou kozy a krávy

Nenarušitelná idyla

Idyla, řekli byste – díky Heidi, jedné statečné holčičce, která se uměla porvat s osudem. Příběh se však v minulém roce setkal s nepříjemnou realitou. O skutečnosti, že Heidi je Švýcarsko a Švýcarsko je Heidi, nikdo nepochyboval. Loni na jaře německý germanista Peter Buettner celou idylu tak trochu zkazil. Buettner hledal vhodné ilustrace z publikací vydaných v období biedermeieru a v pozůstalosti učitele a spisovatele z Porúří Adama von Kampa objevil útlou knížku nazvanou Adelaide, děvče z Alp. Začetl se a říkal si Adelaide, Adelheid, Heidi, to by mohlo být zajímavé. A nejenom to jméno. Četl dál a nacházel mnoho podobného. Ve slovníku i v příběhu samotném. Všechny indicie ho pak vedly k závěru, že, pokud von Kampův text vyšel v roce 1830 – tedy v době, kdy byly Johanně tři roky – je zřejmé, kdo koho inspiroval.
Regine Schindler, renomovaná švýcarská biografka Johanny Spyriové prohlásila, že se se jménem von Kampa v jejích rukopisech nesetkala. Ale připouští, že jeho knížku mohla znát. Vyrůstala totiž v rodině, kde rádi četli. Možná, že jí příběh von Kampovy Adelaide předčítali jako malé dívence.
„Mohlo jít o nevědomou inspiraci,“ říká Regine Schindler. „V obou textech najdete mnoho podobností, ale von Kampova Adelaide není pro mě Ur-Heidi. V románu Johanny Spyriové totiž lze najít motivy, které u Kampa nenajdete…“
Buettnerův literární objev čtenáře, obdivovatele děvčátka z hor, příliš nezajímá. Heidin příběh je bez ohledu na objevy literárních vědců okouzluje dál.

Příběh Heidi byl mnohokrát zfilmován, ale i vytesán do kamene