Zážitek se švýcarskými vlaky
foto: Majestátní Matterhorn u střediska Zermatt. © Switzerland Tourism / Ivo Scholz

Když jsem studoval gymnázium, jezdíval jsem vlakem každý den, . Měli jsme takovou dobrou partu a vždy jsme si drželi místa. Cestou tam jsme dopisovali úkoly a slovíčka a po cestě zpátky jsme zase mastili mariáš. Procestoval jsem vlakem kus Evropy a Afriky, ale ten nejlepší zážitek je snad ze Švýcarska. Pracoval jsem v Tripoli a tehdy se tam létalo z Curychu.

No a když tedy musím do Curychu, tak proč si neudělat výlet a podívat se trochu po okolí? Z Prahy jsme se vypravili s manželkou vlakem do Zermattu. Vyjeli jsme si na Gornergrat, obdivovali Matterhorn a Monte Rosu, jedli báječné švýcarské sýry a poslouchali zvonce krav na stráních. Počasí nám přálo, obloha byla modrá, všude z oken visely muškáty a servis v hotelu byl prostě švýcarský. Když nastal čas k odjezdu tak jsme si dali časnou večeři a nasedli do vlaku. Tamní tratě mají takový systém jízdních řádů, že všechny vlaky směřují do centra příslušného kantonu. Věděl jsem, že do Curychu musím 2x přesedat, ale s tím jsem neměl problém. Důležité bylo vybrat si vlak, který mne včas přiveze do Curychu, abychom nezmeškali letadlo. A v jednom z těch vlaků jsme právě seděli.

Přišel průvodčí, muž středního věku, dobře oblečený a dobře vybavený i jazykově. Podíval se na jízdenku a při jejím vracení se zeptal: „Vy jedete do Curychu?“ Napadlo mne, proč se ptá, když to tam je jasně napsáno. Pak jsme přestoupili a celá situace se opakovala. „Vy jedete do Curychu?“ Odpověděl jsem „ano“ a dál už jsme to nerozebírali. Přestoupili jsme po druhé a průvodčí opět opakoval to známé, kam že to jedeme. Zeptal jsem se, zda je něco špatně a dozvěděl jsem se, že v následující stanici vlak zastaví a bude pokračovat až v 5 hodin ráno. A průvodčí mne hned zaskočil otázkou, kde že budeme spát. S tím jsem si vůbec nedělal starost a zabručel jsem něco v tom smyslu, že snad se tam něco najde. Vlak zastavil a my jsme vystoupili. Bylo 23.30 hod a na tom nástupišti jsme byli s manželkou sami, tedy kromě toho průvodčího... Ten nás stále pečlivě sledoval. Měl jsem představu, že zbytek noci přežijeme v čekárně, ostatně nebylo by to po prvé. Ale ve švýcarské čekárně jsem dosud nenocoval. Průvodčí nás nespouštěl z očí. Vyšli jsme tedy z nádražní budovy ven, ale tam byla neuvěřitelná tma, žádné pouliční lampy, žádné reklamy, žádná rozsvícená okna. Chtěli jsme počkat pár minut, než se to všechno na nádraží po příjezdu vlaku zklidní. Jenže, najednou se otevřely za námi ty dveře a v nich se opět objevil náš průvodčí. A vedle něj stál další nádražák s čepicí výpravčího. „Tak co?“ ptá se náš průvodčí. „No je tam všude tma,“ odpovídám mu rozpačitě a on pokračuje: “Tady pan přednosta má pro vás návrh. Mohli byste přespat na nádraží.“

Ustlali nám v našem vlaku, v lůžkovém voze první třídy, popřáli dobrou noc, zhasli na nádraží všechna světla a odešli domů. Netušil jsem, že Švýcaři v noci necestují. Asi ve 4 hodiny se nádražní budova rozsvítila a u vlaku se objevil servisman v oranžovém overalu, který začal umývat docela čistá okna rychlíku. Pak se v našem kupé objevil nový průvodčí, popřál nám dobré ráno a zeptal se, co že si budeme přát k snídani. Šli jsme spolu do automatu a tam vybrali docela slušné dvě porce. Když jsem to chtěl uhradit, tak se málem urazil. „Vy jste přece naši hosté!“ Tož tak, Švýcaři.
Ale návštěvu banky jsem tam nestihnul. :-)

Autor: Václav Macek