Jungfrau: z Konkordiaplatz na Finsteraarhorn
foto: Zdeněk Soldán

Konečně stojíme na vrcholu Finsteraarhornu (4274 m). Vrchol, který dokáže zastavit dech, jen při pohledu na něj. Na chvilku přestalo i foukat, a my se kocháme tou sněžnou krásou Bernských Alp. Jsme opojeni a šťastni, ale zároveň si uvědomujeme, že cesta pro nás končí až na chatě.

Letos v dubnu jsme si splnili další skialpinistickou metu. Tou byl skialpový týden v Bernských Alpách.

Pro nástup do horních partií pohoří, jsme zvolili jižní variantu. Po desetihodinové jízdě autem po dálnici z Prahy přes Německo a Švýcarsko jsme nad ránem dorazili do obce Fiesch.

Konkordiaplatz

Prvním ranním spojením, jsme ještě nabrali výšku kabinkovou lanovkou a následně ještě sedačkou, až pod vrchol Eggishornu (2893 m). Dále už pokračujeme na lyžích.

Nejprve pozvolným, ale záhy prudkým sjezdem sjíždíme na největší alpský ledovec Grosser Aletschgletscher. Po širokém ledovci se spoustou trhlin pokračujeme dále se sluncem v zádech. Celkem únavnou a dlouhou túru, ale se spoustou nádherných pohledů na zasněžené vrcholy Bernských Alp zakončujeme na místě, kde se slévají ledovce ze čtyř stran, na místě zvaném Konkordiaplatz (2850 m). Nad námi se ve skále, jako orlí hnízdo, rozprostírá chata Konkordiahütten (www.konkordiahuette.ch). Abychom, však mohli stanout na její zápraží, musíme ještě překonat asi 100 m po železných schůdcích. Při stoupání si člověk nejlépe uvědomuje, jak rychle zde tají alpské ledovce.




Bernské Alpy patří spolu s Walliskými Alpami k největším a nejvýznamnějším alpským celkům vůbec. Pohoří se vyznačuje mohutným zaledněním. V místě zvaném Konkordiaplatz se stýkají hned čtyři velké ledovce pohoří, včetně největšího Aletschgletscher. Ten je se svou délkou 26 km nejdelším ledovcem celých Alp. Nejvyšší horou Bernských Alp je Finsteraarhorn. Nejznámějším zase Eiger, jehož severní stěna patří mezi největší výzvy Alp. Celkem 9 vrcholů přesahuje hranici 4000 metrů.

Nastudujte si techniky sjíždění strmých svahů.

Nejznámější skialpinistická metě Haute Route.




Äbeni Flue

Je mrazivé ráno a my vyrážíme přes Konkordiaplatz a Grosser Aletschfirn směrem k chatě Hollandiahütte (www.hollandiahuette.ch). Našim dnešním cílem je výstup na Äbeni Flue (3962 m). Je to jeden z vrcholů, kde se v Bernských Alpách provozuje helisky. Pozvolně nabíráme výšku, až do 3200 m. S prvními paprsky slunce míjíme chatu a kousek prudce stoupáme přes rozškubaný ledovec. Dále pokračujeme mírně po rozsáhlé plošině. Proti nám jedou ti, jež před dvaceti minutami vysadila na vrcholu helikoptéra. Docházíme až k místu, kde se svah prudce zdvihá. Při pohledu na tu zasněženou hromadu, se mi pro výstup jeví jako lepší levá varianta. Kluci volí pravou. Traverzovým stoupáním nabírám výšku. V sedle, odkud mi zbývá závěrečné stoupání na vrchol, jsem účasten pádu do trhliny jednoho Švýcara z čtyřčlenné skupinky, která přechází vrchol na sněžnicích. Nejsou navázáni, ale naštěstí jsou na podobnou situaci připraveni. Ještě o větším štěstí může mluvit Štefan, to je ten co zmizel pod sněhem, protože se propadl jen asi 6 m. Zřizujeme štand, spouštíme lano a společnými silami jej vytahujeme.

Docházím na vrchol, kde čekají netrpěliví kluci. Jen Luboš odjel. Pospíchá ještě zdolat Mittaghorn 3892 m. Mně jaksi po té záchranné akci nezbývají síly, a tak s klukama sjíždím na chatu Hollandiahütte.

Hace mal tiempo!(je špatné počasí), říká skupina Španělů z Madridu druhý den ráno. To jejich kolegové z Katalánska, to nějak neřeší. Ubalí si retko z trávy a prostě „mañana“.

Venku je opravdu hnusně. Fouká silný vítr a je hustá mlha s viditelností jen na pár metrů. Přesto se rozhodujeme pro přesun zpět na chatu Konkordiahütten. Navázáni na laně se pomalu spouštíme na ledovec a intuitivně nabíráme směr. Místy je rozpoznat staré zaváté stopy. Mlha se pomalu trhá a občas lze zahlédnout okolní svahy. Přesto jsme opatrní, protože víme, že cestou na Hollandiahütte, jsme míjeli několik „škub“.

Mlha se roztrhala a my zvažujeme, zda vystoupit na jeden z vrcholů Kranzbergu. Stále však na vrškách visí husté mraky, proto se přesunujeme na chatu Konkordiahütten.

Je něco málo po poledni. Slunce se prodralo přes mlhový opar a okolní kopce se vynořily z mraků. Fouká silný vítr, ale nad námi je modrá obloha. Bohužel, je již pozdě někam vyrazit. Na chatu se postupně přemísťuje snad celá Hollandiahütte a za všech směrů přichází další a další skialpinisti. Navečer je narváno. To by mohlo svědčit o tom, že předpovídají pěkné počasí na nejbližší dny.

Fiescherhorn

Budík se rozezvučel v 5 hodin. Opouštíme místnost plnou pivních výparů a v 6 hodin pod žebříky nasazujeme lyže. Asi po 300m sjezdu nasazujeme pásy a za prvním skalnatým žebrem odbočujeme doprava. Po okraji rozsekaného ledovce plného hlubokých trhlin ostře stoupáme nahoru. Našim dnešním cílem je přechod přes sedlo Fiescherhornu s výstupem na jeden z jeho vrcholů a následně sjet na chatu Finsteraarhor­nhütten (www.finsteraarhornhuette.ch).

Nad námi děsivě visí ohromné převěje na hřebeni Grünhornu. Obrovská skalnatá masa brání k proniknutí paprsku slunce, jež osvětluje protější kopce.

V dáli je již vidět nasvětlený Fischerhorn. My postupně ukrajujeme metry, zbývající pod samotný nástup. V okamžiku, kdy nás dostihují paprsky slunce, přicházíme pod nástup. Navazujeme se společně na lano a následujeme skupinu horského vůdce s Američanem. Obloukovým pohybem se vyhýbáme trhlinám a zároveň nabíráme výšku. Jenže, jak se ukazuje, dnes není den, kdy by nám měl hrozit pád do trhliny. Kousek pod závěrečným 40° stoupáním do sedla nás těsně míjí termoska, následovaná haršajznou, šamponem a mačkou. Nakonec dolétá i batoh se zbývajícím obsahem. Když už si myslíme, že letecký den končí, tak si majitelka batohu, jež v sedle nabral silný vítr, usmyslela, že si pro něj sejde.

Nešetrným sestupem nás neustále bombarduje přídělem malých i větších kamenů. Jen to kolem nás sviští. Do prdele je jeden z nejslušnějších výrazů v tuto chvíli. Střídáme se ve střežení palebné linie a rychle nazouváme mačky. S lyžemi připevněnými na batohu rychle pokračujeme po vykopaných stupech až do sedla.

Šleháni silným větrem, odkládáme batohy do závětří. Dnes jako jediní vystupujeme na Groses-Fischerhorn 4049 m. Odměnou za vynaloženou námahu nám jsou úchvatné výhledy. Jako na dosah leží před námi Jungfrau, Mönch. Vrcholek Eigru ční z mraku, jež se zachytil v jeho jižní stěně. Při pohledu do dáli směrem na Walliské Alpy jsou vidět krasavci: Matterhorn, Dent Blance, Weisshorn a ostatní majestátné vrcholy. Na druhé straně pak s úžasem hledíme na Finsteraarhorn, na který máme políčeno zítra. A další a další vrcholy Bernských Alp.

Ještě jednou nám dnes zatrnulo, a to, když při sjezdu na chatu, jsme v jednom místě museli sundat lyže a přejít čerstvě odtrhlý serak.

Finsteraarhorn

Dnes se pokoušíme zdolat vrchol, který dokáže zastavit dech, jen při pohledu na něj.

V 6 hodin ráno opouštíme chatu Finsteraarhor­nhütten, kde jsme se včera ubytovali na 3 dny. Ostře, ale opravdu hodně ostře nabíráme výšku hned od chaty. Zahalení v mlze a za mírného mrazu. Kde je to slibované pěkné počasí? Udýcháni dorážíme ke skalnatému žebru, kde je nutno sundat lyže. Přecházíme na nástupový ledovec, který se táhne až do sedla pod závěrečný hřeben. Přichází rozhodující chvíle. Počasí, nic moc. Fouká silný vítr, mlha s viditelností jen na pár metrů. Skupina čtyř Rakušanů, kteří vyšli před námi, se zkušeným vůdcem, po chvilce váhání, pokračuje dále na lyžích. Dvojice, která právě dochází to balí a sestupuje dolů na chatu. My se rozhodujeme následovat Rakušany. Vzhledem k tomu, že Luboš zapomněl haršajzny doma a mě dnes jedna uletěla hluboko do údolí, pokračujeme na mačkách a navázáni na laně. Mlhou stoupáme stále prudce nahoru. Sem tam, zahlédneme skupinku Rakušanů, kteří traversem nabírají výšku. My se snažíme jít rovno. Někdy to jde po tvrdém podkladu, ale většinou se propadáme a šlapeme stopu.

Konečně sedlo. Z druhé strany hřebene se přes ostrý vrcholový hřeben valí mraky popoháněny silným větrem. Dokonce vylézá i slunce a pod námi se otevřelo ledovcové údolí. S velkým respektem hledíme na závěrečný hřeben. Někde tam vysoko zahalený v mraku by mohl být vrchol. Převazujeme si lano a za průběžného jištění zdoláváme první metry, dnes opravdu těžkého závěrečného hřebene.

Je 11:30 hodin a my konečně stojíme na vrcholu Finsteraarhornu 4274 m. Na chvilku přestalo i foukat, a my se kocháme tou sněžnou krásou. Kam jen se člověk koukne, všude dokola nádherné vzdušné pohledy po celých Bernských Alpách. Opět jsou vidět Wallisky. Tam na východě hodně vzadu vylézá z mlhy Bernina. Jsme opojeni a šťastni, ale zároveň si uvědomujeme, že cesta pro nás končí až na chatě.

Nejnebezpečnější se nakonec ukázal závěrečný sjezd k chatě. Ostré paprsky slunce opřeny o jižní svah jej úplně roztopily. Cítíme, jak pod námi tečou prameny vody z tajícího sněhu. Za dva dny se svah na večer urval a sjel až na ledovec. Cestou vzal i několik lyží deponovaných pod chatou. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Díky opravdu dobré aklimatizaci a stále nádhernému počasí další den zdoláváme Wannenhorn 3905 m a přidáváme ještě jeden krásný vrchol Wyssnollen 3590 m. Při návratu na chatu Finsteraarhor­nhütten sledujeme záchranou akci na svazích Finsteraarhornu.

Hřející paprsky ostrého slunce u půllitru piva nám zpříjemňují pohled z terasy chaty na tu úžasnou sehranost a koordinaci při odvozu zraněného helikoptérou hluboko do údolí, někam do nemocnice.

Nadešel poslední den a my postupně opouštíme vrchní patra ledovcového ráje. Nejprve však musíme ještě zdolat jedno sedlo 3500 m pod Wasenhornem. Nyní už jen sjezd, který se na hranici lesa mění v utrpení v rozmočené sněhové břečce.

Závěrečný asi hodinový úsek do vesničky Reckingen docházíme s lyžemi na batohu.