Haute Route: z Chamonix do Zermattu na lyžích
foto: Zdeněk Soldán

Za námi se vine početný had skialpinistů, kteří vyrazili až po nás. Svah je stále strmější a strmější. V jednom traverzu pode mnou odjíždí kus deskového odtrhu sněhu. Zvyšujeme opatrnost. Paprsky slunce zalily všechny alpské vrcholy široko daleko a my se ocitáme v alpském ráji.

Cesta je populární, protože vede jednou z nejkrásnějších horských scenérií, spojuje dvě významná alpinistická centra Chamonix a Zermatt. Vede od Mt. Blancu k Matterhornu. Motivace lidí jsou však různé, například vůdce z Ženevy Stephane Schaffter v roce 1990 šel touto cestou z vrcholu Mont Blancu na vrchol Monte Rosy a absolvoval tuto trasu za 36hodin.




Haute Route byla poprvé zdolána jako pěší túra v roce 1861 členy Alpského klubu a nazvána byla High Level Road. Pár let na to nastal v Evropě rozvoj lyžování a netrvalo dlouho, trasa se stala významnou skialpinistickou metou s názvem Haute Route. Dnes najdete na území Francie mnoho jiných Haute Route, ale jen jedna vede z Chamonix do Zermattu.

Existuje několik variant a všechny jsou zajímavé. Nejobtížnější a nejtvrdší je klasická cesta Classic Haute Route - varianta Zermatt - Saas Fee, která vede přes 23 ledovců a má celkové převýšení 10000 výškových metrů, což je výška vyšší než Mount Everest /8848m/. Tuto cestu poprvé absolvovali na lyžích profesor Roget a Marcel Kurz v roce 1911.

Nastudujte si různé techniky sjíždění strmých svahů.




Když mi kamarádi vloni nabídli účast na Houte Route neváhal jsem ani chviličku. 9. dubna jsme všichni čtyři účastníci seděli v autě a vyrazili na desetihodinovou cestu po dálnici z Prahy přes Německo, Švýcarsko do Chamonix pod Mont Blanc. Na parkoviště do Argentiere dorážíme ve dvě hodiny v noci. Ještě se dospáváme ve žďáránu vedle auta.

Grand Montets

Ráno se budíme před sedmou hodinou a vaříme do termosek čaj na cestu. V autě zanecháváme nepotřebné věci a bereme jen to nejnutnější. Před osmou hodinou se stavíme do fronty na kabinkovou lanovku na vrchol Grand Montets 3293 m.

Slunce osvítilo okolní zasněžené vrcholy. Před námi je vidět vrchol Mont Blancu a okolní alpské velikány. V kabince je díky krásnému počasí přetlak a s jedním přestupem se po deváté hodině ocitáme na vrcholu Grand Montets.

Není však čas na rozhlížení. Jsme si vědomi toho, že dnes musíme spojit 2 etapy. Rychle sjíždíme na ledovec Glacier d Argentiere odkud cesta zprvu prudce stoupá do sedla Col Chardonnet 3323 m. Jediné malinko technicky obtížnější místo, neboť se ze sedla musí slanit.

Ze sedla je nádherný výhled na Švýcarskou stranu Alp, kam po krátkém slanění též pokračujeme.

Následuje mírný sjezd a ještě jeden výšvih do sedla Salina. Zde sundáváme pásy. Míjíme chatu Trient a pravou méně využívanou variantou míříme dlouhými oblouky o 2000 m níže do vesničky Orsiéres. Závěrečný sjezd dokončujeme v starém lavinovém poli v korytě potoka. S lyžemi připevněnými na batohu docházíme ještě asi dvouhodinovým pochodem přímo na autobusovou zastávku odkud nám za malou chvilku odjíždí poslední autobus do vesnice Bourg St. Pierre.

Druhý den brzy ráno vyrážíme s lyžemi na batohu. Asi po dvou hodinách nasazujeme lyže a pokračujeme strmým stoupáním na chatu Valsorey 3030 m. Než však staneme u zápraží chaty, musíme překonat 1400 výškových metrů. Počasí nám přeje a ani závěrečné prudké stoupání není problém zdolat. Na chatě je živo a do setmění se chata naplňuje k prasknutí. Nejsou zde jen lidé, kteří přecházejí HR, ale i ti, kteří si dělají dvoudenní skialpovou tůru. Venku hustě sněží a my se začínáme malinko obávat o počasí zítřejšího rána. Právě ve strmých svazích nad chatou Luboš předloni kvůli špatnému počasí pověsil pytel a musel sjet do údolí čímž pro něj HR skončila.

Do sedla Plateau du Couloir

Do rána napadlo asi třicet centimetru sněhu. Vyrážíme jako první po šesté hodině. Prošlapujeme stopu v čerstvém prašanu. Stoupáme do sedla Plateau du Couloir 3660 m, což znamená z chaty překonání 550 výškových metrů v dosti lavinovém terénu.

Za námi se vine početný had skialpinistů, kteří vyrazili až po nás. Svah je stále strmější a strmější. V jednom traverzu pode mnou odjíždí kus deskového odtrhu sněhu. Zvyšujeme opatrnost. Jsem zděšen, když se v zápětí za námi objevují všichni ti, co vyrazili později. Dokonce i starší dáma, se kterou jsme večer seděli u stolu mi teď dýchá na záda.

Ti co mají haršajzny pokračují dále na lyžích. My nasazujeme mačky. Cestu nyní razí jeden mladý Frantík – sympaťák, se kterým jsme se hned na další chatě skamarádili. Ti co pokračovali dále na lyžích, to záhy vzdávají a nazouvají také mačky. Asi 150 výškových metrů pod vrcholem střídám Frantíka a prošlapuji a prosekávám všem cestu.

G. Combin (4314 m)

Jsme v sedle 3660 m. Nad námi se tyčí G.Combin 4314 m a před námi neposkvrněné svahy ledovce Mont Durand. Jak zde bývá zvykem docházející nám děkují za prošlapanou stopu. Švýcar, který právě dochází prohlašuje, že už to jde po třetí, ale ještě nikdy to nebylo tak náročné jako dnes.

Mírný sjezd a výstup do sedla Sanadon 3504 m. Nachází rozhodující chvíle. Sníh zakryl všechny trhliny a nikdo nechce jít jako první. V akci jsou GPSky, mapy a popisy trasy. Takticky vyčkáváme. Vyčkávají i Italové, kteří jsou jinak aktivní. Konečně vyráží první dvojice, bez navázání. Následují další. Do pohybu se dali i Italové. Jdeme do toho taky. Sjíždíme strmý svah a pak pravým traversem až k výrazné ostruze, odkud je již přes údolí vidět chata.

Po druhé hodině zakotvujeme na nádherné chatě Chanrion. Hluboko v horách obklopeni spoustou nádherných vrcholů. Jejich jména by bylo zbytečné jmenovat, ale přece jen jeden, který ční nad všechny. Majestátný Grand Combin. Hlazeni teplými paprsky slunce si užíváme té zimní pohody. Chata je zásobena vrtulníkem a to prý 3× za zimní sezonu, jak se dozvídáme od mladé pěkné Rusky ze Sibiře, která je zde na brigádě. Je ráda, že si může s někým popovídat rusky. V tohle období na žádné z chat není voda a tak se všechna vyrábí ze sněhu. Večeře je jako vždy bohatá. Dezert nesmí chybět. Večer máme malý konflikt. Slušně posíláme pryč jednoho Američana, který si myslí, že mu zde všechno patří.

Další den nás čeká jedna z prvních královských túr. Protože je nádherné počasí a předpověď nám taky přeje, zavrhujeme variantu přes Otemmský ledovec, která je jednoduší a prý ,,nudná“, ale zároveň slouží jako pojistka pro špatné počasí.

V ranním pološeře vyrážíme mrazivým údolím až k ledovci Brenay. Kosa je pěkná a mráz zalézá do konečků prstů. V místě, kde je třeba sundat lyže a pokračovat strmě na mačkách, nás dochází skupinka Italů. Italka, se slzami v očích, se snaží krouživým pohybem rozproudit krev a rozehřát zmrzlé konečky prstů. Svlékám ji rukavice a zmrzlé ruce přikládám na mé holé břicho. Je vidět, jak se ji po malé chvilce ulevuje. Zapůjčuji ji péřové rukavice, takzvané drtiče mrazu, pro závěrečný výšvih ve stínu na vrcholovou hranu ledovce ve výšce 3330 m.

To už je, ale jiné žrádlo. Paprsky slunce sráží mínusové teploty do plusových hodnot. Odkládáme oděvy. Za námi zůstávají nádherné scenérie v oblasti G. Combinu. Mám slíbeno šampáňo za pomoc. S úsměvem odmítám, s argumentem, že pomoc má vrátit někomu jinému v podobné situaci.

Pigne de Arolla

Ještě kousek stoupáme na pásech. Po chvilce se pod sedlem Pigne de Arolla spojujeme se severní trasou Houte Route, která je lehčí variantou. Davy lidí s guidama – horskými vůdci pomalu postupují k vrcholu. Pigne de Arolla 3796 m, úžasné místo ve středu walliských Alp. Za pěkného počasí tu přistávají vrtulníky k provozování heliski. Počasí je až neskutečně kýčovité a my zažíváme pravý orgáč. Kolem dokola zasněžené alpské velikány, jimž v dáli dominují Matterhorn, Dent Blance, Weisshorn, Dentś Heren a ostatní krasavci Alp.

Jelikož nemáme zabookovaná místa na plné chatě Vignettes a vzhledem k počtu lidí kteří se zde nahromadili, nechceme riskovat, že budeme nuceni sestoupit, pokračujeme dále do winterraumu na chatě Bouquetins. Loučíme se se skupinkou Italů, kteří jdou zkusit štěstí na Vignetes. Pokračujeme dále ještě přes jedno sedlo L´Eveque a s vypětím všech sil zakončujeme jednu z nejkrásnějších etap.

Ve winteraumu je narváno. Právě dorazil vůdce s početnou skupinkou. Křtíme chatu Bouquetins na Bukvice. Jako sardinky se rovnáme jeden vedle druhého a ukládáme se k spánku.

Poslední etapa

Čeká nás poslední etapa. Jako první vyráží mladý Novozélandský pár něco málo po sedmé hodině. Pod prvním stoupáním je však předbíháme. Mrazivým ránem, ještě ve stínu razíme cestu na Col du Mt Braule. Jsme na konci stoupání a hřejeme se na slunci. Mírný sjezd a konečně poslední stoupání naši pouti do sedla Col de Valpelline 3568 m. Paprsky slunce zalily všechny alpské vrcholy široko daleko a my se ocitáme v alpském ráji.

Před námi je široké údolí směřující do Zermattu. Kulisu nám tvoří Matterhorn, Dnes Herens a ostatní walisské čtyřky. Bylo by hříchem opustit tu krásu, aniž bychom nezdolali ještě nějaký ten blízký vrchol. Na lehko vystupujeme na Tete Blance a naposledy se kocháme kruhovým pohledem do širého okolí. V dáli je vidět Mont Blanc, z pod kterého jsme před čtyřmi dny vycházeli. Na druhé straně pak krásná čtyřka Monte Rosa. Všemu pak vévodí symbol této části Alp majestátný Matterhorn, který máme na dosah.

Pod severní stěnou tohoto velikánu sjíždíme po ledovci nad Zermatt a po sjezdovkách až k stanici elektrobusů.