Túra s makarony a kaštany v zádech

Autor textu: Anna Specková

Tento článek vyšel v časopisu SWISSmag 02 (jaro/léto 2010).

Ve švýcarské provincii Ticino je asi všechno možné. Jedí tu špagety, mluví italsky a ještě k tomu potřebují spoustu gest, chovají se uvolněně, fandí fotbalu, o Italech si vyprávějí vtipy a po turistických chodnících vysoko v horách se jim procházejí krávy. Nejsou fialové, jak by si člověk podle reklam myslel o švýcarských krávách. „To jsou skotské krávy,“ vysvětluje náš horský vůdce Eugenio Genazzi. „Tady ve vysokohorském prostředí se jim dobře daří.“
Jsou mírumilovné, do pekla nás nechtějí. Zaujaty svou trávou nás nechají projít, zapózují fotografům a já si mohu v klidu vychutnat ten požitek. Krásný letní den a vysoké hory ze dvou stran obklopené jezery. A pod námi Lugano, příjemné městečko u turisticky oblíbeného jezera.
Není divu, že tuhle čtyř a půl hodinovou túru zařadili mezi dvaatřicet nejkrásnějších ve Švýcarsku. Není to přitom nic náročného. Na vrchol Monte Lemy vás i v létě vyveze lanovka. Utáhnete tkaničky, nasadíte ruksak a můžete se vydat směr Monte Tamaro, která dosahuje výšky 1 962 metrů. V Ticinu nejsou žádné ostré špičaté skály, hory se blíží dvoutisícovce, jsou tu menší lyžařská střediska a příjemné hřebenové túry. Jako ta z Monte Lemy na Monte Tamaro. Jde o desetikilome­trovou procházku po hřebenu, je třeba zdolat dvě ostřejší stoupání, ale to zvládnou i starší děti.

První stoupání

První stoupák vede na Monte Magno. Nahoře potřebujeme doplnit cukry, sedáme na rozehřáté kameny a jen tak koukáme kolem. Kdesi vpředu se z mraků klube majestátní Monte Rosa, jejíž součástí je i Dufourspitze, nejvyšší vrchol Švýcarska. Majestátní, magická, úchvatná…
Někde pod vámi vítr čeří hladiny jezer, dnes se halí do slabého oparu a honí po nich z našeho pohledu miniaturní plachetnice. Jezera, města, jako na dlani odtud máte celou provincii Ticino.
Shora je dobře vidět cesta, která nás ještě čeká. Vyšlapaná pěšina se po hřebenu klikatí jako had. A za ní se klube Monte Gradiccioli, to druhé stoupání, které nám teprve dá zabrat. Nevím, jestli se mnou znalci budou souhlasit, ale pro mě byl výhled na Luganské jezero a Lago Maggiore odtud asi nejkrásnější.
Začneme pomalu sestupovat a odměnu si dopřejeme v Cabanne Monte Tamaro, krásné horské chatě. Sedáme na terasu. Pořádné kafe, radler a krásné výhledy „mě vrací do hry“.
Až pak začínáme sestupovat dolů ke slavnému kostelu Maria Botty, slavného švýcarského architekta původem z Ticina. Stojí tu majestátně, pyšně a uvolněně se rozhlíží po kraji. Má jednoduchý design, jeho strohé a propracované tvary přitom berou dech. Dřevěná budova je kulatá a zvláštně zapadá do krajiny… Tak nějak s ní souzní. Tohle že je kostel? napadne mě, když proti mně vyběhnou kozy. Lezou po dřevěných schodech, jako by jim to tu patřilo, honí se po horní terase, nechají se fotit s dětmi i dospělými. Nikdo je nevyhání, nikomu nevadí.
Odtud je to jen pár kroků do jiného světa – do adrenalinového parku s bobovou a opičí dráhou.

Trocha adrenalinu

Z lenošné letargie magického místa mě vytrhuje bobová dráha. Sedám do bobů, nasazuji si helmu a nechávám boby, ať mi ukáží, co umí. Rády by ukázaly, kdyby je neblokovala česká paní ve středních letech před námi. „Trochu jsem se bála,“ přiznává, když z bobů vylézá. Ale to už mě táhne do lanového parku, který stojí nedaleko. Na výběr je tu několik tras barevně označených jako lyžařské sjezdovky – nejjednodušší je zelená, nejtěžší černá. Těch zážitků už dnes bylo dost, říkám si, když volím zelenou trasu pro děti.
Nebylo to špatné, myslím, když sedím v gondole vedoucí z Monte Tamaro dolů do údolí. Byla to vlastně pěkná adrenalinová tečka za jednou z nejkrásnějších túr ve Švýcarsku.

Ticino a jeho obyvatelé

Přichází chvíle prozkoumat Ticino. Tuhle italsko-švýcarskou provincii, kde lidé do poslední chvíle nevědí, komu z těchto dvou zemí budou fandit během mezinárodního zápasu ve fotbale. Ale raději se jich neptejte, zda se cítí jako Italové, mohli by se totiž urazit. Švýcarská preciznost je jim bližší. „Jíme hodně polenty, těstovin, rizota. Stejně jako Italové mluvíme rukama a jídlo zajídáme chlebem,“ říká Tosca Zanotta z luganské turistické centrály. „Od Italů se ale lišíme kulturou, náturou, přístupem k životu. Autem jezdíme bezpečně a podle předpisů. Možná, že jsme uvolněnější než Švýcaři, ale v žádném případě nejsme takoví volnomyšlenkáři jako Italové,“ dodává po kráké přestávce. „Každopádně ale s německými Švýcary toho moc společného nemáme.“
Ticinu říkají „slunečná část Švýcarska“. Panuje tu příjemné klima, rostou palmy, banánovníky a olivovníky. Oblast se pyšní 2 300 slunečními hodinami ročně. Například v Curychu „svítí“ jen 1 700 hodin. Není divu, že se sem lidé z Curychu jezdí ohřát.

Olej a kaštany

A zdejší olivový olej je vyhlášený. Prý se prodá, ještě než ho stihnou stočit do lahví. Italské vlivy se nezapřou ani v ticinské kuchyni. Mezi místní speciality patří polenta se sýrem, rizoto s masem. „Švýcarský raclette sice jíme, ale spíš jsme ho od Švýcarů opsali,“ vysvětluje Tosca Zanotta. „A taky jíme kaštany,“ dodává. Ticino byl vždycky chudý kraj a lidé si tu zvykli jíst kaštany. Kdo měl kaštany, ten byl bohatý. Pečené kaštany se totiž dají uchovat nejenom přes zimu, jíst se dají tři roky.
A místní se z nich naučili vykouzlit neuvěřitelné pochoutky. Kaštany se připravují na desítky způsobů: čerstvé – právě sklizené ze stromu, pečené s mlékem na snídani, přidávaly se k pečenému masu. Kulinářskou jedničkou je ovšem vermicell, kaštanové pyré se šlehačkou a pořádnou dávkou kalorií.
Každý podzim bylo nutné kaštany upéct, aby vydržely do jara. Někdo tak činil v komíně svého domu, jiní využívali „graa“. To je malý domeček, dole se topilo a nahoře na roštu se několik dnů rožnily kaštany. Když jsou plody upečené, speciálním postupem se z nich sundává slupka. Několik takových „graa“ se zachovalo v Ticinu až dodnes.
Do Ticina kaštany dovezli Římané, roste jich tady několik druhů a péče o stromy je velká věda. Sbíraly se od října do listopadu. V té době lidé nepouštěli ovce pást se pod stromy, aby plody mohly padat na čistou zem.
Kaštany se sbíraly do 15. listopadu, co poté zůstalo na stromech, si mohli odnést chudí lidé. Dnes toto datum oznamuje festival kaštanů, na který se sem sjíždějí lidé z celého Švýcarska.
Návštěvu Ticina můžete zakončit v jeho největším městě Luganu, kterému celebrity vymyslely název „Monte Carlo Švýcarska“. Je to velmi příjemné město s výstavními budovami, promenádou podél jezera a spoustou letních radovánek na jezeře.