Košík
V prameni Rhôny
úvod
Vidět pramen velké řeky je zážitek srovnatelný s pohledem vlnobitím oceánu, pustinu pouště nebo s výstupem na strašně vysokou horu. Je to prostě fascinující.
Pramen řeky Rhôny je přístupný v letních měsících ze sedla Furka. Toto místo je oblíbeným cílem motorkářů i cyklistů, protože se tu po kopcích šplhají jedinečné serpentiny – stavební klenot z roku 1867. Vedou až k hotelu Belveder, odkud se vychází k ledovci. Rhônský ledovec se chlubí tím, že je jediný svého druhu, který je dostupný autem. Hotel je v současné podle všech dostupných informací zavřený, ale ledovec tu stále ještě je.
Do ledovce vede chodba, jejíž historie je stará 170 let. Ano tak se to píše v papírové publikaci, kterou jsem si přivezla před deseti lety. Za tu dobu mi moje vzpomínky na blankytný zážitek vůbec nevybledly.
Před začátkem sezony se každý rok vždy znovu a znovu do nitra hloubí sto metrů dlouhá chodba. V začátcích tohoto podnikání se o její údržbu ucházeli majitelé přilehlých pastvin, kteří jaksi automaticky považovali ledovec za svůj majetek. Právo provozovat jeskyni, protože už tenkrát to byla výdělečná turistická atrakce, si každých pět let dražili mezi sebou. Na konci sezony bývá dlouhá už jen asi osmdesát metrů.
Vstoupit do ledovce je opravdu jedinečný zážitek. K jeho popisu si vypůjčím citace jiných, abych nevypadala jako exaltovaná kýčařka. F. A. Forel (1841-1912), glaciolog z Lausanne: „V žádném jiném ledovci jsem neviděl tak zářivou, hlubokou a silnou modř jako v azurovém Rhônském ledovci…“, J. J. W Heinse (1746- 1803) německý básník: „Pravděpodobně neexistuje na celém světě nebeštější pohled.“ A tak podobně se vyjadřovaly i jiné celebrity minulých století jakými byli třeba J. W. Goethe. Já jsem pociťovala, že mne omotávají jiné siločáry než kdekoliv jinde, měla jsem dětskou chuť ledovec ochutnat, olíznout a zároveň jsem se příjemně a šimravě bála.
Z ledovce vytéká řeka, která skrze malé jezírko pokračuje spektakulárním vodopádem do údolí a dále, aby po osmi stech kilometrech dorazila do Středozemního moře. Pro někoho, jako jsem já, kdo viděl trochu geologie z rychlíku, ale vlastně skoro nic o ní neví, je fascinující si prohlížet leštěnou žulu a zaoblené kameny, které za sebou ustupující ledovec nechává. Samozřejmě, že mám doma nádherně symetricky opracovaný kulatý asi čtyřkilový kámen, který mi málem utrhl ucho od kufru.
Ledovce mizí, to je známá věc. Tak na závěr několik čísel. V ledových dobách (před 600 až 15 tisíci roky) pokrýval Rhônský ledovec celý Wallis a sahal až k Basileji, Ženevě či Lyonu. Ví se poměrně přesně, jak se vyvíjel za posledních 400 let a to díky, nákresům, popisům a zbytkům morén. První přesná měření se prováděla v roce 1777. Tehdy ledovec dosahoval skoro do míst, kde je dnes nádraží Gletsch. Na fotografiích z roku 1940 už ustupuje na konec plochého údolí. Dnes se u čela ledovce vytvořilo jezero. Údaje z roku 2006 uvádějí, že ledovec je o 2,4 km kratší než v roce 1856. Tehdy se čelo nacházelo v 1760 m n. m. oproti 2200 m n. m. (cituji z té papírové publikace, vyd. 2009). Počítačové simulace ukazují, že kolem roku 2100 by měl ledovec zcela zmizet.
Snad bude v sezoně 2019 chodba ještě otevřena. Je opravdu nejnebeštější zážitek, jaký mi kdy příroda dopřála.
Adresa
- Rhône Glacier, 3999 Obergoms, Švýcarsko
Web
Doba dostupnosti
- jaro, léto
Kategorie
- Příroda a hory
Autor
- Jana Vlková
