Davos – Klosters: 6 areálů pro 6 dní lyžování
foto: Petra Greifová

Tam, kde se bohatí pacienti chtěli bavit sněhem, vznikla lyžařská vášeň, která do dnešních dnů vyrostla v šest moderních areálů se všemi snowparky, offpisty, dlouhými tratěmi a nádhernými výhledy. Nelyžaři znají město díky každoročnímu zasedání Světového ekonomického fóra, pro lyžaře je Davos pojmem.

Města se rodí různě. Davos se stal městem díky svému zázračnému vzduchu. Jakmile byly roku 1853 objeveny účinky místního vysokohorského klimatu, začaly tu růst lázeňské domy a ošetřovny pro nemocné tuberkulózou. A to i přesto, že byla stará původní vesnička odříznuta od světa a vzdálena celých devět hodin cesty kočárem.

Aby se bohatým nemocným pacientům lépe cestovalo, vzniklo roku 1890 železniční spojení s Landquartem v rámci Rhétské dráhy. Do roku 1900 v Davosu vyrostlo tolik hotelů, penzionů a sanatorií, že lázeňské město mohlo hostit 700.000 noclehů ročně. Mezitím, co do Davosu dorazily první lyže z Norska, vymýšleli bohatí evropští pacienti spolu s místními další aktivity na sněhu i ledu a položili základy spoustě zimních sportů.

Lázeňští hosté průkopníky zimních sportů

Jedním z návštěvníků Davosu byl i Sir Arthur Conan Doyle, jehož manželka se tu léčila s tuberkulózou. Protože měl sportovního ducha, vydal se s dvěma místními průvodci samouky na lyžařský přechod přes hory do Arosy. Skutečný boom lyžování ale nastal až s objevem penicilinu. Aby všechny ošetřovny a sanatoria zcela neztratily svůj účel, měnily se v hotely a Davos velmi rychle následoval průkopníka zimních sportů, Svatého Mořice. Už roku 1931 se začíná se stavbou horské železnice na Parsenn a o tři roky později vzniká na svahu Bolgen pod Jakobshorn první vlek v Evropě, tak zvaná „kotva“ neboli „šlepr“.

Každý den jiný areál: Parsenn, Jakobshorn, Madrisa, Pischa, Rinerhorn … a Schatzalp Každý den si můžete dopřát jiný terén a jiné výhledy. Rinerhorn nabízí snazší upravené tratě a pohodlný nástup z údolí. Pischa, na cestě do Flüelapassu je vyhrazena milovníkům freeridu a je vhodná i pro začátečníky. Madrisa je hlavním svahem níže položeného Klosters. Jakobshorn přitahuje sportovnější lyžaře a milovníky slunce. Parsenn je ze všech nejrozlehlejší a poskytuje komplexní lyžovačku – od černých svahů padajících z vyhlídkového vrcholu přes dlouhé červené výletní tratě, které vás provedou měnící se alpskou vegetací. Nejdelší sjezd areálu je nepříliš obtížná třináctikilometrová trasa z vrcholu Weissfluhgipfel (2 884 m) do vesničky Küblis, odkud jede zpátky vlak.

Pro odpočinkový den zvolte Schatzalp. Sice není propojen s ostatními pěti areály skipasem, ale ten výdaj navíc stojí za to. Zubačka z Davosu na Schatzalp byla postavena už v roce 1899 a o rok později tu byl otevřen hotel a sanatorium Schatzalp. Jeho stavba byla svěřena mladým architektům, kteří se nebáli použít železobeton v kombinaci s vytříbenou secesní výzdobou.

Dodnes se zachovalo vše původní – včetně výtahu, ústředního topení, barevných vitráží, knihoven, nábytku i překrásných štuků a hlavně poklidné, lehce „smetánkovské“ atmosféry počátku dvacátého století. Až ji nasajete do sytosti, projeďte se na lyžích do sedla Strelapass. Lyžování na místních dvou svazích je opravdu odpočinkové. Zpátky do Davosu se můžete svézt na saních přímo od hotelu Schatzalp. A buďte si jisti – po této tříkilometrové dráze sviští saně už více než století.

Den lyžovačky na Parsennu

Přímo z centra Davosu nás vyváží dvě zubačky po sobě do sedla Weissfluhjoch. Tady se nachází jakási ústřední křižovatka celého areálu. Kousek pod sedlem vidíme sněhové bochánky. Když se po modré sjezdovce přiblížím, poznávám v nich iglú vesničku. Přestože je ubytování v chladných pokojíčkách poměrně drahé, úplně chápu, že stovky lidí do takového zážitku jdou.

Po lyžování, když se vše kolem zklidní, ubytují se ve své podzemní komůrce a vyrazí na malý sněžnicový výlet. Večer se v hlavní kopuli iglú podává společné sýrové fondue, a pak vás čeká noc na sněhové posteli ve spacáku, v naprostém tichu pod kopulí sněhu, s výzdobou z ledu. Sjíždíme k Parsennhütte, odkud vede kabinka i sedačka zpět nahoru do sedla nebo je možné si projet druhou stranu bočního údolí na Gotschnagrat či sjet černou dolů k železnici.

Na úplný vrcholek areálu nás veze visutá lanovka. Z vrchu Weissfluhgipfel vedou jen prudší černé svahy, které se napojují na dlouhatánskou červenou, vedoucí na stanici Schiferbahn. Odtud se vracíme vajíčkem do sedla na oběd. Po obědě už nás čeká sjezd podél zubačky na mezistanici a parádní černá dolů do Davosu.

Kosters: zimní turistika a běžkování daleko od sjezdovek

Autobus z Klosters supí do kopce, do staré vesničky Monbiel. Je ráno, sluníčko pomalu zlatí nejvyšší štíty a my se ubíráme tichou krajinou dál, směrem do závěru údolí. Kdesi vysoko nad námi se tyčí Silvretta a Piz Buin. Naše cesta ale vede téměř po rovině a údolí je stále dost široké, aby se tu mohla proplétat upravovaná běžkařská trasa s tou pěší. Zasněžené louky se střídají s lesíky, mezi nimi zurčí potůčky. Po hodině dorážíme na salaš Alp Garfiun a dáváme si výtečný svařák. Je docela brzy, nikde nikdo. Tady člověk cítí hory blíže než na všech sjezdovkách dohromady.