Bishorn na skialpech: nejsnadnější čtyřtisícovka

Předvrchol Weisshornu, nádherný zasněžený Bishorn (4153 m), nás nalákal jako jedna z nejsnadnějších skialpových čtyrtisícovek ve Švýcarsku. Přijíždíme do vesničky Zinal na rozhraní dolního a horního Wallisu (1500 m). Tady silnice končí. Čeká nás 11 kilometrů dlouhý výstup na horskou chatu Cabanede Tracuit (3256 m). Zpočátku mírná cesta se za lávkou mění v prudší lesní výšvih a zavede nás do sedla Roc de la Vache. Otevírá se nám pohled na údolí, kterému vévodí ledovec Turtmanngletscher, rozkládající se nad chatou.

Cesta je dlouhá, sníh se boří, na jižních svazích sluníčko pálí. Z plochého svahu odbočujeme na skalnatý hřebínekvlevo. Naštestí tu není moc sněhu a dá se tu zajistit na krátké ferratě. Cabane de Tracuit je otevřená i v zimě a disponuje asi třiceti místy na spaní. Při pohledu ze sedla se za ní tyčí vlevo Bishorn, vpravo Weisshorn.

Brzy ráno pokračujeme po ledovci nad chatou. Je potřeba obejít pár trhlin, jinak je výstup velmi snadný a vede ve stinné části, což je z hlediska kvality sněhu a lavinového bezpečí příjemné. Na posledních asi sto metrů odkládáme lyže a přezouváme mačky. Vykukuje sluníčko a nám se otevírá přímo královské švýcarské panorama v čele s Mont Blancem. Sjezd k chatě si dáváme stejnou cestou a nahoře zůstáváme ješte do dalšího dne. Jarní sluníčko je nejlepší odměnou za úspešný výstup.

Freeride v Engadinu: lanovkou nahoru, po žluté dolu

Bernina expres mě vyhazuje na stanici Diavolezza, odtud se nechám vyvézt lanovkami až do sedla mezi Saas Queder a Piz Trovat. Tady začíná neznačená off -pista „Tour Val Arlas“. Je lavinová dvojka, tak snad zůstanelavinový vyhledávač v mé kapse nevyužitý. Začínám prudším sjezdem do širokého kuloáru. Neporušený prašan přede mnou, oblaka sněhu za mnou. Když se žlab otevírá, zastavuju na krátkou svačinku. Úplně sám uprostřed hor, stranou upravených sjezdovek a hučení vleku. Čeká mě ještě dlouhý a náročný sjezd mezi skalkami až ke spodní stanici lanovky.

Neodolám a musím znovu. Tentokráte si dávám „odpočinkovou“ černou. Mezi boulemi moc lyžařů nepotkávám. Naposledy mě veze kabinka nahoru, abych si mohl sjet desetikilometrovou žlutou do Morteratsch. Žluté sjezdovky, neboli ski-routes, jsou značené a lavinově zajištěné, ale přitom neupravované volné terény. Projíždím sedýlkem vlevo od štítu Mont Pers. Cesta vede pod skalnatým hřebínkem vlevo, podél ledovcového splazu a nakonec se prudce zalamuje k řece. Vjíždím do lesa a za chvíli se vracím k železnici.

Romantika zapadlých míst při freeridu v Disentis

Disentis je jedno z menších středisek v oblasti průsmyku Oberalp, jež nabízí jednodenní lyžovačku na téměř liduprázdných svazích. Je jakýmsi tajným tipem pro všechny romantiky, freeridery a rodiny, které si chtějí užít hodně prašanu za rozumné peníze.

Kousek nad hotelem Baur, na kraji vesničky, nastupujeme do kabinky a překonáváme 600 výškových metrů nad hranici lesa. Tady, ve stanici Caischavedra, odkud se dá sjet do vesnice po členité černé sjezdovce, je restaurace a několik výukových terénů. Míříme ale výše: první čtyřsedačka nás veze nad trochu prudší modrou sjezdovkou, ideální pro sportovní carving, druhá se pohupuje vzhůru nad kratším a méně přehledným červeným svahem a závěrečný úsek vede až téměř do 3 000 m.

Z nejvyššího bodu je pěkný výhled, freerideři však pokračují ještě dál. Necelou hodinu trvá výšlap ke skalnímu výšvihu. Ten lze překonat po žebříku a pak už lyžaře čeká 1 500 výškových metrů dlouhý volný sjezd do Sedrunu. Začínám chápat, proč na lanovkách potkávám takové procento širokých lyží. Svahy i žlab zdobí parádní „lajny“ a na mnoha místech se oblouk za obloukem pěkně práší.

To ještě není vše. Nepříliš pohodlným a pomalým traverzem se kloužeme do závěru údolí Val Segnas. Tady stojí téměř historická třísedačková lanovka a jedna poma. Nenajdete tu ani jednu restauraci, zato volných terénů a chvil, kdy budete zcela sami, si užijete dosyta. Vedle lanovky vede široká a členitá červená. Jeden oblouk za druhým se lyže zařezává do čerstvého poprašku prašanu. Den pomalu končí, je potřeba se rozhodnout. Od spodní stanice Puozas můžeme sjet volným terénem až k vesnici Segnas u Disentis. Vybírám si druhou možnost, a to vrátit se přes pomu vedoucí pod vrcholem Péz Strem. Sluníčko se znovu prodírá skrz mlhu a dává měkké osvětlení. Skalnaté hřebeny zapomenutého údolí vystupují a dělají parádní kulisu několika posledním sjezdům. Nikde nikdo, jen ticho hor a čerstvého sněhu.


Autor: Michal Kroužel